Přestává být USA světovým lídrem? A co my s tím? | E15.cz

Přestává být USA světovým lídrem? A co my s tím?

15. července 2017 • 10:30

Poslední týden dávala média velký prostor reflexím summitu G20 a několik novinářů se kromě diskutování o smyslu velkých protestů, které se v Hamburku konaly, věnovalo i tomu, jaká byla na summitu atmosféra mezi samotnými politiky. Jeden takový komentář publikoval i server Brookings, který se věnuje americké i globální politice z akademičtějšího pohledu. Autor tohoto článku, Thomas Wright, tvrdí, že se v důsledku snižování důležitosti role Spojených států proměnil celý „světový řád“, a popisuje, jak onu změnu vnímá.

Americký Wired zas píše o tom, jak nové technologie proměňují přístup studentů k výuce, a vyzývá k tomu, aby učitelé a vzdělávací experti začali uvažovat o internetu jako o spojenci. Jinak ho totiž studenti budou pouze používat k podvádění a obcházení práce. Na populárně naučném Nautilu si můžeme přečíst delší článek, který se věnuje internetového používání emotikonů. Dle jeho autorky emotikony ve virtuálních konverzacích nahrazuje nonverbální aspekt komunikace, což mimo jiné znamená, že jsou v jistých případech téměř nutné a že s nimi každý dovede zacházet jinak.

Akademický web Brookings zveřejňuje nové poznatky, které přinesl summit G20 v Hamburku. Autor článku, Thomas Wright, se pozastavuje především nad tím, jak média během summitu vnímala současnou roli Spojených států. Tato země dle Wrighta v očích mnohých médií přestává být nejdůležitější světovou velmocí, přičemž na tomto vnímání má velký podíl i odstoupení amerického prezidenta od Pařížské klimatické dohody. Donald Trump tak ve svém postoji vůči klimatickým změnám zůstal osamocený. Wright tvrdí, že americký prezident a jeho administrativa na summitu působili přinejmenším nepřesvědčivě. Dle jeho názoru vyvolal Donald Trump svým chováním dojem, že je velmi snadno manipulovatelný a ne příliš kompetentní, a to zvláště vzhledem k Rusku. Svědčí o tom na příklad jeho snaha vytvořit jednotnou rusko-americkou sílu bojující za kyberbezpečnost (za situace, kdy se stále vyšetřuje ruský vliv na výsledek podzimních amerických voleb), která selhala za méně než 24 hodin.

Andrew Schapiro: Politika není jako House of Cards

Dle Wrighta summit ukázal, že jsou země G20 rozděleny zhruba na tři zájmové skupiny. Prvními jsou ti, kteří si přejí, aby Spojené státy opět zaujaly roli globálního lídra a aby pokračovala evropská integrace, a kteří věří v globalizaci a multilaterální spolupráci. Mezi ně patři francouzský prezident Emmanuel Macron, německá kancléřka Angela Merkelová nebo japonský premiér Shinzo Abe. Další skupinu představují především Rusko a Čína, tedy země, které by současný řád nejraději nahradily něčím novým, rozšiřovaly svou sféru vlivu a zároveň pokračovaly v globalizaci tam, kde je to pro ně výhodné (to se týká hlavně Číny). Třetí skupinu Wright nazývá souhrnným slovem populisté – jsou to pravicoví i levicoví nacionalisté či protekcionisté, kteří viní ze svých problémů ostatní státy, vystupují proti globalizaci a zároveň ji nedovedou nahradit něčím jiným (zde autor nepokrytě odkrývá svůj vlastní postoj a proti této skupině se vymezuje). Sem Wright řadí tureckého prezidenta Erdogana, Donalda Trumpa, britské politiky bojující za brexit, ale i Bernieho Sanderse.

Wrigtův pohled jistě řadu lidí z různých částí politického spektra naštve a vyvolá vlnu protiargumentů, jeho článek však představuje velmi potřebné zamyšlení nad tím, jak se svět v posledních měsících proměňuje a jak bychom si přáli, aby vypadal v budoucnu. Pokud bychom chtěli Wrightovo rozdělení aplikovat na různorodé síly v České republice, museli bychom ho poměrně výrazně pozměnit (v Česku se například najde spousta euroskeptiků, kteří jsou zároveň zastánci globalizace), přesto se však má smysl, a to zvláště několik měsíců před volbami, ptát: Ve které skupině chceme, zvláště ve vztahu k Evropské unii, být? V té první, nebo v té třetí?

Internet za vás dnes vypočítá téměř vše – co na to učitelé matematiky?

