Reportáž: „Nejsem jen matkou.” Mladé matky odmítají tříletou izolaci. | E15.cz

Reportáž: „Nejsem jen matkou.” Mladé matky odmítají tříletou izolaci.

Terezie Kosíková

V poslední době se Českem prohnala emoční bouře ohledně dvouletých dětí ve školce. Souvisela s novelou školského zákona, která by rodičům od roku 2020 zaručila místo v mateřské školce (dále MŠ) pro děti již od dvou let. Matky tedy dostanou možnost se rozhodnout, zda své dítě budou chtít do školky dát, a stát bude povinen jim místo zajistit. Ve vypjaté mediální diskuzi proti sobě stály dva tábory. Podporovatelé garance místa ve školce, mezi které se řadila například bývala ministryně školství Valachová, jež novelu prosadila, část rodičů nebo třeba Česká ženská lobby. Proti byli zase konzervativní politici jako Václav Klaus mladší a Jiří Růžička, někteří psychologové a zřizovatelé a pedagogové MŠ. Návrh na zrušení garančního místa z dílny ODS nakonec vláda odmítla. Přesto bychom však téma, které hýbe českou společností, neměli nechávat stranou.

Boj o dvouleté

S celou diskuzí ale přichází jeden velký problém. A sice to, že je to záležitost spíše ideologická, a ne až tak moc ekonomická, sociální či psychologická, jak by se podle argumentace odpůrců mohlo zdát. To ale neznamená, že by neměla probíhat veřejná diskuze. Právě naopak.

První a nejemotivnější byla otázka dopadu na zdravý vývoj dítěte a jeho psychiku. Herman a Halda, psychologové, kteří se podíleli na petici „Dvouleté děti do školky nepatří“, často argumentují několikaletou osobní zkušeností. Na základě individuálních pocitů či zážitků se však nedá uskutečňovat politika. Existují však zahraniční výzkumy dokazující skutečnost, že vývoj dítěte ohrožen není. Například v metaanalýze Hebrejské univerzity, vycházející z výsledků 59 výzkumných studií, se nezjistil žádný markantní rozdíl mezi dětmi do tří let, které byly jen pod rodičovskou péčí, a těmi, které využívaly zařízení předškolní péče.

Jako další přišel na přetřes ekonomický aspekt. Opatření bude pro stát, potažmo zřizovatele (obce, kraje a další), příliš finančně náročné. Ekonom Aleš Chmelař však v roce 2013 spočítal, že by si stát při třech miliardách výdajů zároveň přilepšil na daních, odvodech a ušetřených dávkách – vyjde to na celých pět miliard. K tomu by ještě přibyl čistý dodatečný příjem domácností přes osm miliard a celkový pozitivní vliv na HDP ve výši zhruba 0,3 %. Kdo tedy teď u nás „projídá“ rozpočet? To však pravicový politici v čele s Růžičkou a Klausem nezmínili

S tím souvisí také stížnosti zřizovatelů a pedagogů MŠ, že je žalostný nedostatek financí a už tak vytížení pedagogové nejsou na vzdělávání dvouletých připraveni. Ano, to je relevantní a vážný problém, ale problém politický. Mezi zeměmi OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, pozn. redaktorky) jsme třetí nejhorší v dotování místa na předškolní zařízení. Zatímco průměr zemí OECD je 20,4 tisíc dolarů na jedno místo v předškolním zařízení na rok, Česko na jedno místo ročně vydává pouhých 4, 655 tisíc dolarů. Méně dotují už jen Turecko a Mexiko. V souhrnu pak Česko vydává na podporu služeb předškolního vzdělávání 0,55 % HDP, zato  průměr zemí OECD se pohybuje okolo 0,95 % HDP. Novelu školského zákona by tedy politici mohli brát spíš jako vhozenou rukavici dlouhodobě tristní situaci předškolního vzdělávání, a pokusit se ho tak pozvednout na úroveň vyspělých států, místo tisíce výmluv, proč to nejde. Je to přece jejich práce.

A pokud diskuzi okolo předškolní péče o dvouleté očistíme od emocí, zůstanou nám reálné výzvy, které můžou politici buďto řešit, nebo je nechat být, pokud jim současný stav vyhovuje. Kdo má tedy rozhodnout, co je nejlepší pro výchovu každého dvouletého individuálního dítěte? Máme dát rodičům svobodu volby?

