Po nocích jsme četli Marxe: Mladí Češi bojují s kapitalismem | E15.cz

Po nocích jsme četli Marxe: Mladí Češi bojují s kapitalismem

20. února 2017 • 16:00

Češi si 17. listopadu připomněli sametovou revoluci a oslavili narozeniny svobodného demokratického státu. O deset dnů dříve ale někteří vzpomínali na devadesáté deváté výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Díky řadě mladých lidí, kteří jsou nespokojení se současnými sociálními podmínkami i vzrůstající popularitou extremistických pravicových stran a hnutí, marxismus-leninismus stále žije.

Na Olšanských hřbitovech se obvykle v pondělí odpoledne nescházejí davy. Jeden se tu však dnes shromáždil. Je 7. listopadu a u pomníku rudoarmějců si komunisté připomínají výročí Velké říjnové socialistické revoluce, která před necelými sto lety zahájila proměnu carského Ruska v komunistickou diktaturu. Pamětníci „bolševika” si třesou pravicí a hlásají čest práci. V proslovech vyzdvihují Vladimíra Iljiče Lenina a pokrok, který revoluce odstartovala. Zaznívá internacionála s rukama na hrudi a zavřenýma očima. Čas jako by se tu zastavil před třiceti lety, jediní mladí lidé, kteří se na akci objevili, jsou dohlížející policisté.
 

Komentář: Zapomenutý zločin komunismu

Přesto se mezi dnešními studenty i jejich pracujícími vrstevníky najdou tací, kteří věří v komunistické ideály a sní o beztřídní společnosti. Vzniká tak řada komunistických mládežnických spolků. Co vede tyto jedince k víře v ideologii, kterou ztělesňoval režim, v němž jejich rodiče a prarodiče žili a vyrůstali často v nesvobodě?

Komunismus, věc veřejná

Otec šestnáctileté Milady se za minulého režimu stýkal s členy kapely Plastic People of the Universe a podepsal Chartu 77. „Komunismus byl u nás v rodině celkem dlouho tabu, i já jsem to brala jako něco špatného. Pak jsem se ale přes anarchismus dostala do komunity podobně alternativně smýšlejících lidí. Začala jsem si doma tajně číst Marxe a zjistila jsem, že se s těmi myšlenkami vlastně dost ztotožňuji,“ říká Milada.  „Rodiče mě mají rádi, jsem jejich dcera. Nejprve z toho byli zděšení, ale teď se se mnou snaží i rozumně diskutovat,“ dodává, zatímco se probírá propagačními letáky, které chce se svými kamarády rozdávat na akci Pochod milionů masek na Václavském náměstí.

Pokud nemáte 20. století nastudované, nemůžete pochopit dnešní svět, říká Martin M. Šimečka
 

Pochod milionů masek, anglicky Million Mask March, je celosvětová akce, kterou u nás pořádá hnutí Anonymous a Severočeská anarchistická federace. Podle organizátorů jde o protest proti kapitalismu, oligarchům, cenzuře a policejní agresi. Koná se každoročně při příležitosti výročí dne, kdy se Guy Fawkes před více než čtyři sta lety pokusil o atentát na londýnský parlament.  Pod sochou svatého Václava v lehkém dešti postává asi třicet lidí a nezaujatě mávají transparenty s hesly Lidé jsou více než zisky nebo Stop kapitalismu, korupci, cenzuře a rasismu.

 „Nemá to cenu, tady to nikoho nezajímá,“ přiznávají brzy Tomáš a Mirek, kteří jsou stejně jako Milada členy Marxistické alternativy (MarxAlt), české odnože internacionály, tedy trockistické organizace International Marxist Tendency.  Doufali, že na demonstraci najdou pár lidí se stejnými myšlenkami, kteří by se k nim mohli přidat a Marxistickou alternativu rozšířit.

Komentář: Oportunistická strana Čech a Moravy
 

Všichni tři postupně překonají počáteční nedůvěru a rozpovídají se o své činnosti a cestě ke komunismu. V oblíbené čajovně, kde se jednou za dva týdny scházejí na srazech spolku, se s ostatními soudruhy (jak se více či méně ironicky oslovují) navzájem ujišťují, co mohou prozradit a co ne. Na setkání s autorkami textu se pečlivě připravili. Žádost zůstat anonymní a strach z mediální diskreditace se zdají být společné všem levicovým mládežnickým organizacím. Získat jejich důvěru znamenalo opakované žádosti o setkání a ujišťování o nezaujatosti budoucího článku. Všichni mladí komunisté byli při rozhovorech velmi opatrní. Uvedená jména jsou v některých případech na žádost respondentů změněna.
 

