Reportáž: Veřejný prostor je svým způsobem náš obývák, některé jeho restrikce jsou však postavené na hlavu | E15.cz

Reportáž: Veřejný prostor je svým způsobem náš obývák, některé jeho restrikce jsou však postavené na hlavu

Magdaléna Hajdučková

Na nevýrazném a nijak zvláště rozlehlém ostravském parkovišti za budovou bývalé radnice, jen pár kroků od největšího zdejšího náměstí, se 28. října konal happening. Navzdory symbolickému datu se nejednalo o happening spojený s událostmi před 99 lety: tato akce se zaměřila na věc mnohem prostší a běžnější, přesto stále velmi problematickou a těžce uchopitelnou – na veřejný prostor a na to, jak je jeho běžné užívání kvůli všemožným restrikcím plné překážek.

Za projektem, jak už před samým konáním akce napovídala událost na Facebooku, stálo Offcity, skupina přátel, otevřená platforma a spolek umělců, architektů, teoretiků i praktiků, jejichž společným zájmem je architektura, veřejný prostor a umění v něm, a spolu s nimi seskupení Kukačka, které se věnuje tématu byrokratických bariér spjatých s užíváním veřejného prostoru. Společně v rámci tohoto ostravského happeningu představili manifest pravidel veřejného prostoru parc. č. 159/1 a vlastně i veřejného prostoru jako takového.

Parkoviště jako místo výzkumu: Co není zakázáno, je povoleno?

Pro svou drobnou, ale osvěžující intervenci si vybrali konkrétní parkoviště s konkrétními restrikcemi. V průběhu dne zamýšleli právě na tomto místě provést experiment, jehož cílem bylo zjistit, zda se i dosud nezakázané činnosti stanou po experimentu součástí propracovaného výčtu restrikcí, co se stane s místem samotným a co na to všechno místní. Platí, že co není zakázáno, je povoleno?

„Přišlo nám to jako vtipný příklad toho, jak se s pravidly zacházení s veřejným prostorem dá pracovat a jak se jako takový dá veřejný prostor užívat. Ne nadarmo se říká, že zakázané ovoce chutná nejlépe. My chtěli poukázat na to, že přehršel pravidel nic neřeší, ba dokonce naopak – otevírá touhu je porušovat,“ popisuje motivy skupiny Šárka Zahálková z Offcity. „Různými podobnými aktivitami se snažíme ukázat, že veřejný prostor je svým způsobem náš obývák, ve kterém bychom měli žít, ne jím jen ve svých bublinách sem tam procházet, a poukázat na to, že některá pravidla jsou skutečně postavená na hlavu.“

Veřejný prostor: Co si nevytvoříš sám, to mít nebudeš

Restrikce ve veřejném prostoru často postrádají logiku a smysl

„Na hlavu postavená pravidla“ má parcela č. 159/1 zakotvena už v textu, kterého si kolemjdoucí ani řidič automobilu, pro kterého je parkoviště určené, nevšimne, nebo mu alespoň nevěnuje větší pozornost. Kdo si ale dvě minuty na přečtení výčtu restrikcí vyhradí, zadrhne se pravděpodobně na myšlence, zda jsou některé z bodů myšleny jako recese, či nikoli. Provozní řád parkoviště totiž zakazuje nejen volné pobíhání zvířat a přechovávání nebezpečných a hořlavých látek ve voze, ale i věštění nebo „provozování aktivit“.

Co vše ale „provozování aktivit“ může zahrnovat a jak může obyčejný kolemjdoucí tento bohatý provozní řád nevědomky porušit? Co zákaz volného pobíhání zvířat znamená pro holuby, kterých je v Ostravě nespočet? Považuje se za věštění i předpovídání počasí? Na všechny tyto otázky chtěli iniciátoři sobotního happeningu dostat odpověď a to nejlépe i s reakcemi místních. Vytvořili svou vlastní ceduli, jakýsi alternativní provozní řád, který citoval několik bodů z originálního provozního řádu, ale byl doplněn o reakce ve formě téměř až banálních otázek. Tuto ceduli umístili pod ceduli původní.