Chci ve veřejném prostoru vidět rozmanitější paletu žen s různými kvalitami, říká Petra Havlíková

Stojí rodiče o místo ve školce?

Nejprve se pojďme podívat, jak na zavedení garance místa ve školce reaguje společnost. Centrum pro výzkum veřejného mínění se v září minulého roku dotazovalo na postoj veřejnosti k novele zákona o českém školství. Pro garanci místa v MŠ pro každé dítě starší dvou let bylo 66 % respondentů. Proti bylo naopak jen 26 % dotázaných.

Dle dalšího výzkumu pořádaného Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí z roku 2014 by skoro polovina matek chtěla pracovat v době věku dítěte od 2 do 3 let (a to 34 % příležitostně, 17 % částečně a 5 % na plný úvazek). To dokazuje i Zpráva o rodině za rok 2017, kde se uvádí, že za rok 2013/2014 využívalo služeb MŠ 30,4 % dětí z populačních ročníků mladších tří let. Zájem o předškolní péči dokládá i číslo 50 800, tedy počet odmítnutých žádostí o místo v MŠ ve stejném roce (tedy 2013/2014). Ve světle těchto čísel je pak zvláštní, jak moc dokáží být hlasití odpůrci garance místa ve školce pro dvouleté, přestože občané této možnosti hojně využívají a na některé zájemce se dokonce nedostává.

„Přestože vždycky matkou budu, tak nechci, aby to tvořilo 100 % náplně mého života“

Na již zmíněné mediální diskuzi bylo zajímavé, jak málo prostoru dostávali rodiče dětí, zvláště ženy, které jsou nejčastěji těmi, kdo zajišťuje péči o děti do tří let.

Jedním z příkladů je Jana Segi Lukavská, která společně s dalšími rodiči školskou novelu podpořila a podílela se na sepsání petice „Pane ministře, neberte rodičům možnost volby: I dvouleté děti do školky patří“. Na stránky Eduin sepsala článek, v němž argumentuje, proč je školka pro dvouleté potřebná pro mladé vědce a vědkyně. Sama Lukavská studuje postgraduálně dějiny české literatury a teorii literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Založila také skupinu Rodiče na FF UK, která má za cíl propojit rodiče na fakultě a pomoci jim se sladěním vědecké práce a rodinného života.

Lukavská je totiž kromě literární vědkyně zároveň matkou dvou dcer. První za čtvrt roku oslaví třetí narozeniny a druhé je teprve devět měsíců, zajištění předškolního vzdělávání se jí tedy aktuálně týká. I když je na rodičovské dovolené ona, její manžel si v minulosti na rok dobrovolně snížil úvazek, aby mohl na péči více participovat, dlouhodobě to však bylo z finančních důvodů neudržitelné. Předškolní péči proto řešit musela. Když totiž chce občasně pracovat, nelze hlídání pokrýt jen babičkami a kamarády. Navíc je pro ni důležité, aby u hlídání byla pravidelnost místa a osob, což je pro dítě v raném věku zásadní. Proto by uvítala, aby dítě navštěvovalo školku na kratší dobu, ale častěji. To je ale pro ni z finančního hlediska nemožné. Hlídání tak v současnosti řeší dětskou skupinou, kterou si může dovolit jen na čtyři hodiny týdně.

Komentář: V čem tkví strasti rodičovství stejnopohlavních párů?

„Odedávna jsem věděla, že chci mít děti. Ale jak jsem zjišťovala, co mě v životě baví, bylo čím dál jasnější, že nechci být jen matkou. Přestože vždycky matkou budu, tak nechci, aby to tvořilo 100 % mého života,“ vysvětluje, proč se v této záležitosti tolik angažuje. Na otázku, zda není tento jev spojený především s mladší generací, odpovídá: „To asi nelze takto jednoduše zobecnit, ale je pravda, že řada žen ve věku mé maminky mi říkala, co to vlastně chci. Že je přece normální, když má žena dítě, tak se s ním zavře doma a nějakou dobu s ním nikam nevyjíždí. A že je to ta naše generace, která začala vyžadovat nízkopodlažní tramvaje a přístup do kaváren a chce se více zapojovat do okolního života.“

Právě na účet matek, které by chtěly dát dítě do MŠ ještě před třetím rokem, zaznívají časté výtky. I pod samotnou peticí se objevují komentáře, že s takovými matkami něco není v pořádku, když chtějí od dítěte pryč, nebo že jsou jistě špatnými matkami. S tím Lukavská zásadně nesouhlasí. Sama říká, že ví, nakolik skvělou matkou se cítí, když má možnost si dvakrát týdně zajet do Národní knihovny a něco tam napsat. Vrací se pak domů nabitá energií a plánuje pro děti Montessori rozvíjející aktivity nebo obě najednou nosí v šátku, když jim tím udělá radost. Věnuje se pak svojí „mateřské práci“ opravdu soustředěně a s nasazením.

