Teroristická hnutí a jejich ideové základy | E15.cz

Teroristická hnutí a jejich ideové základy

30. května 2017 • 18:00

Přestože je islámský terorismus jednou z nejvíce probíraných otázek na dnešní mezinárodní scéně, moc se nemluví o tom, co vlastně teroristické organizace jsou, na jakých základech fungují a jak se mezi sebou liší.

Co jsou teroristické organizace zač? Jako teroristické označujeme ty organizace, které se snaží dosáhnout politických nebo společenských cílů, přičemž nezákonně používají sílu a násilí proti skupinám obyvatel či vládám. Teroristické organizace se obecně dělí na dvě skupiny – nábožensky motivované a nábožensky nemotivované. Toto dělení je značně problematické: nezáleží totiž na opravdových motivech, ale na tom, jaké motivace tyto organizace proklamují. Existují tedy skupiny, které označují své cíle jako náboženské a které to přímo nedělají.

Eli Roland Sachs o islámu: Je důležité pokusit se pochopit věci, kterým nerozumíme nebo se jich bojíme

Mezi nábožensky nemotivované skupiny řadíme například ETA, Národní osvobozeneckou armádu či IRA. Mezi nábožensky motivované organizace patří například Óm šinrikjó, Hizballáh, al-Káida, Army of God, Boko Haram, Hamás, Talibán, An Nusrá či Islámský stát. V tomto článku se budu věnovat pouze těm organizacím, které proklamují jednání na základě motivů souvisejících s islámem.

Myšlenkové základy islámského terorismu

Pohled na myšlenkové základy islámského terorismu je problematický hlavně proto, že každý z myslitelů, které budu později zmiňovat, rozvíjel tyto myšlenky v určitém historicko-politickém kontextu, bez kterého mohou mít jinou hodnotu. Jisté však je, že osobnosti, jejichž myšlenky zmíním, silně ovlivnily zejména první dvě vlny islámského džihádismu.

Nebudu se bavit s někým, kdo mi vyhrožuje fyzickou likvidací, říká Šádí Shanaáh

Ty se od třetí vlny, kterou můžeme například dnes vidět u Islámského státu, liší právě v ideových základech: vůdci organizací, které spadají do prvních dvou vln, byli zejména vysokoškolsky a navíc nábožensky vzdělaní příslušníci střední třídy, zatímco třetí vlnu charakterizuje především vysoká míra laictví, nižší vzdělání a příslušnost k nižším vrstvám.

Jedním z ústředních motivů islámského radikalismu je džihád. Pojem sám můžeme přeložit jako mnohotvárné úsilí. V počátcích islámských dějin se jednalo především o šíření víry silou – islám na rozdíl od židokřesťanské tradice nestaví na morálním pohoršení z násilí, jedná-li se o násilí nezbytně nutné k uskutečnění závěrečné Boží zvěsti, kterou má islám šířit. Rozpor dobra a zla měl v počátcích filosofie islámu povahu trvalého a nevyhnutelného střetu mezi muslimy a ostatními, povinností muslima je konání dobra a aktivní podíl na přemáhání zla. Islám je misijním typem náboženství, jehož cílem je přitom mír. Džihád je tedy snažení, které předpokládá odevzdání se do vůle Boží, a mimo jiné žádá konat dobro v souladu s etickým kodexem a potírání zla v sobě samém i vně. Předpokládá samozřejmě i aktivní šíření víry a to třeba i silou. V zásadě jde ale jen o jednu z interpretací tohoto termínu, ke které se kloní přísnější školy (např. hanbalovská). Naopak umírněnější školy poukazují na to, že džihád je vše, co posiluje individuální a kolektivní zbožnost.

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet

Džihád je tedy vágně ukotvený termín a záleží na interpretaci v rámci jednotlivých organizací a škol. Obecně má ale 4 podoby: džihád srdcem (osobní zbožnost), jazykem (misie a poukazy na špatnost), rukou (obecně záslužná a charitativní činnost) a mečem (represe vůči bezvěrcům i vedení války). Zdůrazňuji, že jen jedna z těchto podob je násilná a také, že mezi muslimy jsou i v pojetí těchto interpretací džihádu dva tábory: první vidí džihád jako synonymum sociální revoluce, druhý jako nástroj pro zachování stávajícího chodu té které země.

