Vanda Černohorská: Vrtěti Křečkem aneb diskriminace v České republice | E15.cz

Vanda Černohorská: Vrtěti Křečkem aneb diskriminace v České republice

Vanda Černohorská: Vrtěti Křečkem aneb diskriminace v České republice
Stanislav Křeček
• 
ZDROJ: ctk

Vanda Černohorská

Diskriminace v České republice je virtuální problém. Problém, jehož výskyt je zanedbatelný a který uměle přiživují neziskové organizace. Tak to alespoň vidí zástupce veřejné ochránkyně práv Stanislav Křeček, který svůj názor vyslovil nejprve v červencovém rozhovoru pro Parlamentní listy a následně jej rozvíjel koncem srpna v konverzaci s Filipem Horkým na DVTV.

Celé interview přináší řadu zajímavých momentů. Třeba když moderátor tematizuje neshody mezi ombudsmankou Annou Šabatovou a jejím zástupcem, což Křeček kontruje tím, že veřejnost dokáže rozlišit, kdy vyjadřuje své osobní názory a kdy hovoří za úřad. Stačí se dle jeho slov podívat na sociální sítě (LOL). Anebo když přemítá, proč byl do funkce zástupce ombudsmanky vůbec zvolen. Není to ochrana osob před diskriminací, jak by se mohl člověk naivně domnívat, ale proto, aby „prosazoval své názory“.

Komentář: Sportovkyně je víc než tělo

I přes potenciální kontroverzi však daný rozhovor, nepočítáme-li několik rozhořčených výkřiků a pobavených poznámek na českém Twitteru, nevyvolal žádné výraznější reakce. (Je nicméně nutné poznamenat, že od některých dřívějších Křečkových výroků se distancuje samotný úřad ombudsmanky.

Důvodem, proč by se nad vyslovenými názory měla novinářská obec, případně politická reprezentace minimálně pozastavit, přitom není Křečkova absence profesní sebereflexe, ale především to, že ve svých názorech na diskriminaci – tedy klíčovou problematiku úřadu, který zastupuje – reprodukuje ty nejbanálnější stereotypy, jenž jsou v přímém rozporu s existujícími sociologickými výzkumy národního i mezinárodního charakteru. Stereotypy, které se následně recyklují nejenom ve veřejném povědomí, ale i v kauzách posledních týdnů, jako např. výroky ministra Babiše o koncentračním táboře v Letech, diskriminace na dětských hřištích (resp. v Lidovkách), potažmo (ne)promítání dokumentu FC Roma.

Andrej BabišAndrej BabišAutor: ctk

Následující text tak není zamyšlením nad poněkud bizarní situací, kdy zástupce veřejné ochránkyně práv de facto rozporuje smysl své pracovní pozice a úřadu, jenž reprezentuje, ale nad argumentačními mechanismy, které přispívají k bagatelizaci a zastírání problému nerovného zacházení na základě rasy nebo etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry nebo světového názoru.

„Diskriminace v České republice není žádný problém. Je to vidět jak na soudních sporech, kterých je několik do roka, spočítat se dají na prstech jedné ruky. Tak i počet stížností na diskriminaci, který přichází k nám, přestože je tomu věnována veliká pozornost, je zanedbatelný,“ uvádí Křeček v reakci na dotaz po závažnosti této problematiky u nás. Představa, že lze spolehlivě determinovat četnost výskytu natolik komplexního fenoménu, jakým je diskriminace, na základě pouhého údaje o nahlášeném počtu stížností u příslušných soudů a institucí je zhusta naivní.

Obdobný mechanismus funguje u znásilnění, která nejsou příslušným orgánům v řadě případů vůbec nahlášena (např. v USA hovoří oficiální statistiky o závratných šedesáti osmi procentech). Důvody, proč se oběti sexuálního násilí rozhodnou nekontaktovat policii, jsou dle mezinárodních studií různého charakteru – od studu a pocitu, že si za to může oběť tzv. sama, přes nedůvěru v policejní složky až po neschopnost rozpoznat, že se o znásilnění skutečně jedná (např. v partnerských vztazích), a další bariéry jako neznalost jazyka nebo život v extrémně sociálně vyloučené lokalitě.