Marxismus ve světě táhne

Dvacetiletý Tomáš Marxistickou alternativu zakládal. Sociální myšlení získával asi od třinácti let, kdy viděl své manuálně pracující rodiče nespokojené s tím, jak jsou ohodnoceni za svou práci, a tím, jak je nastavený český sociální systém. „Můj strýc pravidelně volí KSČM,” zmiňuje Tomáš. Nejen rodinná preference komunistické strany, ale i vazba na ni je často důvodem, proč mladí z rodinné tradice do komunistických organizací nebo přímo do KSČM vstupují. Tomáš, který na jaře odmaturoval a od podzimu pracuje na poště, se dřív angažoval ve Svazu mladých komunistů Československa, postupně ale zjišťoval, že mu už Svaz víc nabídnout nemůže.

„Prodával jsem časopis Solidarita a narazil jsem na člověka, který mluvil anglicky, a ten mi řekl: ‚Já už Solidaritu mám‘,“ popisuje Tomáš své první setkání s členem internacionály ze Skotska, které ho v myšlení posunulo dál a inspirovalo k založení českého sesterského spolku. „Dal jsem se s internacionálou do kontaktu a do měsíce už vznikala Marxistická alternativa,“ vypráví – a dodává, že skotský marxista za svými českými kolegy brzy znovu přijede do Prahy.  

Marxistická alternativa není jako spolek vedená ve veřejném rejstříku. Organizace funguje jen na základě vzájemné komunikace a dobrovolných finančních příspěvků. „Dlouhodobým cílem je samozřejmě vznik revoluční socialistické strany, ta se ale nebuduje tak, že se necháte zapsat na ministerstvu vnitra. Opravdu není v našem zájmu být v hledáčku úřadů a vystavit se tak dozorčí šikaně,“ vysvětluje Tomáš. Marxistická alternativa momentálně funguje spíše jako hnutí, které má za úkol nejprve oslovit a přilákat potenciální voliče. Považují se za předvoj pracující třídy.

Malý zájem mladých lidí o radikální levici zdůvodňuje Tomáš hlavně internetovým aktivismem a dlouhodobým vývojem politického smýšlení mladých lidí, kteří komunismus automaticky spojují s totalitním režimem. Na vině je podle něj i nedávná uprchlická krize, během které nedokázaly stávající levicové strany poskytnout svým voličům uspokojivé odpovědi na aktuální otázky. „Problém vidíme i v jednoduchých heslech jako Refugees Welcome. Jasně, že jde o oběti, pro nás je člověk jako člověk, ale dodal bych Make the bosses pay. Ať to platí bohatí, ti ostatně za krizi můžou, protože kvůli svým imperialistickým zájmům drancují třetí země.“

Akce mládežnických spolků mají ale stále mizivou návštěvnost, na událostech se objevují dokola ti samí lidé, maximálně v řádu desítek. Tomu nepomáhá ani originální komunistická symbolika a terminologie, kterou někteří mladí komunisté používají. Své webové stránky ladí do rudé barvy, v záhlavích nechybí pěticípá hvězda ani srp s kladivem. Levice jako taková čelí mnoha předsudkům. „Radikální mládež mnohem silněji oslovují buď nacionalistické nebo anarchistické proudy,“ zdůvodňuje politolog Miroslav Mareš z brněnské Masarykovy univerzity jeden z důvodů, proč krajně levicové spolky moc netáhnou. Dodává, že je jejich aktivita zaměřená navenek stále velmi malá.

Komunismus nerovná se KSČM

„Já se v současném politickém spektru neztotožňuji asi s nikým,“ říká čtyřiadvacetiletý Mirek, další ze členů Marxistické alternativy, kteří se snažili získat nové členy na deštivém Václavském náměstí. Sám se dřív zajímal o žurnalistiku, pak se ale, i kvůli svému politickému přesvědčení, svého snu vzdal. „Myslím si, že je těžké si dnes zajistit jako novinář živobytí a zároveň neprodat svůj charakter.“ Teď pracuje jako dělník. V říjnových volbách do krajských zastupitelstev a do Senátu pro komunisty marxisté nehlasovali. „Jako hnutí jsme oficiálně nepodpořili žádnou stranu, naši členové volili různé levicové strany. Nějaké pozitivní prvky lze najít u ČSSD, u KSČM moc ne, tam se objevuje i spousta rasistických názorů. Není tu z koho vybírat.“

KSČM není po chuti ani jiným spolkům, které často tvrdí, že slovo „komunistická“ už má strana jen v názvu. Úzce s KSČM spolupracuje pouze Komunistický svaz mládeže (KSM), který vznikl v roce 1990. Obě instituce sídlí ve společné budově v pražské ulici Politických vězňů. Bývalý předseda KSM Milan Krajča je zároveň i aktivním členem Komunistické strany Čech a Moravy. Ani on se ale ke své straně nestaví zcela nekriticky.

