Politická angažovanost se nemůže dělat pouze na univerzitě | E15.cz

Politická angažovanost se nemůže dělat pouze na univerzitě

9. června 2017 • 10:00

Bojovat proti stigmatu spojenému s psychickými onemocněními je samo o sobě obtížné a co teprve jedná-li se o choroby, které se společnost zvykla přisuzovat pouze jednomu pohlaví. Esquire publikoval odvážný článek, který zažité představy boří – jeho autor trpí typem bulimie, která se projevuje přehnaným cvičením, a snaží se svým čtenářům sdělit, že komentáře typu „to jsi ale správnej chlap, když v posilovně trávíš tolik času“ lidem jako on rozhodně nepomáhají.

Začátek týdne však přinesl i pozitivní zprávu – laureát Nobelovy ceny Bob Dylan konečně nahrál přednášku, která je dle stanovených pravidel podmínkou, aby obdržel finanční ocenění (vzhledem k časovému limitu to zvládl jen taktak). Dylan odmítá být básníkem, jehož texty se budou analyzovat na hodinách literatury, a vyzývá především k poslechu svých písní. Jeho slova plynou rychle, ale rozhodně nejsou plytká a vytrhávají posluchače z běhu každodenních politických zpráv. To už se nedá říct o posledním příspěvku, jenž se objevil na soukromém blogu akademika Fredrika deBoera. Univerzita dle tohoto amerického akademika již z principu svého fungování nemůže hrát primární roli v politické angažovanosti občanů dané země.

Expert na vzdělání a akademik Fredrik deBoer se na svém blogu podává vysvětlení pro názor, proč univerzity nemohou být centrem politických organizací a politického aktivismu. Autor je sám v rámci univerzitního prostředí politicky aktivní a rozhodně nechce mít z univerzit apolitické místo, které by sloužilo pouze k získávání diplomů. Přesto se však domnívá, že univerzitní kampus nemůže fungovat jako primární zdroj politické angažovanosti a aktivismu. Nejdůležitějším důvodem je fakt, že se na univerzitách pohybuje jen malé množství lidí. Jedná se navíc o množství demograficky a názorově velmi specifické, které na své okolí může působit uzavřeně a cize. Aktivismus na univerzitě je pak sezonní záležitostí, studenti přicházejí a odcházejí, takže se hůř tvoří pevnější struktury a mnozí studenti na podobnou činnost ani nemají čas, protože pracují.

„Každý mladý člověk, kterého motivujeme přijít k volbám, bude pro nás úspěch,“ říká jedna ze zakladatelek vzdělávacího projektu Stužák

Fredrik deBoer věří tomu, že univerzity by se měly politicky angažovat spíše ve spolupráci například s odbory, jelikož tak podpoří boj za práva pracujících, což je samozřejmě velké téma i pro akademické prostředí. Univerzity by tedy měly hledat společné zájmy s jinými organizacemi, hnutími či politickými subjekty, které jsou jim blízké, a s nimi nadále spolupracovat. DeBoerovy nápady by mohly inspirovat i české studenty, kteří, navzdory stížnostem rektora Univerzity Karlovy Tomáše Zimy, všichni pasivní rozhodně nejsou. Je ovšem potřeba uznat, že univerzita má v politickém životě sama o sobě pouze omezený vliv, a bojovat proti představě, že se vysokoškolští studenti pohybují v jakémsi uzavřeném privilegovaném světě, který se zbytkem země nemá nic společného.

Bob Dylan k literatuře, poezii, hudbě

Denní sledování zpráv může být pro mnohé psychicky náročné, občas se však dá narazit na příspěvek, který naopak působí blahodárně. Jedním z nich je i přednáška Boba Dylana, kterou v pondělí uveřejnila v psané i zvukové podobě Nobelova nadace. Dylanovi trvalo nějaký čas, než tuto cenu vůbec přijal, přičemž ocenění tohoto amerického písničkáře mnozí zpochybňovali. Někteří zatvrzele prohlašovali, že texty písní nejsou literatura, zatímco jiní vehementně argumentovali, že třeba písně Leonarda Cohena jsou z literárního hlediska mnohem kvalitnější. Bob Dylan se s tímto problémem vypořádává po svém. V přednášce na jednu stranu naplňuje, co se od něj čeká, když své dílo zařazuje do literárního rámce, na druhou stranu se proti tomuto požadavku bouří.

