Protože každá holka je riot grrrl | E15.cz

Protože každá holka je riot grrrl

Petra Dvořáková

Když jsem se vloni zúčastnila přednášky o riot grrrls v alternativním rocku, hnutí těchto vzpurných tvorbychtivých holek jsem vůbec neznala. Při poslechu správně spratkovitě uštěkané hudby skupin jako Heavens to Betsy a listování gender opovrhujícími DIY parodiemi na Bravíčko mi na rtech rychle začalo pohrávat sympatií plné pousmání. Začalo mě zajímat, jak to bylo s riot grrrls v Česku, a aniž bych začala s rešerší, slíbila jsem šéfredaktorovi, že o českých riot grrrls napíšu. Až poté, co už mi psal dotazy, kdyže ten článek bude hotový, jsem zjistila, že riot grrrls u nás prakticky neexistují. Kličkovala jsem mezi zmínkami o aktivitách, které s podstatou riot grrrls souzněly tak dlouho, až jsem došla ke zcela opačnému poznání: Vždyť přece každá holka je riot grrrl!

„A kdo že jsou ty riot grrrls? Feministky, který se angažujou v do-it-yourself kultuře? Jo, tak to na mě asi sedí. Já si myslím, že každá žena je ze svý podstaty feministka, protože se pravidelně setkává se sexismem. Na druhou stranu vůči holkám, co se zajímaj o drahý kabelky a jde jim hlavně o to si nabrnknout bohatýho úspěšnýho chlapa, jsem šovinistka. Já jsem si vyloučení z holčičí společnosti zažívala už na základce, kde jsem s klukama chodila ven hulit a nedělala jsem na ně sukýnky a kozičky, zatímco holky se mi smály, když jsem řekla, že jdu za tátou do dílny,“ uvažuje nahlas nenamalovaná černovláska Nela, zatímco se usazuji na křesle u ní doma a pozoruji stěnu zpestřenou obrovským graffiti nápisem, podél níž se táhne police plná desek s převážně drum'n'bassovou hudbou.

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

Nela vyčnívá ze stereotypní představy o ženě už svým povoláním, živí se totiž jako ajťačka. Mimoto je zakladatelskou členkou ženského spolku DJek Bassistaz. Dostala jsem na ni kontakt při marném pátrání po současných českých riot grrrls, z něhož jsem mezitím získala dojem, že poslední skutečné a k hnutí se otevřeně hlásící riot grrrls u nás vymřely s koncem vydávání zinu Bloody Mary v roce 2010.

„Říct o sobě dneska, že jsi riot grrrl, je passé, škatulka. To je jakobys řekla, že žiješ v děloze. Samozřejmě, že z toho vycházíme. Chtěly jsme prostě hrát, aniž bychom se učily někde v Lidušce, aniž bychom byly virtuosové, to byl ten riot grrrl aspekt,“ vysvětluje svůj náhled Eliška, která za posledních deset let hrála v několika převážně dívčích rockových skupinách. Koncert odehrála i v devátém měsíci těhotenství a s hraním, cvičením aikida nebo chozením na pivo nepřestala ani teď, když je na mateřské dovolené.

Když to nechce, tak to nechce: Prevence sexuálního násilí musí cílit na možné pachatele, ne oběti

Sexismus a šovinismus, a to nejen v mainstreamu a každodenním životě, ale dokonce i mezi anarchisty nebo v punku, kde holky sice nosily cvočky a propíchané nosy, ale stejně sloužily hlavně jako pasivní uřvané fanynky, rrrozhněval riot grrrls na počátku devadesátých let. Poprvé o sobě daly veřejně vědět na hudebním festivalu Pop Underground v americké Olympii, kde vystoupily ikony riot grrrls hudby Hole a BikiniKill, jejichž členky sepsaly první manifest.

Bav se a protestuj

Kultura riot grrrls vychází z punku a výrazně i z anarchofeminismu, k němuž se podle dotazníku Riot Grrrl Europe hlásí většina dívek, které se považují za riot. Z anarchofeminismu subkultura převzala principy již zmíněné DIY kultury, nehierarchického uspořádání, nekomerční produkce a sociální odpovědnosti. „Možná, že ne všechny riot grrrls sní o anarchistickém světě, ale přinejmenším k tomu mají blízko. Všechny ale bojují za utopii, kde jsou si všichni rovní, svobodní a spokojení,“ popisuje Nina v časopise Riot Grrrl Belgium. Z punku si zase riot grrrls vypůjčily zalíbení v jednodušší uřvané hudbě, k níž nejsou potřeba schopnosti kytarové bohyně, a v podomácku vyráběných tištěných zinech. Riot grrrls zároveň kladly silný důraz na jednotlivce. „Neexistují žádní pánové a žádné paní. Všichni jsou si rovni (ne však stejní). Individualita i komunita (‚scéna‘) jsou stejně důležité,“ dodává Nina.

