Uprchlická krize: Informace, které v křiku kolem málokdy zaznívají | E15.cz

Uprchlická krize: Informace, které v křiku kolem málokdy zaznívají

Uprchlická krize: Informace, které v křiku kolem málokdy zaznívají
1. května 2016 • 16:00
Tento seriál se bude věnovat tématu uprchlické krize, jejím příčinám, kontextu i málo známým faktům, na které se v diskusi zapomíná.

Takzvanou uprchlickou krizi bych přirovnal k hlasitému tikání z tašky na letišti: zatímco část lidí běhá vystrašeně okolo, volá pyrotechnika, modlí se nebo dokonce vyhrožuje majiteli tašky a celému světu, další jen mlčky sedí a předpokládají, že jde jen o budík jiného cestujícího. Dnes ještě nevíme, co přesně v pomyslné tašce je a jestli šílenější jsou ti, co panikaří, nebo ti, co v klidu sedí, ale myslím, že bychom se neměli přidávat ani k jedné skupině. Někdy se v souvislosti s debatou kolem uprchlické krize cítím jako Clint Eastwood ve filmu Pro hrst dolarů – napravo (a nikoliv politicky) jsou extremisté, nalevo skupina, které budu říkat Velcí vítači, a já stojím uprostřed a pořádně nevím, co si myslet, protože v řevu obou skupin se leccos ztrácí. Pevně věřím, že spolu se mnou někde uprostřed stojí alespoň půlka národa, a tento blog píšu proto, abych jim nabídl informace, které se těžko shání a v křiku kolem málokdy zaznívají.

Samotný pojem uprchlická krize je přitom značně zveličený a funguje spíš jako lákavý titulek. Všechny větší přesuny obyvatel v minulosti, ať už na jednom kontinentu nebo mezi nimi, by šlo označit za krizi, nikdy se jim tak ale neříkalo, to ani například při stěhování lidí za balkánských válek. Termín „krize“ tak víc pokrývá poptávku čtenářů i vydavatelů po senzaci, než že by situaci skutečně popisoval. Přesto ho budu používat, a to k popisu migrace obyvatel z Afriky (zejména Libye a Tunisu), Blízkého východu (Sýrie, Irák a další) a Asie (Afghánistán).

Krize vyvolává obavy mimo jiné proto, že podle některých jde o expanzi islámu, monoteistického náboženství ze začátku 7. století, a hrůzu budí zejména náboženské a zároveň právní texty muslimů jako Korán nebo takzvané hadíthy (také hadísy). Ty druhé jsou spíše ústní tradicí přenášená svědectví o skutcích proroka Mohameda s poučením, jak by se měl správný muslim chovat. Je třeba pamatovat na to, že leckdy vznikaly účelově s cílem legitimizovat některé zájmové skupiny. K posouzení, který z hadíthů je pravověrný a který ne, se vyjadřovalo mnoho álimů (mudrců), během času se však rozvinulo pět hlavních právních škol, čtyři sunnitské a jedna ší´itská, které hadíthy ověřovaly. Hadíthy tak tvoří coby tradice jeden ze základů práva šaría, které vykládá věda fiqh.

Ve vzrušených debatách o tom, co všechno nám šaría zakáže, se ale zapomíná na to, že mezi jednotlivými školami existují značné rozdíly a proto se i v jednotlivých státech výrazně liší samotné právo, tedy že lidé ze Sýrie nemají stejnou šaríu jako Saúdští Arabové nebo Írán, což jsou jediné dvě země, které uznávají pouze náboženské právo. Jejich obyvatelé ale tvoří jen 6,25 procent všech muslimů na světě a v přepočtu na Českou republiku by tvořili jen Olomoucký kraj.

Dále platí, že i pokud se všech pět nadnárodně uznávaných škol rozhodne odsoudit a zavrhnout určité jednání, jisté diktátorské režimy (třeba Islámský stát) to mohou ignorovat. Není tak jeden islám, ale několik podob islámu. Mimo jiné i proto, že islám klade důraz na individualitu a nemá jednoho „papeže“, jednu jedinou autoritu, ale každý si může najít svého učitele a přijmout jeho výklad. Kdo má tendenci k radikalismu, najde radikálního učitele – a to zejména dnes, kdy mu k tomu postačí několik kliknutí na internetu.

