Turecko – co se s kdysi proevropskou zemí stalo? | E15.cz

Turecko – co se s kdysi proevropskou zemí stalo?

Turecko – co se s kdysi proevropskou zemí stalo?
Ani oficiální zákaz ankarského pochodu na Den republiky neodradil tisíce lidí od účasti na oslavách. Policie reagovala vodními děly a slzným plynem. Střet z října 2012 byl jednou z událostí, která vedla k tzv. Gezi Park protestům v následujícím roce.
• 
ZDROJ: Ondřej Puczok

Ondřej Puczok

Zatímco my v tučňácích vidíme většinou jen roztomilá zvířátka z dokumentárních filmů, v Turecku se stali jedním ze symbolů změn posledních let vlády dlouholetého premiéra a současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.

Ve chvíli, kdy se totiž protesty proti budování nákupního střediska na místě istanbulského parku Gezi měnily na největší demonstrace v novodobé historii Turecka , rozhodla se jedna z populárních tureckých televizí CNN Türk vysílat místo záběrů policejního násilí dokument o tučňácích.

Podobných selhání tamních mainstreamových médií se od května 2013 objevilo více, přesto se však protesty zvláště díky sociálním sítím rozšířily z Istanbulu do celého Turecka, včetně Ankary či İzmiru. Tehdejší náladu části společnosti nám může přiblížit komentář istanbulského politologa Çalışkana: „Skončil mýtus o jeho (pozn. Erdoğanově) neporazitelnosti. Posledních pět dní ukázalo, že jednoduše nemůže ignorovat lidi, kteří ho kritizují.“

Erdoğan však jakoukoliv kritiku odmítl. Protestující prohlásil za vandaly podporované ze zahraniční a sociální sítě za nejhorší společenskou hrozbu. Během zásahů policie byly zatčeny a zraněny tisíce lidí. Istanbulský prvoinstanční soud sice během letošního dubna, tedy skoro dva roky od prvních událostí, osvobodil dvacet šest hlavních představitelů protestů, stovkám demonstrantů ale stále hrozí vězení.

Zadrhnutý motor západního směřování

Turecko bylo dlouhá léta popisováno jako model demokracie pro blízkovýchodní státy a již více než patnáct let je oficiální kandidátskou zemí EU. Co se tedy stalo, že se o něm dnes mluví i ve spojení s výše zmíněnými protesty, zatýkáním novinářů a autokratickými tendencemi současného prezidenta?

Nástup Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v roce 2002 byl zpočátku hodnocen optimisticky. Jen během druhé poloviny 20. století se totiž v Turecku udály tři vojenské převraty a vlivná armáda jakožto strážce jednotného a sekulárního Turecka ještě v roce 1997 protlačila změnu vlády. Když pak o pět let později vyhrála AKP parlamentní volby, panoval sice kvůli jejím islámským kořenům strach z možného dalšího vměšování armády, nakonec ale převládlo očekávání možného nastartování demokratických změn.

Během dekády se však naděje změnily v realitu téměř autoritativního režimu. Na jednu stranu pravděpodobně zafungovalo až nekritické zdůrazňování Turecka jakožto vzoru pro arabské sousedy, na druhou Erdoğanovi spolupracovníci utvrzující ho téměř v roli vůdce islámského světa. Svůj vliv samozřejmě může mít i podpora větší poloviny turecké populace, která kvituje islamistický nádech AKP a viditelný rozvoj Turecka po období nestability na přelomu tisíciletí. Navíc je nutné říci, že silové řešení dva roky starých protestů z pohledu vládnoucí strany zafungovalo.

Plíživá změna politického systému

V turecké ústavě je prezidentská role uvedena jako neutrální a vylučuje vztahy s mateřskou stranou. Erdoğan však již dopředu prohlásil, že bude prezidentem jiným a aktivně hodlá zasahovat do všech zákoutí turecké politiky. Když pak v létě 2014 volby již v prvním kole vyhrál, začal svá slova plnit. Díky vlivu v rámci vládní strany ovlivňuje i ze současné pozice chod Turecka a v rozporu s ústavou jasně deklaruje podporu své straně pro nadcházející parlamentní volby. Pokud navíc AKP červnové volby drtivě vyhraje, k formální změně politického systému na prezidentský bude zase o krok blíže.

Zlé časy otevřené kritiky

Nejde však jen o roli a pravomoce prezidenta, mění se i celková atmosféra v zemi. Neustálé hledání potencionálních pučistů může být zakončeno dlouholetým vězněním desítek obviněných nebo zatýkáním na základě fabulovaných důkazů. Kreslený vtip posouzený jako urážka prezidenta Erdoğana může sloužit jako zdůvodnění jedenáctiměsíčního odnětí svobody pro dva kreslíře satirického magazínu.

V prosinci minulého roku bylo zatčeno sedmadvacet novinářů opozičního listu, neboť až příliš viditelně podporovali bývalého prezidentova spojence Fethullaha Gulena, obviňovaného z vedení „paralelního státu“ v zahraničí. Bývalá turecká miss čelí návrhu dvouletého vězení za to, že sdílela báseň připomínající korupční skandál, do něhož se zapletli představitelé vlády i Erdoğanova rodina. V souvislosti s rozkrývání této korupční aféry byli ze svých pozic odvoláni vyšetřovatelé a soudce.

Zatčení postihlo také vyšetřovatele, kteří prohledávali podezřelé kamiony mířící do Sýrie pravděpodobně k islamistickým bojovníkům, a soudce, již osvobodili vedoucího zástupce médií a policisty zatčené v předchozích měsících.

Palác pro nového sultána

Existuje však ještě jeden symbol nových pořádků. Když se v Ankaře začal stavět tzv. Bílý palác, byl původně plánován jako nové sídlo premiérského úřadu. Budova postavená za 615 milionů dolarů – dvojnásobek plánované ceny – však byla ve chvíli vyhlášení Erdoğanova úmyslu převzít prezidentské křeslo proměněna a po prezidentských volbách otevřena jako prezidentský palác. Symbolické je i to, že palác stojí navzdory mnoha protestům na místě přírodní rezervace, kterou národu věnoval uctívaný zakladatel moderního sekulárního Turecka Mustafa Kemal Atatürk.

Současný turecký prezident tak dnes jako sultán shlíží na svou zemi z paláce většího než moskevský Kreml i pařížské Versailles a jeho „poddaní“ čekají, kam bude „nové“ Turecko směřovat. Otázkou je, zda to bude dále na Západ, či se jeho vládce inspiruje blízkou euroasijskou mocností.

Svoboda tisku?

• Turecko bylo před dvěma lety po dlouhé měsíce zemí s největším počtem zatčených novinářů

• Dle organizace Freedom House je turecká svoboda tisku až na 142. místě (ze 199 sledovaných zemí). V posledních pěti letech neustále klesá a v roce 2013 navíc Turecko změnilo svůj status z částečně svobodného na nesvobodný

• Dle Reportérů bez hranic je Turecko v otázce svobody tisku na 154. místě ze 180 zahrnutých států

• Od roku 2008 bylo v Turecku zablokováno přes 77 tisíc webových stránek a pravidelně je blokován přístup k sociálním sítím jako Facebook, Twitter či Youtube, což se stalo také během letošního dubna

Autor: Ondřej Puczok
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!