„Jako mládežnický spolek jsme s KSČM měli několik veřejných sporů v ideových nebo zahraničně politických otázkách. Nesouhlasíme například s tím, aby strana měla přidruženou organizaci v evropském politickém systému, jako je třeba Strana evropské levice,“ odkazuje se Krajča na sympatie českých komunistů k jedné z takzvaných evropských politických stran a dodává: „Byly tu i další problémy, například v otázce školného. Když proti němu probíhala kampaň, část KSČM, představovaná jejím místopředsedou Dolejšem, začala vydávat prohlášení, že by si školné dokázala představit. Nebo i závažnější otázky, když třeba někteří poslanci KSČM hlasovali pro rozšíření NATO. Věci, se kterými nesouhlasíme, ventilujeme i veřejně.“

Milan Krajča, veterán Komunistického svazu mládeže, jak sám sebe nazývá, dorazil do rušné kavárny v centru Prahy se svými dvěma malými dětmi. S mladší dcerou je momentálně na rodičovské dovolené. Ačkoliv se stále politicky angažuje, sám zdůrazňuje, že v KSM už takovou roli nehraje. Stejně jako ostatní respondenti se chce bavit hlavně o aktivitách spolku, přestože odpovědi na aktuální otázky mnohdy nezná. Z dob, kdy byl v organizaci předsedou, má ale z jejích členů největší zkušenosti s médii.

Není komunista jako komunista

Komunistický svaz mládeže v minulém desetiletí na čas přestal formálně fungovat. V roce 2005, po sjezdu, na kterém se Krajča stal předsedou, se ozvalo ministerstvo vnitra, které tehdy mělo v kompetenci spolky, a začal proces ilegalizace.

„Posílali nám neustále nové a nové záminky k rozpuštění organizace, my jsme odpovídali, celé to trvalo asi dva roky,“ popisuje situaci Krajča. „Nejprve argumentovali tím, že nemůžeme být politická organizace, protože to je vyhrazeno stranám a hnutím, což samozřejmě není pravda. Potom jim vadilo, že máme na webu historické texty.“ V roce 2006 ministerstvo vnitra občanské sdružení rozpustilo. Program KSM stál podle rozhodnutí v konfliktu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Konkrétně šlo o jeden z deklarovaných bodů – úsilí překonat kapitalismus odstraněním soukromého vlastnictví.

V této době vznikl Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ). „Měla to být platforma, na které se bude legálně pokračovat v činnosti,“ mluví o zrodu organizace dvacetiletý Patrik, původní člen KSM, který dnes působí i v jeho (dle Patrikových slov) nástupnické formaci. „V KSM tehdy zůstali jednotlivci, hlavně tehdejší předseda. Samostatnou činnost už ale nevyvíjí,“ soudí Patrik. Dnes třiatřicetiletý Milan Krajča ale tvrdí něco jiného. V období formální neexistence KSM podle něj členové vyvíjeli mohutnou kampaň za znovuobnovení, zatímco SMKČ obranu Komunistického svazu mládeže přes soudy zpochybňoval. Krajča však potvrzuje, že někteří založili vlastní organizace.

Mezi spolky jsou z obou stran rivalita a jakýsi odstup jasně čitelné. O tom, že svou roli hrají také osobní spory, se zmiňuje i politolog Miroslav Mareš v knize Krajní pravice a krajní levice v ČR. Manželka Milana Krajči byla dříve partnerkou významného člena Svazu mladých komunistů Československa.

Začátkem roku 2010 Městský soud v Praze rozpuštění Komunistického svazu mládeže zrušil. Svaz svou činnost obnovil. „Zákaz zvýšil i nároky, které klademe na členy, předtím jsme byli hodně masová organizace, členem se mohl stát každý,“ říká Krajča. Počet členů KSM podle interní domluvy neuvádí, před zákazem to prý byly stovky lidí. Komunistický svaz mládeže sám sebe definuje jako nezávislou, dobrovolnou mládežnickou organizaci vycházející z učení Marxe, Engelse, Lenina a dalších významných myslitelů komunistického hnutí.