Vnímání džihádu pak zásadně změnili moderní myslitelé. Například Rašíd Ridá (1865–1935) spatřoval základní předpoklad pro obnovu islámské společnosti ve studiu praxe ctihodných předků (salaf, odtud salafisté). Ridá mimo jiné vnímal západní svět jako něco mravně negativního, což dnes můžeme zhodnotit jako jeden z prvků současného terorismu. Dalším představitelem moderního islámu je Hasan al-Banná (1906–1949), který je spjatý s Muslimským bratrstvem (Asociace muslimských bratří v Egyptě). Al- Banná viděl džihád jako nedílnou součást a důležitý krok v přeměně společnosti v lepší společenské uspořádání. Do nastolení tohoto řádu se podle něj musí každý muslim účastnit ozbrojeného džihádu.

V jeho spisech se postupně smísil pojem džihád s pojmem mučednické smrti, přičemž smrt pro něj představuje nejlepší, přirozené a dokonce žádoucí završení džihádu. A právě tento motiv dnes považuje většina západního světa jeden z pilířů islámského terorismu. Jako posledního zmíním Sajjida Qubta (1906–1966), který narozdíl od předešlých neměl náboženské vzdělání, avšak sehrál významnou úlohu při utváření dnešní podoby islámského radikalismu. Tento autor zdůrazňoval zejména negativní vliv, který na muslimy má život ve společnosti, co se neřídí podle práva šari´a, a zároveň tvrdě odmítal sekularismus. V džihádu spatřoval Qubta jeho aktivní a útočný princip a kritizoval jeho pojetí coby obranného boje. Muslimové podle Qubta mají právo převzít politickou moc a pomocí aktivního džihádu nastolit boží řád na zemi silou.

Tyto myšlenky tedy částečně stojí v základu islámského radikalismu, který se s terorismem často pojí. Určit ale, do jaké míry skutečně podstata činů a myšlenkových základů té které organizace stojí na idejích totožných s islámem, je velmi problematické.

Islámské teroristické organizace

Mezi nejznámější islámské teroristické organizace patří Hizballáh, al-Káida, Boko Haram, Hamás, Talibán, Fronta an-Nusrá a v neposlední řadě Islámský stát. Na následujících řádcích se pokusím zběžně specifikovat každou z těchto organizací kromě té poslední, které se budu věnovat na závěr.

            Hizballáh – Šíitská organizace založená roku 1982 v Libanonu, snaží se zničit Izrael a snížit vliv západu na blízkém východě. Prokazatelně nejvíce aktivní mezi lety 1983–1988, v současnosti se zúčastnila občanské války v Sýrii na straně Asadovy vlády [8].

            Hamás – Palestinská sunnitská organizace, která vznikla v roce 1987 jako součást stejnojmenného politického hnutí. Snaží se zničit Izrael, největší aktivita této organizace byla bezesporu mezi lety 2000–2005. Hamás s Hizballáhem dlouhou dobu spolupracovali, v čem se však neshodují, je právě občanská válka v Sýrii, přičemž každá z organizací podporuje opačnou stranu [9].

            Talibán – Jde o afghánské sunnitské hnutí, jehož aktivity začaly být patrné v roce 1994. Hnutí mezi lety 1996 a 2001 reálně vládlo většině území Afghánistánu. Mezi členy této organizace se nacházelo velké množství uznávaných učenců islámských právních škol. Na tuto organizaci je nejvíce napojena organizace al-Káida [10].

            Al-Káida – Ideově vychází ze spojení ultrakonzervativních saudských salafistických myšlenek a radikálního egyptského islámu [11]. Jedná se o většinově sunnitskou organizaci založenou v roce 1988, která se „proslavila“ zejména útoky na Světové obchodní centrum v roce 2001 a dále při bombových útocích ve střední Africe. Tato organizace je či byla silně napojená na organizace Fronta an-Nusrá, Boko Haram a Islámský stát, jedná se v podstatě o jejich mateřskou organizaci.

            Boko Haram – Džihádistická sunnitská organizace aktivní od roku 2010 zejména v Africe ve státech Čad, Niger, Nigérie a Kamerun. Původně odnož al-Káidy, v roce 2014 se přihlásila k Islámskému státu. Organizace je v od svého vzniku až do současnosti velmi aktivní [12]

            Fronta an Nusrá – Syrská sunnitská organizace účastnící se občanské války v Sýrii. Jedná se o odnož al-Káidy aktivní od roku 2012 až do současnosti. 