K podobě práva se váže ještě jedna věc, která se v debatách také opomíjí, a to je rozdíl mezi islámským právem, kmenovým (původním) právem a státním právem. Kmenové právo existovalo ještě před vznikem islámu, po jeho přijetí se ale v různé míře zakomponovalo právě do islámského práva. Některé tradice, jako třeba nošení burky či kamenování, jsou prvky pocházející z kmenové tradice a nejsou původní součástí Mohamedova učení. Některé, jako například kamenování, pocházejí přímo ze Starého zákona, což lze dovodit i ze samotného Koránu, kdy s návrhem kamenování ženy za nevěru přišel za Mohammedem jeden z Židů. Pokrývka hlavy jako znak cudnosti je známa i z křesťanství, kdy se ženy takto zahalovaly dlouhá staletí a dnes zvyk uchovávají v podstatě jen řádové sestry. A takových případů by bylo samozřejmě možné jmenovat a vysvětlit vícero. Nicméně pokud se podobných zvyků věřící v některých oblastech drží, pak jde o konkrétní komunitu, jejíž vztah k tradici neříká nic o tom, jak se k tradici vztahuje komunita jiná. Tyto rozdíly lze sledovat vesnici od vesnice – co teprve stát od státu, když do toho navíc promlouvají i prvky ze západního nebo naopak východního práva. Šaría, jejíž radikální podoby se tolik bojíme, pak v právních systémech států představuje často závazným výklad jen pro zvykové právo, ale ne pro trestní otázky. To platí pro všechny země mimo zmíněnou Saúdskou Arábii a Írán.

Nejen z toho plyne, že muslimovéne všichni muslimové jsou „arabáči“. Muslimové totiž pochází z mnoha kulturních okruhů propojených islámem, ale nemají tak silnou společnou identitu jako zmínění židé nebo třeba katolíci. Základní jednotkou skupinové identity je pro muslimy, ať už žijí v Oceánii nebo na Arabském poloostrově, tzv. umma, tedy komunita. A ty se mezi sebou liší a může mezi nimi existovat i napětí, jak dokládají například potyčky v uprchlických táborech mezi muslimy z jednotlivých koutů světa. Je to stejné, jako vztahy fotbalových fanoušků: i když obě strany milují fotbal a to je spojuje, na spoustě věcí se neshodou a každý fandí jiné straně.

Ani s pojmem muslim to není tak jednoduché, jak se zdá. Formálně se muslimem stane každý, kdo veřejně před svědky odrecituje krátkou přísahu. Nic dalšího není potřeba. Proto také mají jednotlivci i frakce vyznávající islám mezi sebou nejrůznější spory: některé skupiny totiž jinou komunitu nemusí považovat za pravověrnou a například různí radikálové nepovažují za dost dobré muslimy všechny ostatní vyjma sebe. Vymezit hranici, kdo je pravověrným muslimem a kdo už ne, tak bývá složité. To se ukazuje i v souvislosti s Islámským státem: přestože oni sami sebe považují za jediné správné muslimy, zbytek muslimského světa je za muslimy nepokládá. Pokud se tedy al-Baghdádí prohlásí za vůdce všech muslimů, ostatní si mohou leda tak poklepat na čelo. Nebo třeba súfismus, tedy mystický proud, je podle radikálnějších frakcí tak mírný, že není ani dost dobře islámský.

Navíc ne každý muslim je teroristou. Ano, existují islamistické teroristické organizace, ale také existují teroristé inspirovaní křesťanstvím. Zatímco nejkrvavější útok v USA je vzpomínán prakticky denně (mluvím samozřejmě o útoku z roku 2001 na WTC), druhý nejkrvavější teroristický útok v USA se odehrál v roce 1995 a stáli za ním křesťané z organizace Christian Identity. Podle statistik je navíc množství teroristických útoků v porovnání s útoky nemuslimských teroristických skupin asi desetiprocentní. Ze seznamu nemuslimských teroristických organizací můžeme jmenovat například Irskou republikánskou armádu, resp. její pokračování, dále skupiny ETA ve Španělsku, Rudé brigády v Itálii a mnoho dalších.

Jenže pro mnoho lidí reprezentuje Islámský stát a jeho krvavé praktiky islám jako celek. Problém je ale v tom, že vojáci Islámského státu nejsou klasičtí praktikující muslimové. Velká část z nich ani neumí arabsky, nikdy nečetla celý Korán, který je psán právě v arabštině, ani se pořádně neúčastnili rituálů a nebyli například na pouti v Mekce. Možná jste zachytili zprávu, že u teroristů z Birminghamu hlásících se k IS byla nalezena kniha Islam for Dummies. Islám se radikálům z různých důvodů hodí a vystupují proto jako muslimové. Nejen islámské autority, ale i my bychom měli dokázat říct, že to ale nejsou žádní muslimové a o islámu jejich řádění nic nevypovídá.