Činnost KSM zahrnuje kromě aktivit v protiválečném a mírovém hnutí i několik kulturních akcí, například promítání sociálně kritických filmů s debatou nebo oslavy pořádané KSČM, jako je svátek práce nebo slavnost Haló novin, deníku blízkého parlamentních komunistům. Spolek dále vydává vlastní časopis Mladá pravda a v létě pořádá v jižních Čechách antikapitalistický kemp. Snaží se řešit problém vysokého věkového průměru mezi příznivci komunistů. „Je to sice největší strana, ale je v ní spousta starých lidí, veteránů, kteří se přidali po druhé světové válce,“ zdůvodňuje snahy KSM Krajča. Jako dva největší úspěchy svazu uvádí boj proti americké vojenské základně, kterou chtěla na českém území před necelými deseti lety zřídit vláda George Bushe mladšího, a omezení antikomunismu v souvislosti se znovuobnovením spolku. „Myslím si, že to o něco oslabilo antikomunistické tendence. Aktivity komunistických odpůrců dost poznamenalo, když viděli, že nepochodili nejen se zrušením samotné parlamentní strany, ale i občanského sdružení,“ říká.

Mezinárodní solidarita

KSM se tak zabývá hlavně otázkám blízkým mládeži, zejména vzděláváním. „Překvapivě jsme silnější mezi studenty než mezi mladými dělníky,“ poznamenává Krajča. „Jsme hodně aktivní v protiválečném a mírovém hnutí, jedna ze zásadních otázek je dnes otázka války a míru.“ Komunistický svaz mládeže se od devadesátých let hodně vymezuje vůči členství v NATO. „Snažíme se, aby naši členové byli aktivně zapojení v odborech, podporujeme věci, které dělají odbory podle nás dobře,“ vypočítává aktivity bývalý předseda a dle svých slov už jen veterán spolku. „Podporujeme kampaň Konec levné práce. Když jsou nějaké masové odborářské demonstrace nebo meetingy, snažíme se zúčastnit a třeba i rekrutovat nějaké nové členy.“

Členové Komunistického svazu mládeže se objevují na většině akcí společně s KSČM a s Klubem českého pohraničí, další organizace navázané na ulici Politických vězňů, která ovšem místo mladých komunistů sdružuje někdejší pohraničníky. Naposledy se sešli na Klárově během připomínky 17. listopadu nebo na shromáždění na podporu samozvaných republik na Donbasu před ukrajinskou ambasádou. Tam kromě KSM dorazili i zástupci Svazu mladých komunistů Československa i Marxistické alternativy. Malou demonstraci organizovali komunisté z pražského Krajského výboru KSČM.

Pražští komunisté v čele s Martou Semelovou reprezentují uvnitř partaje dogmatický proud, skupinu, která tvoří rigidní jádro komunistické strany, odmítá kritiku minulého režimu včetně politických procesů padesátých let, neuznává pražské jaro a listopad 1989 považuje za kontrarevoluční převrat. Brněnští politologové, kteří se dlouhodobě věnují krajní levici a pravici v Česku, kromě toho vyčleňují další, reformní křídlo, jež i přes kritiku evropské integrace podporuje členství strany ve Straně evropské levice, a třetí pragmatický proud. Přesto je i podle politologů těžké komunisty definovat a strana je plná nevyřešených sporů a názorů.

Moc kapitalismu škodí

Dvacetiletý Patrik z Prahy si ke komunismu našel cestu jinak než nespokojení dělníci z Marxistické alternativy. O tom, jak si ho komunismus získal, vypráví v odlehlé části Studentského klubu v pražské Celetné ulici. Studentské kavárny v prostorách Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kde studuje. Co by chtěl v budoucnu učit, už neprozradí. I on je na své soukromí velmi opatrný. Přestože si při škole snaží vydělávat na různých brigádách, rodiče ho plně podporují. Oba jsou sice levicově orientovaní, ale názor si Patrik formoval sám. Že je ve společnosti něco špatně, si začal uvědomovat, když se díval na své kamarády, kteří neměli stejně dobré rodinné zázemí jako on.