Glosa: Místo podprsenky pálit stereotypy

Zásadním pravidlem se jim stalo heslo DIY kultury „party and protest“ – „bav se a protestuj“. Riot grrrls vřeští do mikrofonu feministické texty, pořádají Gender fuck festivaly, píšou články o tom, jaký by byl svět, kdyby menstruovali místo žen muži, a u svého kulturního aktivismu se náramně baví. „Chceme-li vytvořit alternativu stávajícího patriarchálního, kapitalistického a ponurého světa, osvětlovaného pouze televizními obrazovkami, musí to být alternativa se vším všudy a tedy i se zábavou,“ píše se v riot grrrl magazínu Bloody Mary. Dalším zásadním heslem, které riot grrrls oživily, je: „Osobní je politické.“ Na základě vlastních zkušeností tak kritizovaly genderově motivované násilí nebo třeba kult ženské krásy.

Vznik prvních feministických punkových kapel vyvolal tsunami dívčích aktivit. „Vždycky, když čtete recenze z té doby, reportér/ka často píše o neuvěřitelné energii na koncertech. Holky si sundávaly trička, skákaly z pódia do publika, které je pak nosilo nad sebou, zpívaly s kapelou. Kapely vznikaly po celé zemi, psaly se ziny a manifesty, skupiny pořádaly setkání, demonstrace a organizovaly různé projekty,“ popisuje tehdejší nadšení Manifest Riot Grrrls Europe.

Označení grrrls odpovídalo jejich věku, který se obvykle pohyboval mezi 12 a 25 lety, a jejich holčičkovsky navztekaně-punkové módě. Ke školačkovským šatům si obouvaly špinavé těžké boty a roztrhané punčocháče, na tělo si v rámci kritiky sexismu a předsudků psaly označení „kurva“. Ztrojené r ve slově grrrl symbolizovalo rozhněvané rozvrčení a mělo redefinovat představu o holkách jako o pasivních poslušných dcerách, co přeci nehrají punk a neříkají sprostá slova.

Muže nenávidějící lesby bez kalhotek

Právě jejich úmyslná, naštvaně provokativní móda se ale otočila proti nim. „Jako vždycky to musela zkazit média. Psali, že grrrls mlátily kluky jen proto, že to byli kluci, a vykreslili jednostranný obrázek muže nenávidějících leseb, protože nepochopili, že láska k holkám hned neznamená nenávist k mužům. Nebo popisovali riot grrrls jako zdivočelé děvky, celé články byly o krátkých šatech, rozmazaných rtěnkách, potetovaných prsou, o neučesaných holkách bez kalhotek. Ale neobjevilo se tam jedno jediné slovo o tom, že riot grrrls používají určitý vzhled k tomu, aby bojovaly proti konzervativním genderovým rolím,“ píše se na webu Riot Grrrls Europě.

Stejně jako feminismus v polovině minulého století, i riot grrrls začaly být kritizované za to, že se věnují hlavně problémům bílých dívek a žen střední třídy. Tsunami nadšení vystřídal útlum, mnoho dívek, včetně frontmanky skupiny Hole Courtney Love, se od hnutí distancovalo nebo začalo místo mladického označení grrrl používat ženštěji vyznívající slovíčko „lady“.

Na heslo „české riotgrrrls“ pak Google vyhledávač reaguje méně než uspokojivě. Nejviditelnější dlouhotrvající aktivita hlásící se otevřeně ke hnutí riotgrrrls byl zine Bloody Mary, které autorky pseudonymů Anča Gilotina a Emča Revoluce vydávaly mezi léty 2000 a 2010.