Islámský stát

Důvodů, proč si Islámský stát zaslouží vlastní prostor, je hned několik. Zaprvé proto, že v současné době je s většinou ostatních jmenovaných organizací v přímém či nepřímém konfliktu. Dále jde o organizaci založenou na ideových základech irácké odnože al-Káidy a Sadámovského režimu, která nezakládá své jednání na náboženství jako například al-Káida, ale na ideologické myšlence tzv. totální války. Islámský stát představuje typický příklad organizace spojené s třetí vlnou džihádismu, ostatně vůdci IS nemají ve většině případů náboženské vzdělání. Zatímco např. al-Káida bojovala hlavně proti USA a „vzdáleným nepřátelům“, Islámský stát se zaměřuje na „blízké nepřátele“, zejména šíity. Poslední zásadní rozdíl tkví v síle této organizace. Výhoda IS je v tom, že rekrutoval své původní síly z důstojníků bývalé Hussainovy armády a ti de facto vytvořili z IS profesionální bojovou sílu. Na dobytých územích se IS chová spíše jako Talibán v devadesátých letech v Afghánistánu než jako al-Káida: formuje základní správní infrastrukturu ovládající dobitá území. To se podařilo i díky politickému vakuu vytvořenému armádou Spojených států v Iráku.

Počátek této organizace můžeme vystopovat do roku 2004, kdy se většina zakladatelů Islámského státu sešla v amerických vězeních – vnitřní zdroje IS uvádějí, že jinak by se nedokázali takto „sejít“ a sjednotit. Základ pro rozvoj této organizace leží také v politické situaci v Iráku a Sýrii: iráčtí sunnité protestovali proti diskriminaci, ale nenašli zastání ani u místní vlády, ani u Spojených států. Stejně to bylo i v Syrii, kdy u moci se držící menšinoví ší´ité z řad Alawitů svým způsobem utlačovali většinové sunnity.

A právě ve věznici Bucca měl možnost budoucí vůdce a samozvaný chalífa al-Baghdádí možnost díky dobrým vztahům s americkými vězniteli vybudovat Islámský stát. Ostatně 17 z 25 nejdůležitějších vůdců IS věznili mezi lety 2004–2011 právě Američané. Přitom v době, kdy byli Američany zajati při boji se Sadámem Husainem, byl Baghdádí jen jedním z mnoha malých vůdců sunnitských odbojářů. Dnes se ale odvolává ke své krevní spřízněnosti s prorokem Mohamedem a ohání se diplomem z Islámské univerzity v Bagdádu se zaměřením na islámskou kulturu a sharí´u, což jsou dva z důvodů, proč sám sebe nazval chalífou nově vzniklého Islámského státu.

Přestože se Islámský stát formoval od roku 2004, většinu svých aktivit začal rozvíjet až o čtyři roky později. Mezi lety 2008–2011 se IS posunul k radikálnější a méně islámem ovlivněné ideologii, přičemž některé zvyky a součásti náboženství naopak potlačil. Místo náboženských konceptů zvítězil pragmatismus. Dnes mnoho sunnitů bojuje nebo bojovalo pod IS i přesto, že nezastávají jejich extrémní džihádistickou ideologii – k IS se přidali třeba proto, že doufali v nastolení lepšího společenského systému anebo se snažili vymanit z diskriminace. Islámský stát se ale stal natolik militantním a brutálním uskupením, že i ti, kteří stáli u jeho zrodu, po čase začali od svého zapálení ustupovat, a to přesto, že podle vlastních slov jednoho ze zakládajících členů hnutí již není cesty zpět.

Na příkladu Islámského je dobře vidět, jak složité je klasifikovat některé teroristické organizace a označit je jednoduše za náboženské. Islámský stát je sice v podstatě islámskou náboženskou organizací, avšak její činy a myšlenkové základy jsou ideologicky od dominantní verze islámu tak odlišné, že kvůli tomu s IS dnes bojuje většina ostatních teroristických organizací. Pokud ani radikální džihádisté nemohou souhlasit s motivy Islámského státu, jak s nimi mohou souhlasit obyčejní muslimové? A proč potom IS označuje v médiích i mimo ně stále za organizaci islámskou?

Autor je studentem religionistiky a enviromentálních studií na Masarykově univerzitě.

Nina Jaganjacová: Člověk nemůže normálně žít v podmínkách, kde je smrt a strach na denním pořádku

Další zdroje:

Fawaz A. Gerges, „ISIS and the Third Wave of Jihadism“, Current History, Vol. 113, 2014, 339-344: 340.
Miloš Mendel, Džihád: Islámská koncepce šíření víry, Brno: Atlantis 2010

Autor: Jan Berka
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!