Michal Lehečka: O vývoji měst by neměli rozhodovat jen urbanisté, politici a úředníci

„Chtěli jsme upozornit primárně na to, že když se nad jednotlivými pravidly důkladně zamyslíte, zjistíte, že často postrádají logiku a smysl,“ vysvětluje Šárka Zahálková. „I když člověk žádné pravidlo neporušuje, neví zcela dobře, jak se dle dané restrikce chovat, a jakmile se tím vším začne zabývat, napadá ho spousta otázek. Pokud bychom se pravidel striktně drželi, nemohli bychom na tomto konkrétním parkovišti ani zaparkovat auto, neboť je explicitně zakázáno, aby zde byly přítomny potenciálně výbušné látky – a v každém autě je přeci benzín nebo nafta.“

Je město koncipováno víc pro lidi, nebo pro auta?

Během dopoledne organizátory zaměstnala tvorba ještě jednoho drobného zásahu do veřejného prostoru. Rozhodli se přímo na místě postavit model podle skládačky z časopisu ABC převedené do velkého měřítka. Výsledkem by měla být papírová vesmírná loď o velikosti auta – tak akorát na jedno parkovací místo. Pokud skládačku dodělají a na vybrané parkovací místo umístí, jaké reakce to vyvolá u provozovatelů parkoviště a jaké u kolemjdoucích lidí? Objeví se snad po tomto dni mezi explicitně vypsanými pravidly i zákaz parkování papírových modelů? Které restrikce je skutečně třeba explicitně vypisovat a které jsou pro čtenářovo, natož řidičovo oko tak absurdní, že jen vyprovokují k vyzkoušení si zakázané činnosti?

Skupina hráčů ve veřejném prostoru Offcity je, navzdory místu konání této akce, z Pardubic. Nápad na hru s tímto konkrétním veřejným prostorem vzešel z dlouhodobého přátelství se členy projektu Kukačka, který v Ostravě organizuje festival Kulturní intervence ve veřejném prostoru na téma „pravidla hry“. Proto také ona hra s papírovým modelem. Jelikož se skupině Offcity koncept zamlouval, přijela na obhlídku, při které ji – z pohledu lidí, kteří nejsou místní a tudíž si všímají i běžně přehlížených věcí – zaujalo několik bodů. Zaprvé, že je město koncipováno spíše pro auta, zadruhé, že veřejná místa jsou, co se týče dostupnosti pro chodce a cyklisty, mnohdy řešená problematicky, a zatřetí, že spousta prázdných prostor je často přeměněna právě na parkoviště pro auta, která navíc – viz tento případ – mohou mít svá unikátní restriktivní pravidla.

Adam Gebrian: Zvykli jsme si, že veřejný prostor není náš

Pošťouchnout úřady k reakci

Iniciátoři se snažili zjistit, komu parkoviště patří, reakce od dotázaných subjektů se však nedočkali. Dle jejich domněnky by mělo spadat pod technické služby města. „Když jsme zde před dvěma měsíci byli na obhlídce, neměli jsme bohužel možnost interagovat s místními přímo. Dle sebraných kontaktů jsme nicméně několik spolků i jednotlivců oslovili, avšak moc reakcí jsme se nedočkali. Chtěli jsme místní veřejný prostor něčím oživit a zjistit, jaká místa na mapě jsou zelená – to jsou místa, kde je možné něco dělat bez zbytečných obstrukcí, a která červená – místa, která jsou obstrukcemi naopak přeplněná.“

Skupiny a jednotlivci, kteří se ve větších městech veřejným prostorem aktivně zabývají, se po opakovaných činnostech často stanou v očích úřadů nerelevantními protějšky k diskuzi. Pardubičtí Offcity ale zastávají názor, že kdo není místní, může zdejší úřady ke kýžené reakci spíše pošťouchnout. „V Pardubicích, kde jsme doma, děláme hodně věcí celoročně, a tak už se nám do jisté míry podařilo vyšvihnout se z pozice jakéhosi otrapy do pozice partnera města nebo alespoň seskupení lidí, na které je třeba pamatovat, když se na magistrátu řeší nějaké věci týkající se veřejného prostoru, a které je fajn přizvat do nějaké věcné diskuze.“

Měl by strhávat klišé a hledat, co je pod nimi, říká o úloze filozofa ve veřejném prostoru Martin Dokupil Škabraha

Pardubice ani Ostrava nejsou ve své guerille osamocenými bojovníky. Podobných spolků je po České republice více a právě spojením sil mohou snáz hledat nová východiska ze společných problémů. „Někdy je náplň akcí spíše komunitní, někdy čistě umělecká, vždy jde ale o to, jak veřejný prostor, který je přeci náš, lépe užívat a více kultivovat.“

Autor: Magdaléna Hajdučková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!