A podobné důvody mají za následek, že u českých soudů a na stole ombudsmanky končí pouze mizivé procento případů diskriminace. Oběti se zdráhají věc nahlásit, protože buď nevědí, na koho se mají obrátit, anebo ani nevěří, že jejich problém příslušné úřady vyřeší. Veřejnost navíc není příliš obeznámena s antidiskriminačním zákonem, a tak člověk mnohdy nedokáže určit, zda se stal obětí právně postihnutelné diskriminace. Významnou roli hraje i psychika – může to být sebevědomí zadupané do země soustavným nerovným zacházením, případně obava, že si nahlášením člověk leda přitíží.

Komentář: Nebojte se lidí s tmavou pletí. Znásilňují stejně jako my

Výčet všech faktorů, které vedou k (ne)nahlašování případů diskriminace v České republice, přitom poskytuje studie „Diskriminace v ČR: oběť diskriminace a její překážky v přístupu ke spravedlnosti“, kterou začátkem letošního roku zveřejnil přímo úřad ombudsmanky Anny Šabatové (a jejího zástupce Stanislava Křečka). Studie v samotném úvodu odkazuje na výzkumnou analýzu Agentury Evropské́ unie pro základní práva z roku 2009, která na základě dat od třiadvaceti tisíc osob ze všech členských zemí zmiňuje, že až 82 procent respondentů, jenž byli dle svých slov v uplynulých dvanácti měsících diskriminování, nevyhledalo pomoc úřadů nebo soudu.

Terénní šetření, které pro úřad ombudsmanky vypracovala agentura Focus na reprezentativním vzorku 2 079 respondentů, se zaměřovalo na osobní zkušenosti s diskriminací na území České republiky, povědomí o právech, bariéry stížností na diskriminaci a další související témata. Jak vyplývá z výsledků, osobní zkušenost s diskriminací nebo obtěžováním (které je z právního hlediska taktéž podřazeno pod diskriminaci) má více než desetina respondentů, konkrétně jedenáct procent.

Zmíněnou výzkumnou zprávu četli i rešeršisté z DVTV, a tak Filip Horký zhruba v polovině rozhovoru konfrontuje svého hosta s oněmi jedenácti procenty a s dotazem, jak je možné, že je diskriminace v České republice virtuálním problémem, když se s ním reálně potýká významná část populace. Na to zástupce Křeček kontruje kuriózním zvoláním: „Nevím, kde se vzalo číslo jedenáct procent, to by mě opravdu zajímalo!“ a dál omílá písničku o nízkém počtu oficiálních stížností.

Pomineme-li fakt, že zpráva celkem detailně popisuje, jak k oné cifře došla včetně specifikace výběru vzorku a uvedení pokládaných otázek, nezbývá než se pozastavit nad dalším argumentačním tvrzením, které Křeček v DVTV implikuje. Jak naznačuje dále ve své odpovědi, čísla nejsou důvěryhodná, protože jsou primárně založená na tom, že se respondenti cítí býti oběťmi diskriminace. Dokud tento jejich „pocit“ nepotvrdí soud, nejsou dle jeho názoru čísla relevantní.

Tady je nutné připomenout obecné závěry výzkumu. Ten spíše než na přesná čísla (subjektivně pociťované diskriminace) upozorňuje na převládající fenomén, kdy se lidé, ač přesvědčení o tom, že se stali obětí diskriminačních praktik, rozhodnou nevyhledat institucionální pomoc, která by mohla ona čísla překlopit do soudních výkazů. Na základě výsledků mezinárodních výzkumů předpokládá česká studie existenci diskriminace (v různé míře a různých podobách) napříč členskými státy EU. Tuto problematiku se snaží zachytit v její komplexnosti a popsat důvody podreprezentace v českých soudních síních.