A pak jsou tu uprchlíci, refugees, které podle mezinárodních dohod považujeme za „osoby, které opustily svou zemi z důvodu ohrožení jejich životů, bezpečí či svobody formou násilí, zahraniční agrese, interních konfliktů a popíráním základních lidských práv...". Rozhodnout, kdo z tisíců lidí, kteří do Evropy přicházejí, je dostatečně ohrožen na životě, a kdo je pak jenom migrant svévolně přecházející hranice, je dost složité. Čísla se zdroj od zdroje liší, podle některých pochází ze Sýrie až 51 procent všech lidí, které můžeme považovat za uprchlíky, podle jiných míří Evropy jen 30 až 40 procent uprchlíků a to nejen ze Sýrie, ale i Afghánistánu, střední Afriky nebo třeba Libye. Zbytek by tedy mohli být ekonomičtí migranti, jejichž pozice v domovské zemi také nemusí být zrovna růžová. Je ale otázkou, zda je správné, že migrační krizí trpí země Evropské unie, zatímco hlavní aktéři novodobých válek jako Rusko nebo Spojené státy se náporu uprchlíků vyhnuly.

Diskutéři na sociálních sítích v tom ale mají jasno, a právě proto, že podléhají zjednodušenému vidění světa a agresivitě, je lze považovat za pravicové nebo rasové extremisty. Jejich nápadným znakem je obvykle nedostatečná informovanost a jednání na základě zjednodušených či smyšlených terminologií a předsudků. Často jde o xenofoby, kteří mají zkrátka strach ze všeho, co neznají.

Proti nim se v míře vyhrocenosti staví skupina, které sám říkám Velcí vítači

. Jsou to tak velcí pozitivisté, humanisté i pseudohumanisté, kteří se snaží extremistickým činům i náladám ve společnosti bránit takovým způsobem, až se sami stávají extrémem. Tvrdí například, že islám je náboženství míru a žádné nebezpečí nepřináší. To ale není tak úplně pravda, protože islám lze vykládat, jak už víme, různě, může tedy dobře posloužit i jako opora pro násilné a radikální jednání. Většina muslimů pochopitelně nejsou radikálové a teroristé, stejně jako jimi nejsou většinou ani křesťané. Za extremisty ostatně můžeme považovat i některé skupiny křesťanů ve Spojených státech, hinduistů v Indii, buddhistů v Barmě a vůbec kohokoli, kdo bude chtít plodit spíše „zlo“. Jinými slovy, náboženství je tak mírové nebo válečné, jací jsou jeho vyznavači, a nelze tedy automaticky říct, že islám rovná se terorismus nebo láska k všehomíru.

Jenže výklad Koránu je poměrně volný a text samozřejmě není zcela konzistentní: například o alkoholu se píše v několika verších, z toho nejméně ve třech starších pozitivně a teprve mladší verše alkohol zcela odmítají. Nakonec je ale zákaz alkoholu respektován velkou částí škol, z nichž šest patří mezi nejdůležitější autority islámu – některé školy ale zakazují alkohol zcela a bez výjimky, jiné povolují sklenici vína, pokud se člověk zcela neopije. Školy se tedy mezi sebou mohou lišit nejen úhlem pohledu, ale i jeho intenzitou. Taková volnost výkladu také znamená, že pokud je ideolog dostatečně schopný, dokáže v Koránu najít a vyzdvihnout verše hovořící pro agresivitu, dobývání nových území, zabíjení protivníku atd.

Proto ani samotné zničení Islámského státu neodstraní problém islámského terorismu, protože pokud budou mít lidé pocit, že mají důvod k nenávisti, Korán si vyloží přesně tak, jak jim to bude vyhovovat. Navíc se ukazuje, že v případech, kdy Západ tvrdě zasáhl proti teroristickým organizacím nebo diktátorským vládám, se situace mnohdy ještě vyhrotila a zhoršila. Platí tedy cimrmanovské, že nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, a tvrdý zákrok vůči Islámskému státu, po kterém se často volá, nemusí být řešením všech současných problémů.

Autor je studentem religionistiky a enviromentálních studií na Masarykově univerzitě.

Autor: Jan Berka
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!