Učitelé matematiky mohli donedávna na své kolegy, kteří učí třeba dějepis nebo biologii, shlížet trochu spatra – v matematice totiž prakticky nelze podvádět, jelikož můžete mít sice napsané vzorečky, ale příklad musíte vyřešit sami, přičemž výsledek by měl vyplynout z jasně popsaného postupu. Tohle už je ale minulostí, jak zjistila i americká středoškolská vyučující Denise Garcia, jejíž zkušenost popisuje americký magazín Wired. Garcia při výuce základů integrálního a diferenciálního počtu omylem zadala svým studentům velmi pokročilou rovnici a byla pak tedy skutečně překvapena, když ji několik lidí dovedlo vyřešit. Až poté si vzpomněla na existenci webové stránky Wolfram|Alpha, která si dovede poradit s velmi složitými výpočty během několika sekund. Její pole působnosti se navíc neustále rozšiřuje a především nevyhazuje pouze výsledek, ale student z ní může opsat i celý postup, pokud si za tuto funkci připlatí.

Komentář: Studenti jsou možná pasivnější, je ale zbabělost házet to na českou povahu

Znamená to, že zadávání úkolů z matematiky navždy ztratilo smysl? Ne tak docela. To, zda bude vliv nových technologií pozitivní či negativní, záleží především na samotných vyučujících. Projekt Wolfram|Alpha například řadám studentů neslouží jako nástroj, jak se vyhnout práci, ale spíš jako velmi užitečná pomůcka pro pochopení různorodých matematických problémů. V Česku se s ní setkávají studující nejen na vysoké škole, ale mnohdy už i na té střední (někteří o něm dokonce slyší z úst svých osvícených učitelů). O tomto projektu a jeho důsledcích na výuku (nejen) matematiky se však zatím nevede širší debata (například taková, která se začala již před několika lety vést o Wikipedii a která stále neskončila). Vzdělávací systém, a to platí hodně i pro ten český, však nemůže dále zavírat oči nad tím, jak do samotného procesu vzdělávání zasahují neustále se vyvíjející nové technologie. Jinak totiž postupně vzdělání v podobě, ve které se s ním momentálně setkáváme dnes a denně, přestane mít smysl. Ono se to začíná pomalu dít.

Proč potřebujeme emotikony

Magazín Nautilus, který se zabývá vědou ve společenském kontextu, uveřejňuje nevšední pohled na internetové emotikony a přichází se zajímavým zjištěním – bylo jen otázkou času, kdy něco takového přijde. Odborníci na mezilidskou komunikaci již dávno došli k tomu, že věcný obsah slov, pomocí kterých lidé komunikují, je jen částí skutečného obsahu, jež si skutečně sdělují. Zbytek tvoří nonverbální komunikace. V internetových diskuzích či soukromých konverzacích na různých sociálních sítích onu funkci, kterou v běžné řeči plní výrazy tváře či gesta, vyjadřují právě emotikony.

Těm, kteří o jazyce, řeči a komunikaci smýšlí konzervativně (což nemusí nijak souviset s věkem ani s politickými názory), se tato hypotéza nejspíš líbit nebude, při bližším zkoumání však nezní nijak bláznivě. Například ironii či sarkasmus, který v běžné řeči odstíníme tónem hlasu či výrazem, v takové facebookové konverzaci vyjádří právě emotikon. Bez něj budou totiž naše slova vzata vážně. Někdo by sice mohl podotknout, že k rozpoznání sarkasmu může dopomoci už sama absurdnost daného tvrzení, na to ale nemůžeme spoléhat v době, kdy denně čteme šílenosti, jež jejich autoři myslí naprosto vážně. V diskuzi pod článkem se mnozí pohoršují nad dnešním stavem jazyka, článek kritizují a poukazují na to, že kdyby se lidé uměli adekvátně písemně vyjadřovat, žádné emotikony by k tomu nepotřebovali. Tento argument jistou sílu má, pokud ovšem vycházíme ze současné situace (tedy té, kdy se velká část lidí ve virtuální komunikaci vyjádřit neumí), stejně dojdeme k tomu, že emotikony mají své důležité uplatnění.

Politika a memes: Od vtipných obrázků k revolučním masám

Článek také zmiňuje výzkumy, dle kterých lidé, již emotikony používají častěji a umí s nimi zacházet, mají v různých internetových seznamkách větší šanci, že s nimi někdo bude chtít strávit večer naživo. Jejich nadužívání za účelem toho, aby uživatel působil atraktivněji či výrazněji, je však samozřejmě kontraproduktivní. Mnozí sice mají pocit, že denní užívání internetu modifikuje lidské chování i lidi samotné do zcela nové podoby, mezilidská komunikace je však dle autorky článku vlastně stále stejná, byť se projevuje jinými způsoby.

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!