Zástupce Křeček doplňuje svoji úvahu také o hypotézu, proč se lidé cítí (nikoliv jsou) diskriminování: „Společnost je rozdělená na drobné skupinky, které se cítí diskriminovány, protože veřejnost jejich názory a způsob života nebere.“ V tento moment mu je potřeba dát v jedné věci za pravdu – výzkumnou zprávu svého úřadu neviděl ani z rychlíku. Pokud by si ji totiž, byť jen zběžně, prolistoval, našel by v ní poměrně bohatý kvalitativní materiál získaný v rámci hloubkových rozhovorů.

Jednotliví respondenti tam popisují situace, kdy jim bylo odepřeno bydlení na základě národnosti nebo přístup k veřejným službám kvůli zdravotnímu postižení. Dozvěděl by se o případech diskriminace na pracovišti z důvodu vysokého věku nebo sexuální orientace a ve vzdělávacích institucích na základě etnické příslušnosti. Jednoduše řečeno, měl by možnost seznámit se s lidmi, jejichž životní zkušenosti nejsou jen pouhými dojmy. S lidmi, kteří jsou často opakovaně a systematicky diskriminováni nikoliv proto, že by „jejich názory veřejnost nebrala“, ale protože se narodili jako Romové nebo ženy, pohybují se na invalidním vozíku nebo vyznávají islám, dožili se vysokého věku či mají za partnera osobu stejného pohlaví.

 

Ministr financí Andrej Babiš na návštěvě pamatníku v Letech u PískuMinistr financí Andrej Babiš na návštěvě pamatníku v Letech u PískuAutor: CTK

 

Přesvědčení, že lidé, jenž se stali oběťmi diskriminace, jsou přecitlivělí, domáhají se zvláštního zacházení a celkově si vymýšlejí, je v české společnosti rozšířeným stereotypem a také dalším z důvodů, proč takové případy zůstávají bez stížnosti a soudního procesu. Tendence hledat příčinu v samotných obětech, bagatelizovat danou problematiku s odkazem na jejich osobní selhání, nedostatek píle nebo kvalifikace, a zároveň přehlížet strukturální nerovnosti a tzv. nepřímé formy diskriminace pak vedou k situacím, kdy jeden z našich nejvyšších politických představitelů smete komplexní problematiku sociálně vyloučených lokalit (která úzce souvisí s diskriminací v přístupu ke vzdělání, pracovnímu trhu a bydlení na základě etnické příslušnosti) větou o tom, že „byly doby, kdy všichni Romové pracovali“. V koncentračních táborech, nutno dodat.

Stejně tak hojně diskutovaný článek v Lidových novinách, který (bez ohledu na to, jaký byl autorův skutečný záměr) vyvolal mezi řadou diskutujících souhlasné pokyvování, jak jsou ty romské děti nevychované, funguje na obdobné logice. Jedinec (v tomto případě malý chlapec na dětském hřišti) je a priori posuzován na základě etnické příslušnosti bez ohledu na jeho osobnostní kvality a schopnosti, stejně tak jako je tomu u potenciálního nájemníka nebo zaměstnance. Obdobný mechanismus nicméně nefunguje u příslušníka majority (hovoříme-li tedy o diskriminaci na základě etnicity), jehož činy – ať už pozitivní nebo negativní – nevedou k zobecnění na „bílou“ většinu.

Diskriminace se ale zdaleka netýká pouze etnické příslušnosti. Má mnoho rozmanitých forem a podob, které mohou v různých fázích života dolehnout na každého z nás. Touto problematikou bychom se proto neměli zabývat pouze z akademického a politického hlediska, ale také z důvodů ryze osobních. I my se totiž můžeme snadno ocitnout v situaci, kdy budeme přesvědčení, že je s námi nerovně zacházeno na základě pohlaví nebo třeba věku. Otázkou pak zůstává, zda se nám bude chtít dovolávat pomoci u úřadu, jehož zástupce vehementně tvrdí, že diskriminace, kterou jsme osobně zakusili, je pouhým virtuálním problémem v naší hlavě.

Autorka je doktorandkou na katedře sociologie Masarykovy univerzity v Brně a absolventkou Fulbrightova programu na Yale University v USA.

Autor: Vanda Černohorská
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!