Oproti tomu popisuje, jak moc „vyšťaveně“ se cítila, když byly její děti čtrnáct dní nemocné a ona nemohla z domu vyjít ani na krok. Jak unaveně pak působila na manžela, své okolí a pravděpodobně i na své děti. Zaměstnání je pro ni tedy skutečně něčím, co jí dělá radost. Pokud na část dne sežene hlídání, nejde na kosmetiku nebo do kina, ale snaží se v první řadě pracovat. V současnosti se podílí na vydání knížky, což ji kromě malého přivýdělku naplňuje především po psychické stránce. Poznatky ze své práce navíc často využije i v rodinném životě, ve své dizertaci se totiž zabývá literaturou pro děti a samotný pojem dítěte v Česku vnímá jako neuvěřitelně zajímavý.

„Kdybych Čechy vůbec neznala a odněkud přijela, měla bych pocit, že tady lidé věří na nějakou magickou hranici tří let. Kdy se z nějakého tvora, který neumí mluvit, vylučuje do plen, je nevzdělatelný a nemůže vůbec opustit náruč matky, stává po třetím roce a iniciačním rituálu zápisu do školky plnohodnotná bytost. Matky jsou pak také mytickými bytostmi, které sice mají hrozně důležitou roli, ale zároveň nejsou za svojí práci nijak oceněny.“

Další matkou, které by se mohla novela týkat, je Anna Hantáková. Svobodná matka začala letos prezenčně studovat historii na FF UK a mezitím se stará o svou roční holčičku. MŠ by asi ani ve dvou letech nevyužila na celý týden, v tom se shoduje s Lukavskou. V budoucnu by jí však možnost využít MŠ alespoň několikrát týdně na pár hodin pomohla. Studium jí totiž v současnosti umožňuje zejména velká podpora ze strany rodiny. Její matka totiž chodí do práce jen tři dny v týdnu a zbylé dva dny tak může svou vnučku hlídat. Anna Hantáková má navíc letos štěstí a rozvrh se jí vešel právě do těchto dvou volných dnů. Přesto se najde pár předmětů i mimo „vymezené“ dny, proto občas řeší hlídání prababičkami nebo prostřednictvím paní na hlídání. Přestože docházka na některé přednášky není povinná, Anně záleží na tom, aby tam byla, především proto, že ji přednášky baví a získává na nich informace, které v povinné literatuře nenajde.

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

Kombinace studia a rodičovské je tak pro ni opravdu důležitá. Sama sebe vnímá jako člověka, který je rád, když má pořád něco na práci a může se ve volných chvílích věnovat historii. „I tak je to ale hodně izolovaný život. Když se Sára narodila, byla jsem ze začátku závislá na návštěvách svých přátel. Musím si předem vybrat, kam jít, kdo mi pohlídá dceru a jestli mi to za to opravdu stojí,“ popisuje. Prezenční forma studia jí proto vyhovuje nejvíc. Pro mnoho matek však takové studium ideální není, zejména pokud schází rodinné zázemí. Studující matky totiž mohou mít v případě zamítnutí žádosti o umístění dvouletého dítěte do školky značné problémy s tím, jak finančně pokrýt případné hlídání.

Že ale brzké péči ve školce může něco scházet, o tom je přesvědčená Zuzana Andreska, která studuje právo a magisterský obor gender studies na Fakultě humanitních studií. Zároveň dělá výzkumnou asistentku doktorce Barbaře Havelkové, která v současnosti učí na Oxfordu (náš rozhovor s Havelkovou zde) a je matkou osmnáctiměsíčního syna. Novelu školského zákona a související garanci místa ve školce sice podporuje, ale vidí i reálné nedostatky, kvůli kterým by si využití školky rozmyslela. Jde především o to, že v současné chvíli veřejné MŠ nenabízejí dostatečně kvalitní vzdělání ani dětem od tří let, natož těm mladším. Přesto by potřebovala, aby se o jejího syna někdo postaral, klidně i dříve než ve dvou letech. Mít garantované místo je podle ní právem rodičů, stát však musí zajistit i to, aby poskytovaná péče byla kvalitní.

