Sociální role: Proč každý den hrajeme divadlo? | E15.cz

Sociální role: Proč každý den hrajeme divadlo?

Jakub Hejduk

Může se zdát, že svou komunikaci a chování máme plně pod kontrolou. Jenže ve skutečnosti se řídíme tím, čemu psychologové říkají sociální scénáře a role. Ty nám vytváří mantinely a pomáhají vybrat vhodnou konverzační sadu nebo vhodné chování takovým způsobem, že se náš život dá přirovnat k nikdy nekončící řadě divadelních her.

Číšník, co si z vás dělá legraci a cvrnká vaše přátele do nosu, zatímco se maniakálně směje, nejspíš nedostane dobré dýško. Stejně tak vás uvede do rozpaků, když se některý z vašich přátel začne chovat odtažitě, nevšímá si vás, když jste spolu, a začne vám vykat. Není to chování, jaké byste od nich čekali, a nevíte, jak reagovat.

Nenávist k odlišné skupině osob je stará jako lidstvo samo, její překonávání nás ale činí lidmi, říká psycholog Dalibor Špok

Američtí psychologové Roger Schank a Robert Abelson poprvé použili termín sociální scénář v roce 1977. Představte si, že sedíte v restauraci – spolu s vámi tam jsou ještě vaši přátelé, číšník, kuchař a pravděpodobně ještě někdo další. Všichni vědí, jak se k ostatním mohou chovat, a dokonce mohou předvídat chování ostatních, například číšník se zeptá na výběr nápojů, přinese je, zeptá se na výběr jídla a tak dále. Vše se odehrává zavedeným způsobem a víme, co se má stát, podobně jako je tomu ve scénáři divadelní hry.

Právě tak, jak známe a podvědomě vnímáme scénáře pro určité typy situací, vnímáme i „role“ naše a ostatních. V průběhu dne obvykle sehrajeme mnoho různých rolí, ať už jsou dlouhodobé, třeba role dcery nebo partnera, nebo krátké a pomíjivé, například role cestujícího v autobuse. Tyto role se v naší mysli téměř shodují s vnímáním role herce v divadle nebo ve filmu. Každá role je určena konkrétním způsobem chování – zkuste se někdy chovat doma, jako se chováte v autobuse, nebo v restauraci, jako se chováte doma. Jakýkoliv přihlížející by na vás koukal s obavami o vaše duševní zdraví.

Důležitou součástí sociálních rolí je jejich reciproční povaha, tedy že se vaše role mění v závislosti na ostatních lidech. Britská psycholožka Nicky Hayesová používá příklad zdravotní sestry. Chování a vystupování takové zdravotní sestry určuje třeba to, jestli v ten okamžik konverzuje s lékařem, vrchní sestrou, pacientem nebo jinou sestřičkou. I když je to v tu chvíli stále stejná zdravotní sestra, ke každému přistupuje jinak. Ke své kolegyni na stejné pozici naše sestřička nemusí přistupovat v roli „zdravotní sestry“.

Americký sociolog Erving Goffman zastával názor, že sociální role a od nich se odvíjející scénáře se postupně internalizují. To znamená, že určité role, spjaté například s novým povoláním, se postupně stávají součástí osobnosti člověka, definují ho. Představte si například, že začnete pracovat jako brigádník v hospodě. Nejdříve vám přijde, že všechno, co děláte, je velmi vykonstruované, že vám vaše chování nesedí a že interakce s hosty je zvláštní a nepřirozená. Čím déle ale budete v této roli fungovat a budete se držet podvědomých scénářů, tím se vám takové chování bude zdát přirozenější a přepínání do role „číšník/barman“ bude v budoucnu snazší.

Komentář: Chybovat je lidské. Buďme tedy lidmi

Proč sociální role vůbec přijímáme? Nejspíše proto, aby nám zajistily hladký průběh našich konverzací. Většinu svého dne trávíme s lidmi, kteří nejsou naši přátelé, a pro efektivní spolupráci s těmito lidmi máme v podvědomí připravené taháky. Ty nám zajišťují rychlou a hladkou domluvu a pomáhají nám orientovat se v neznámých situacích.

Pokud se totiž ocitneme v neznámém, pociťujeme jistou trapnost a frustraci, asi jako když nás kamarád představí nějakému cizinci a vzápětí odejde. Nebo když poprvé dojdeme s kamarádem na katolickou mši a motáme se ve všem tom vstávání, klekání a podávání rukou. Taková situace je nová, „nevejde“ se do žádného z naučených scénářů, což způsobuje stres a pocit bezmoci. Pokud ale na mši začneme chodit opakovaně, jsme najednou její součástí, úkony už nejsou tak neznámé a všichni vědí, co mají dělat a jak se k sobě chovat.

Do jaké míry je ale adaptace rolí pro člověka nevýhodná nebo nebezpečná, je pořád tématem ohnivé diskuze a bádání, zejména po vydání dnes již světoznámé studie o stanfordské věznici Philipem Zimbardem. Ten se snažil zjistit, nakolik se lidé oddají svým rolím v prostředí věznice, tedy nakolik se při „hře“ budou chovat jako vězeň a bachař – a výsledkem je, že překvapivě dost.

V době Facebooku a Twitteru pak mají sociální role a jejich „internalizace“ ještě jeden háček. Český sémiolog a odborník na analýzu dat ze sociálních sítí Josef Šlerka tvrdí, že kvůli současným požadavkům na absolutní transparentnost, kterou očekáváme například u politiků, kvůli datovým únikům i životu na sociálních sítích se dnes ruší jakési „zákulisí“ mnoha lidí. Tedy Goffmanem definovaný prostor, kam si pomyslný číšník může zajít zanadávat a host z restaurace odříhnout, než opět vklouzne do role diktované jejich aktuální situací.

Pokud ale jako dnes zákulisí chybí, člověk musí vydržet ve své sociální roli déle – a to může znamenat i jeji silnější internalizaci. Pokud máte svého šéfa v přátelích na Facebooku, buď mu zamezíte, aby sledoval všechny vaše příspěvky, a důsledně to budete dodržovat, nebo se budete i na sociální síti chovat pořád trochu jako zaměstnanec. A své bezpečné zákulisí si vybudujete někde úplně jinde, třeba tam, kde jste s rodinou, přáteli nebo úplně sami.

Prostě si dělám prdel z věcí, o kterých se mluví, říká autor koláží TMBK

Autor: Jakub Hejduk
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!