„Bylo mi asi jedenáct, dvanáct, v tu dobu jsem nebyl marxista, ale zajímal jsem se o historii a bezprostřední okolí. Na první pohled mě zarážely některé nespravedlnosti v kapitalismu, se kterými ale téměř všichni souhlasili. V té době byla aktuální americká invaze do Iráku.“ Patrik tehdy začal číst, jak sám říká, nepřekousané myšlenky Karla Marxe a Bedřicha Engelse a ve škole přišly konflikty s učiteli. „Nebyla hodina, aby učitelé neřekli něco o komunismu. V hudební výchově nám učitel pouštěl film o perzekuci za nacismu a vždycky to stopoval a říkal ‚a takhle to bylo za komunismu‘.“ 

Dnes už mu jeho protesty v hodinách připadají jako boj s větrnými mlýny. Prvotní reakce okolí ustaly a lidé ho zase začali brát jako sobě rovného. „Vidí, že jsi pořád stejný člověk, mluvíš s nimi stejně, tak začnou naslouchat a uvědomí si, že mnohé věci vnímají podobně.“ Rodičům bylo sympatické, že si jejich syn utváří vlastní názor.

Cílová skupina: dělníci a studenti

Podle Patrika komunismus netáhne, protože má pošramocenou pověst. „Všichni vzpomínají jen na to, že nebyly banány, ale nikdo nemluví o plánované ekonomice a sociální spravedlnosti.“ Nejvíc podle něj komunismus pošpinila sedmdesátá a osmdesátá léta. „Lidé si představují komunistu jako charakterně slabého jedince, který chce lidem zakazovat hudbu, filmy a dlouhé vlasy,“ popisuje Patrik. „Komunista není zakomplexovaný jedinec, který chce šedou společnost.“ Členové Svazu mladých kounistů Československa mezi sebou takové lidi ani nechtějí, léčbu frustrace nenabízejí. „S každým se scházíme, nejprve se ho ptáme, čemu se chce u nás věnovat,“ líčí Patrik.

Svaz mladých komunistů Československa tak příliš netouží po tradicionalistech nebo potomcích bývalých komunistů, chtějí aktivní lidi s ochotou něco dělat; v první řadě cílí na dělnickou třídu a nízkopříjmové skupiny, zaměřují se na studenty a učně, ale i nezaměstnané. Ostatním mládežnickým komunistickým organizacím vyčítá neukotvenost a orientaci na pražské intelektuály a studenty. Ostatní spolky se prý místo na politiku zaměřují na otázky, které s komunismem přímo nesouvisí. „Primární je pro nás boj proti kapitalismu, když se s tím spojí práva žen, Romů nebo homosexuálů, tak s tím ale nemáme problém.“

Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ) ve své činnosti navazuje i na Komsomol (zkratka z ruského Komunističeskij Sojuz Moloděži, tedy Komunistický svaz mládeže), který fungoval od dvacátých let minulého století jako výchovný orgán komunistické strany v Sovětském svazu. Jejich cílem je beztřídní společnost. Zatím si chtějí vybudovat jádro sympatizantů, z nichž by se postupně zformovala politická strana – „skutečně komunistická”. „Čekáme od ní, že bude v třídně rozdělené společnosti prostředníkem pro většinu. Bude pomáhat proletariátu, aby dokázal prosazovat třídní zájmy proti kapitalistům,“ popisuje vizi SMKČ Patrik. Když mluví o svojí organizaci, působí Patrik sebejistě. Ví, o čem mluví, používá zpaměti naučené fráze.

Na rozdíl od Marxistické alternativy sdružuje SMKČ víc lidí. Ať už formálních členů, kteří platí členské příspěvky, nebo sympatizantů. Tvrdé jádro tvoří podle Patrika desítky mladých do pětatřiceti let. Věkový průměr je ale mnohem nižší ‒ mezi dvaceti a pětadvaceti. Z regionů, kde mají menší členské základny, se sjíždějí několikrát do roka. V čele organizace stojí centrální volený orgán. Víc o struktuře spolku Patrik říct nechtěl, i on byl velmi opatrný na to, co prozradí.