„A já se ptám: Proč zrovna bobr? Protože bobr je fixovaný na klády? V tom případě by mohly mít bobra jen velikostně orientované ženy. Protože bobr žije v lese nebo pralese? Pak je tu, pravda, ještě ta věc s kožešinkou, ale není snad tou nejcharakterističtější vlastností bobra-zvířete spíš placatý ocas? V tom případě by spíše slovo bobr mělo označovat pohlavní partie některých specificky tvarovaných mužů,“ rýpala ve svých článcích Emča Revoluce do sexistických mezer v lingvistice a spolu s Ančou rozkládala stereotypy na bezsmyslný prach v parodických rubrikách Bravo girl nebo Mýtus krásy. Častým tématem Bloody Mary byla i do-it-yourself verze gynekologie, v rámci níž radily, jak se překlenout přes své krvavé dny bez tampónů či vložek nebo jak si vyrobit doma postinor za pomoci všemocné přírody, třeba formou bylinkových výplachů.

Za účelem „vzít vládu nad našimi těly z rukou nelidských, sterilních, studených a odcizených lékařských institucí“ autorky v roce 2007 založily samostatný zin Femidom. Spíše než doporučování spoléhat se při strachu z otěhotnění na zázračné homemade elixíry, lze Femidomu připsat k dobrému, že automaticky nepředpokládal heterosexualitu čtenářek. „V případě, že tvůj partner/ka nemá zahnutý penis nebo dildo, je to děložní hrdlo, a ne bod G, co se bude stimulovat při obyčejné misionářské poloze,“ píše Emča revoluce v článku, jak najít G-bod.

Nasranější verze Vlasty

Anča a Emča zorganizovaly i tři ročníky české verze Gender fuckfestů, na nichž se účastníci učili šít kukly, zvládat sebeobranu bez pěstí a vyslechli si přednášky o polyamorii i sadomasochismu. „Gender fuck znamená vyjebat s uhlazeným a neproblematickým řádem, kde existují ženy a muži, z nichž každá/ý plní svou předepsanou roli v monogamních heterosexuálních vztazích a nukleárních rodinách,“ válcuje zaběhnuté vztahové konvence popis celé akce. V roce 2011 se pak Anča s Emčou podílely i na uskutečnění protestního pochodu proti zlehčování znásilnění zvaného Slut walk, s podtitulem „No means no, yes means yes, wherever we go, whatever we dress“ neboli „ne znamená ne, ano znamená ano, a to kamkoli jdeme a cokoli máme na sobě.“ Kromě Bloody Mary u nás krátce vycházel i méně známý riot grrrls zine Pride and Prejudice, který jeho autorky Hana s Bárou označovaly za „nasranější verzi Vlasty“. Bum. Čisto prázdno. Více aktivit hlásících se k riot grrrls podstatě jakoby v české kotlině nikdy nebujelo.

„Dnešní feministický aktivismus mladých žen je jiný, jinak se pojmenovává. Kolem roku 2000 bylo hodně silné vzedmutí různých antikapitalistických a feministických aktivit, např. protesty proti Mezinárodnímu měnovému fondu, NATO, G8 nebo Globální stávka žen, a měla jsem pocit, že to nadšení měnit svět k lepšímu bylo ve společnosti přítomnější. Dnes se aktivismus přesunul z ulic na internet, třeba Čtvrtá vlna prorazila videem a funguje na Facebooku. Narozdíl od riot grrrls ale Čtvrtá vlna nebo Fem hodně mluví o vysokoškolském prostředí, kdežto riot grrrls byly spojené se subkulturou, levicovou politikou, antikapitalismem a anarchismem,“ vysvětluje Jitka Kolářová z Gender Studies, která se také jako jedna z mála k myšlence riot grrrls v desátých letech hlásila, a dodává, že v Česku se nevzpouzelo víc než dvacet riotgrrrls.

„RiotGrrrls byly Anarchistickou federací vždy podporovány. V současnosti o žádném uskupení, které by se označovalo přímo za RiotGrrrls, nevíme, ale nejblíže mu bude asi kolektiv NemrAFKy,“ reagovala na můj dotaz Anarchistická federace.

Web NemrAFek, které se „jako autonomní feministickej kolektiv vymezují proti kapitalismu, patriarchátu, sexismu, rasismu, druhové diskriminaci, náboženským i státním institucím a všem formám útlaku a hierarchie,“ působí v riot duchu dostatečně oprskle. Jejich jedinou nedávnou aktivitou je však dle stránek výroba feministických šablon, „kterejma sdělíš šovinistům i šovinistkám, co si o nich myslíš!“ na Anarchistickém knižním festivalu a podpora anarchisty Igora Ševcova, kterému v současnosti hrozí další stíhání, a to za údajné porušení vágně formulovaného rozsudku o zákazu chození na akce anarchistického hnutí. Na e-mail NemrAFky neodpovídají. Zoufalá zjištěním, že jsem slíbila napsání článku o něčem, co podle rešerší prakticky neexistuje, vkládám nesmrtelnou naději do portálu Nyx, kde o riot grrrls zakládám diskusi.

