Studentka práv v Německu: Chceme po uprchlících, aby byli dokonalí, i když sami nejsme | E15.cz

Studentka práv v Německu: Chceme po uprchlících, aby byli dokonalí, i když sami nejsme

Studentka práv v Německu: Chceme po uprchlících, aby byli dokonalí, i když sami nejsme
30. srpna 2016 • 09:00
Situace v Německu, kam přišlo více než milion uprchlíků, je dost jiná, než se dočtete na Facebooku. Německá společnost je otevřená a solidární.

Strávila jsem prázdniny v Německu. Za tu dobu se doma stalo: Olivie Žižková zazpívala Evropo dýchej, Dominika Myslivcová se rozhodla kandidovat za Úsvit a vydala song Změnu tu my nechcem, Zdeněk Škromach vyzval české k občany k upalování lidí ohrožující naše zvyky, Martin Konvička se převlékl za příslušníka takzvaného Islámského státu a Andrej Babiš prohlásil, že kdyby to bylo na něm, tak do Česka žádné uprchlíky nepřijme. Trochu to vypadá, jako by do České republiky přišlo přes milion uprchlíků, nikoliv do Německa.

Při svém pobytu jsem mluvila nejen s rodilými Němci, ale také s přistěhovalci a uprchlíky. Věřte, že ať do Česka prosáknou z internetu nebo médií jakékoliv informace, realita je většinou velmi vzdálená. A i když jsem v Německu strávila jen relativně krátkou dobu, myslím, že mám větší právo komentovat zdejší situaci než paní Žižková nebo Tomio Okamura. Proč? Protože mým zdrojem informací jsou zkušenosti a ne nasdílené hoaxy na Facebooku.

Především za hranicemi téměř nikdo při slově uprchlík neomdlévá a nebouří se. Nepotkala jsem v Německu nikoho, kdo by chtěl muslimy rozemlít do masokostní moučky. A už vůbec jsem se nesetkala s často popisovaným vnucováním islámu ostatním obyvatelům. Možná jsem měla štěstí. Ale taky je tu jistá pravděpodobnost, že takhle to vypadá normálně a že to, o čem se u nás píše, se stává jen výjimečně.

Pokud vám moje zkušenost nestačí, zajeďte si do Německa sami a promluvte si s místními přímo z očí do očí, ne v komentářích pod internetovými články. Samozřejmě se i v Německu najdou lidé, kteří se bojí. Mají strach ze zbytečného násilí – stejně jako v každé jiné zemi. Také je jisté, že i v Německu žijí protiuprchlicky vyhranění lidé, jenže oproti Česku nejsou jejich hlasy tak mocně slyšet a nezpůsobují neopodstatněnou paniku a hysterii.

Samotnou mě překvapilo, jak solidární a otevřená je německá společnost. Dokonce existují na některých místech nepsané dohody, podle kterých dostávají potřební jídlo z fastfoodů, restaurací a supermarketů, které by se jinak muselo kvůli předpisům o trvanlivosti vyhodit. Ti, kdo takové potraviny vyhazují, je schválně balí do igelitek, aby se nesmíchaly s ostatními odpadky, a počítají s tím, že si je chudší lidé vezmou. Je zde běžné, že lidé, kteří nemají peníze na živobytí, si přivydělávají například pouličním hraním muziky. A nejde jenom o uprchlíky, protože společnost se tu nepolarizuje na „skutečné Němce“ a migranty. Je tu postaráno o každého, kdo potřebuje pomoc, ať už je odkudkoliv.

Hlavně bezpečí

Několik migrantů jsem potkala ve škole. Při čekání ve frontě na oběd jsem se dala do řeči se Syřanem. Bylo mu 32 let a v Německu žil osm měsíců. Přišel sem bez toho, aniž by uměl jakýkoliv jazyk, ale tehdy se mnou mluvil velmi dobrou němčinou. Koncem září nastupuje do práce, kterou mu sehnal německý kamarád. Jeho manželka s dětmi žije na opačném konci země a on sám si vydělá tak akorát na to, aby vyžil a část peněz poslal příbuzným. Ale to všechno mu vynahradí možnost bezpečného startu pro sebe i svou rodinu.

Neříkám, že žádný z uprchlíků se nerozhodne páchat zlo. Ale stejně se nemůžu zaručit ani za občany České republiky. Po uprchlících chceme něco, co sami nedokážeme: aby byli všichni do jednoho dokonalí, bezchybní, vděční a nepůsobili problémy. Jakmile selže jeden, odepíšeme všechny ostatní.

Je na čase se popadnout za nos a konečně si uvědomit, že uprchlická krize není jen o ekonomice a penězích. Jde v ní o skutečné životy a o to, jestli je budou moci lidé žít bez obav, že příští bomba nebo kulka zasáhne jejich dítě. Musím se ptát, kam zmizela naše česká humanita a solidarita? I my jsme kdysi potřebovali pomoc. Jestli své chování nezměníme, ztratíme to, co nás činí lidmi.

Autor: Andrea Procházková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!