Milada Horáková nebyla hrdinka

„Minulý režim byl v době svého vzniku velkým pokrokem. Během svého trvání zanechal mnoho hodnotného, co vidíme v české společnosti dodnes ‒ například bytová politika, doprava, zdravotnictví nebo vzdělávání. V době svého pádu byl však konec nevyhnutelný, represe by ničemu nepomohla. Socialismus se u nás začal spíš blížit kapitalismu,“ myslí si komsomolec Patrik. „Zastavil se na určitém stupni zespolečenštění, uvolnila se působnost firem, budovala se strnulá elita cyniků a kariéristů, která se odtrhla od zbytku národa.“ I pro ně pak prý byla obnova kapitalismu výhrou. „Je to pro ně typ společnosti, kde mohou svých požitků a privilegií využívat víc.“

Coby revoluční socialisté vnímají komsomolci minulý režim, byť s určitými výhradami, jako legitimní. Třeba monstrprocesy v padesátých letech. „Kdyby šlo opravdu o politické procesy, byly by odsuzovány asi daleko významnější a exponovanější osobnosti,“ komentuje Patrik citlivou otázku českých dějin. Milada Horáková a jiní, o nichž se dnes děti učí ve škole jako o hrdinech, kteří padli v boji za demokracii, jsou podle Svazu mladých komunistů Československa uctíváni neprávem. Tvrdí, že i kdyby Miladu Horákovou odsoudili komunisté jen proto, že vyjádřila svůj politický názor, neexistuje důvod považovat ji za hrdinku. Horáková ale podle Patrika spáchala skutečné zločiny, není obětí doby. „I podle dokumentů, které má k dispozici Ústav pro studium totalitních režimů, byly destabilizace systému, pomoc západním tajným službám a napomáhání vraždění příslušníků SNB zločiny,“ zdůvodňuje Patrik. Podle historiků přitom Miladu Horákovou jako účastnici protikomunustického odboje dovedly k popravě v padesátých letech naprosto zinscenované procesy, v nichž soudci psali rozsudky předem.

S mediální kontroverzí se komsomolci potýkali, když v den úmrtí Václava Havla vyzývali k národním oslavám. „Zemřel největší zrádce českého lidu!“ objevilo se na několik hodin na webu Svazu mladých komunistů Československa.

Je správné se bouřit

Mladí komunisté, ať už ze SMKČ nebo z MarxAlt, mluví o svých plánech dost neurčitě. Přesto jsou plní naděje, že socialistická revoluce přijde. Vědí, že změna ze dne na den není možná, a chtějí k ní dospět postupně pomocí oslovování dalších a dalších nových lidí. „Teď jsme jen otroci,“ míní Tomáš z Marxistické alternativy. Cílem je úplné vyvlastnění výrobních prostředků, spravedlivé rozdělování hodnoty vytvořené prací a politika založená na podpoře pracující třídy. To prý vyřeší i další problémy, které s kapitalismem zdánlivě nesouvisí, třeba veškeré válečné konflikty.

„Většina lidí je tu permanentně dvacet pět let nespokojená a má politický názor, který se neshoduje s jejich postojem ke každodenním problémům,“ myslí si Patrik a dodává, že lidé o věcech přemýšlejí odděleně. Pro systémovou změnu by podle něj byla většina společnosti a co je dnes nepředstavitelné, může být brzo samozřejmostí. Jako například otázka ženské rovnoprávnosti: „Ani formalizace ženských práv nic nezměnila, až moment, kdy ženy začaly pracovat a samostatně se živit, lidé si na to navykli.“ Všechno se podle Patrika může vyvinout rychle: „Podívejme se na rok 1914, kdy rostl nacionalismus a šovinismus. Pár let na to se už odehrála Velká říjnová socialistická revoluce.“

Dnes, v době necelých třiceti let od konce neúspěšného pokusu o socialismus, prý kapitalismus vytváří problémy, které zastírají ty skutečné. „Otázka kapitalismu a socialismu je zásadní věc, od které se odvíjí všechno,“ myslí si Milan Krajča. „Mladí lidé by měli být aktivní. Měli by bojovat za své sociální požadavky. Nejde jenom o to být slyšet, ale snažit se různými způsoby prosadit. Takže bych to neviděl tak deterministicky, že prostě pět let počkáme a všechno se samovolně změní k lepšímu.“

Ačkoliv se mladí komunisté v různých věcech neshodnou, jedno mají společné. „Chceme hlavně něco dělat, ukázat lidem, že nesedíme jenom doma za počítačem. Děláme hlavně věci, které k nám přivedou nové lidi, abychom měli co největší sílu. Hnutí je založené na třídních zájmech proletariátu a přímé konfrontaci se systémem,“ říká Mirek z Marxistické alternativy. „Konfrontujeme je tím, že posilujeme sami sebe.“

Text vznikl jako součást semestrální práce pro Ergo 2, časopis studentů žurnalistiky.

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet
 

Autor: Karolína Zikešová, Eliška Mainclová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!