Ve své současné situaci, kdy je finančně privilegovaná a vysokoškolsky vzdělaná, by tak asi dala přednost dětské skupině, nejlépe u budoucího zaměstnavatele.

Zuzana popisuje, že po porodu přichází často deziluze: „Je skvělé mít dítě, ale často vás to i štve, je to vyčerpávající celodenní práce, za kterou nemáte společenské uznání a ani si jí nedáte do CV.“ To pak často přináší nepříjemné psychické stavy, a proto je pro Zuzanu opravdu důležité neredukovat svůj život jen na mateřství: „Hrozně jsem bojovala s tím, že novou identitu matky jsem primárně získávala tím, že mě okolí začalo identifikovat jako nastávající maminku, místo abych ji získala porodem nebo těhotenstvím. Ale své ‚já‘ jsem si chtěla udržet, protože tady bylo celých 25 let. Mateřství je samo o sobě těžké, ale k tomu se ještě přidává tlak okolí a morální požadavky, které se od váš očekávají,“ popisuje mladá matka.

Jako důležitou také vnímá ekonomickou nezávislost, která je pro ni základem lidské autonomie, ale přesto ji ženy při delší rodičovské dovolené často ztrácejí. Ony odsudky adresované matkám, které chtějí mít při rodičovské i jiné aktivity, podle ní přicházejí ze dvou stran. Buď od mužů, kteří celodenní péči o malé dítě nikdy nezažili, nebo od žen, které to již přetrpěly a mají pocit, že když to zvládly ony, tak by další generace měla trpět taky.

Všechny mladé ženy, matky, se kterými jsem mluvila, považovaly za důležitou součást svého života práci nebo studium. Tohle je zkrátka baví, realizují se, přináší jim to radost a takto důležitého aspektu jejich života se nechtějí úplně vzdát. Proto by větší podporu od státu uvítaly, třeba právě formou garance místa v MŠ. Přání, které se však opakovalo, byla nutnost větší individualizace a flexibility při navštěvování MŠ dětmi. Mnoho matek ve dvou letech dítěte totiž nechce péči o dítě po celé dny od pondělí do pátku, více by jim vyhovovalo pravidelně využívat část dne na pár dní v týdnu. A pokud už matky o MŠ uvažují, často je odrazuje nízká kvalita a jistá „zaostalost“ českého předškolního vzdělávání. To s sebou nese nutnost zaměstnat víc pedagogů, adekvátně je finančně ocenit a také zlepšit například komunikaci a spolupráci s rodiči, která je u tak malých dětí důležitá.

Komentář: Jak vydělat na dětech pomocí videí o násilí a sexu?

Oceňujme aktivní matky

Doba se mění. V devatenáctém století bylo běžné, že ženy zůstávaly celý život v domácnosti, a nenastávaly pak takovéto problémy. Dalšími nemyslitelnými věcmi pak ale byly i jiné situace, na které jsme si ve společnosti od té doby zvykly. Jako třeba ženské právo, vysokoškolské vzdělání žen či možnost užívání antikoncepce. Ušli jsme jako společnost dlouhou cestu plnou změn a pokroku. Tyto změny bychom však měli spíše brát na vědomí a přizpůsobovat se jim, ne před nimi zavírat oči.

Více než polovinu vysokoškolsky vzdělaných lidí tvoří ženy, ano, stejné ženy, které v 98 % případech v ČR nastupují na rodičovskou dovolenou. Ženy, které mnohdy několik let studují obor, co je baví a kde se realizují, a které se pak nechtějí na tři roky propadnout do úplné izolace. A tomu se nelze divit. Pokud tedy chceme zachovat či zvýšit porodnost v „nových časech“, měli bychom současným ženám dát možnost být jak skvělými matkami, tak úspěšnými studentkami a pracujícími ženami. A uvítat skutečnost, že máme v dnešní společnosti tolik schopných žen, které nás obohacují nejen potomky, ale i svým intelektem a schopnostmi.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!