Komentář: Co tím chtěl autor říct? A není to úplně jedno?

První inspirací, kterou Dylan zmiňuje, není žádný spisovatel, ale Buddy Holly. Pro neznalé – jedná se o rock’n’rollového zpěváka z 50. let, jehož hudba ovlivnila Beatles i Rolling Stones a který tragicky zahynul při letecké nehodě již ve dvaadvaceti letech (Don McLean o této události složil známou píseň „The Day the Music Died“, kterou později přezpívala Madonna.) Literární inspiraci Dylanovi dle jeho vlastních slov poskytly především tři romány – Bílá velryba, Na západní frontě klid a Odyssea. K výkladům těchto knih přistupuje svérázně. Uvědomuje si jejich formální i alegorickou složitost (zmiňuje například spojení beletristických i odborných žánrů v Bílé velrybě či její prodchnutost starozákonními odkazy), ale přesto pro něj zůstává prvotní jeden jediný rys – vyprávění příběhu. Každý s nás se může najít v jedné z postav posádky lodě Pequod, vžít se do těžkého mládí zobrazeného v Remarquově románu a každému z nás, stejně jako Odysseovi, někdy někdo hodil něco do vína (to alespoň tvrdí Dylan).

Dylanova přednáška tak ukazuje jeho mistrovskou schopnost práce s jazykem. Ten na první pohled působí spontánně a hovorově. Tak, jak myšlenky postupně přichází. Jedna za druhou. Nějak takhle. Jedná se však spíš o stylizovanou básnickou řeč. Dylan nechce, aby se texty jeho písní natiskly do učebnic, které pak budou sloužit učitelům jako prostředek ke ždímání studentů na větách „Co tím chtěl básník říct?“. Dylan se přiznává, že mnoha obratům z literatury či poezie nerozumí; hlavní totiž je, že zní dobře. Shakespearovi hry, na rozdíl od románů, nemají být čteny, ale pozorovány v divadle, připomíná. To samé platí o textech jeho písní – nečíst, ale poslouchat.

I muži mají bulimii

Luke O’Neil, autor píšící do amerického „magazínu pro muže“ Esquire, ve svém novém článku mluví o vlastní nemoci. V médiích se o ní skoro nedočtete, ale rozhodně není nijak vzácná – jedná se o bulimii, jež se projevuje nutkavým cvičením. „Závislost? Kéž bych tyhle projevy měl taky!“ To jsou slova, které autor článku slýchá velmi často a které mu rozhodně neulehčují život s nemocí, jež je nejen ve většině případů spojená s úzkostí či dokonce depresí, ale která může mít i tragické fyzické následky. Nejde samozřejmě jen o hladovění, ale třeba i o cvičení přes bolest nebo ve stavu absolutního vyčerpání. Ve společnosti, kde mnozí považuje muže za „tím víc chlapa“, čím víc času tráví v posilovně, je ovšem těžké si vlastní problém třeba jen přiznat, natož s ním něco začít dělat.

Sára Matůšová: Titul za duševní zdraví?

O’Neil tak dle svých slov čelí nejen stále přítomnému stigmatu, které je spojené s psychickými onemocněními, ale i předsudkům, jež se vážou na toto konkrétní – poruchy příjmu potravy spolu s projevy, které je provází, se ve veřejné debatě otevřeně označují za primárně „ženské problémy“. O stigmatizaci psychických onemocnění v Česku již něco víme – každý rok se zveřejňují smutné výsledky výzkumů, kolik lidí by kvůli takovéto nemoci ukončilo přátelství, přičemž předsudky se dle irozhlas.cz nevyhýbají ani samotným českým lékařům. O’Neil ve svém článku však neupozorňuje pouze na to, že bulimií či anorexií trpí mnozí muži, ale i na širší kontext týkající se problému závislosti. Mezi zneužíváním návykových látek a poruchami příjmu potravy totiž panuje korelace. Současná medicína se však u závislosti soustředí především na odvyknutí si od konkrétní nebezpečné látky a hlubší příčiny neřeší. Z pohledu závislosti pro ni pak přehnané cvičení nepředstavuje problém.

O’Neilův článek by ideálně mohl být inspirací i pro české „časopisy pro muže“ – články na různých psychologických webech jsou pro osvětu samozřejmě důležité, ale ona cílová skupina se k nim mnohdy nedostane

Autor: Karolína Kašparová
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!