„Hlásím se ti jako riotgrrrl!!! #endrapeculture #stopslutshaming #smashthepatriarchy #nosexism #noracism #nohomophobia #notransphobia #noabuse #nopatriarchy #feminist. Sice nedělám žádné akce jejich jménem, ale defacto veškeré mé akce podporují jejich myšlenky. Veškerý svý aktivity dělám doslova na koleně, jen já, mobil, notebook a auto. Za sebe můžu říct, že mám touhu spíše vyjadřovat ty myšlenky umělecky, než že bych vedla komunitu. Tak možná ty riot grrls mají v Čechách tuto podobu,“ protíná moje pátrání Kristína s přezdívkou 113KW a zároveň mě v pár přímočaře napsaných řádcích neúmyslně upozorňuje na absurditu mého hledání.

„Neohraničenost či nedostatek vymezení nějakého programu vlastně celé ‚hnutí‘ riotgrrrls provází od samého zrodu. (Proto se také vzpírám názvu ‚hnutí‘ – riot grrrls nemají žádný program, žádné vůdkyně, jde spíše o kulturně-politický fenomén či subkulturu v subkultuře.) Několik publikací o a pro riot grrrls představuje spíše reflexi spontánního dění než výrazný krok kupředu. Jde o kulturní aktivity na lokální a osobní úrovni (ačkoli komunikace a spolupráce na mezinárodní rovině je důležitá), o každodenní rebelii v běžném životě,“ napsala ve svém článku o riot grrrls Jitka Kolářová.

Pozorovat chlapa při cestě ke gramofonu a platit štáb pizzou

Kvůli anarchistické a neorganizované podstatě riot grrrls, které navztekaně kopou do patriarchátu skrz koncerty, DJování na drum´n´bassových party, točení krátkých filmů nebo třeba sprejování, se prostě souvislý vývoj tohoto fenoménu sleduje dost špatně. Pro DIY feministický základ jejich myšlenek vlastně může být riot grrrl každá holka, která se, ať už v teplákovce nebo v minisukni, naštve a začne sama doma něco tvořit. Vždyť už v podtitulu zinu Bloody Mary se píše „Because every girl is a riot grrrl!“ – „Protože každá holka je riot grrrl!“

A tak je riot grrrl i Nela, která sice spolek DJek nezaložila z čistě feministického důvodu – spíš tak učinila kvůli reálnému vzedmutí zájmu o party, kde DJském pultu velí výhradně ženy –, ale „hrozně ji baví pozorovat obličej chlapa v momentě, když se blíží ke gramofonu, u nějž se čtyři muži drbali patnáct minut na hlavě, a spraví ho.“

A tak je riot grrrl i Eliška, která sice nebyla „taková ta levicová aktivistka, co někde stojí s transparentnem“, ale poté, co publicista Petr Korál uvedl vystoupení její kapely slovy „Teď tu budou hrát zástupkyně slabšího pohlaví, kdybych to řekl špatně, bude tady překundíno,“ se rozhodla na kytaru snad tak trochu ze vzdoru opravdu naučit – a povedlo se.

A tak je riot grrrl i Kristína, která v sobě sice měla „strašně dlouho zafixovaný, že film prostě nemůže dělat sama“, ale (i díky výcviku z techna, z nějž byla zvyklá promítat na prostěradle napnutým mezi stromy) dokončila letos po pěti letech film točený „po bytech známých, kterým jsem platila pizzou, co jsme jedli v osmi lidech na zemi“.

„Já se vlastně nedivím Ektorovi, že píše texty o princeznách, co nemaj čekat, až jim všechno spadne do klína, ale zároveň se nedivím ani těm holkám, když jsou mámama vychovávaný k tomu, aby se líbily a sbalily dobrý chlapy,“ uvažuje nahlas Kristína, která už vyměnila svoji snahu být klučičí, demonstrovanou outfitem „a lá ukrajinský dělník“, za nalakované nehty a áčkovou sukni. „Prosím tě, ale o to jsem tě chtěla požádat: řekni v tom článku holkám, ať nejsou spící panny, ať samy taky něco dělaj!“

Women's March: Dnes protestujeme, zítra budeme bojovat

Autor: Petra Dvořáková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!