Otroci fast fashion: Zajímáte se o to, čí práci nosíte? | E15.cz

Otroci fast fashion: Zajímáte se o to, čí práci nosíte?

7. srpna 2016 • 15:00

My z „privilegovaného“ Západu jsme požitkáři – delikátní jídlo, prvotřídní dovolené, přehnaně vkusný luxus. A někde uprostřed toho se také s velkým potěšením co nejaktuálněji oblékáme. V posledních dekádách to však nejsou jenom dvě nebo čtyři roční období, do kterých se šatíme.

Jsme pravidelnými konzumenty trendů, které zrychlují i zlevňují. Necháváme se módním průmyslem přesvědčovat, že je v pořádku chtít stále více, stále nové a lepší. Stáváme se dobrovolnými otroky fenoménu fast fashion neboli rychlé módy. Tu pro nás velice levně šijí nedobrovolní otroci ujednaného systému mezi vyspělými státy a zeměmi třetího světa.

Lidská ruka, nikoli stroj

Zatímco v nákupních centrech plných produktů sériové výroby ladíme nové outfity, zřídka kdy nás napadne, že za ušitím toho značkového svetru stojí jiná lidská bytost. Člověk, který má vlastní životní sny. Jeho práce je však hluboce (nejen) finančně podhodnocena a jeho pracovní i životní podmínky hraničí s chudobou. Pravděpodobně také proto by naši radost z levného nákupu nesdílel.

Hookup culture se nekoná: Mladí mají méně sexu, svatbu odkládají a jsou bez předsudků

Ale ani u dražších značek se kolikrát podmínky či výrobní náklady nijak neliší od výrobků nižší ceny a pracovníci v textilkách šijí bez ohledu na konečnou cenu stanovenou pro spotřebitele. Co se naopak liší, je několikanásobně vyšší výdělek, který z prodeje utrží právě oděvní firmy. Těm na lopatu sedají hýčkaní shopaholici. Neustále se honí za novotou a leskem nejčerstvější trendy módy, pro kterou stavíme další a další nákupní chrámy.

Jaká je opravdová cena?

„Je to šílené. Jak jsem mohl žít tak dlouho, aniž bych vzal v úvahu základní otázku – odkud pochází moje oblečení? Kdo jej vyrobil, kde jej vyrobil a jaký je život těchto lidí? Žije se jim kvůli této práci lépe nebo hůř?“ popsal svou reakci na kolaps bangladéšské textilky Rana Plaza v roce 2013 Andrew Morgan, tvůrce za pár dní vycházejícího dokumentu The True Cost. Film se zabývá celým systémem fungování módního odvětví.

V tom na jedné straně stojí rychlá konzumní společnost se svou potřebou velkých obchodních řetězců, značek a prestiže. Na druhé straně levná pracovní síla, která je pro svou obživu ochotna pracovat v přísných pracovních podmínkách a uzavřených továrnách až šestnáct hodin denně, sedm dní v týdnu, s platem tři dolary na den. Jsou to lidé, kteří se musí stejně jako my postarat o sebe a o své rodiny. Na plnění vlastních snů jim nastavený systém nedává příliš možností. Paradoxně si ani oblečení, které sami ušijí, nemohou dovolit. Snad teprve kdyby ušetřili svůj celoroční plat.

Made in Bangladesh, Made in Cambodia

Trailer na The True Cost ukazuje, že z počátku to měl být systém, který vyspělému světu poskytne levnější oblečení a lidem v rozvojových oblastech (v asijských zemích jako Bangladéš, Čína, Vietnam nebo Kambodža) zase práci, díky které se budou moci vymanit z chudoby. Dohoda mezi bohatými chlebodárci a chudými dříči se však ukázala jako nefunkční. Navzdory protestům samotných pracovníků, které však bývají ve většině případů hrubě potlačeny, zůstávají tristní pracovní podmínky smutným standardem.

Gender a sexuální obtěžování – univerzitní tabu?

Osobně se o tom přesvědčili také tři norští módní bloggeři, kteří byli v loňském roce vyslání největšími norskými novinami Aftenposten do kambodžské textilky. Postupně mladí bloggeři, nadšení konzumenti módy, přicházeli o počáteční iluze a s nimi i divácká část světa. „Sedíte doma v Norsku, v teple postele a slyšíte o všech těch lidech, kteří trpí. Díváte se na zprávy, kde se dozvídáte o různých věcech. Říkala jsem si, že je tolik lidí, kteří se narodí jen proto, aby v životě dělali jednu věc. A tím to pro ně končí,“ vypráví v dokumentu sedmnáctiletá bloggerka Anniken, pro kterou to byl zážitek otevírající oči. „Jedna z pracovnic, se kterými jsme si povídali, řekla, že sešívala svetry 14 let. Jeden stejný šev. Nikdo by neměl jenom sedět a sešívat 14 let jeden šev. Dřív jsem si myslela, že je pro ně normální mít takový život,“ pokračuje Anniken v slzách.

Formát online reality show Sweatshop – Deadly Fashion tak možná dopomohl otevřít dlouho přehlížené téma odvrácené strany jinak nablýskaného oděvního průmyslu.

Made in Europe?

Zárukou lepších pracovních podmínek už ale podle výzkumu Stitched Up není ani evropský nebo turecký trh. Studie sledovala podmínky v devíti evropských post-socialistických zemích jako Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Moldávie nebo Chorvatsko či Slovensko a v Turecku. Z výsledků vyplývá, že někteří zaměstnanci nedosáhnou ani na minimální mzdu. Tři miliony šiček a šičů ve východní Evropě tak balancují na hraně chudoby, protože jejich práce je podhodnocena. Naléhavou otázkou zůstává, jakým způsobem změnit hodnoty a chování spotřebitelů a jak podnítit zájem o etickou stránku kupovaných oděvů.

Fenomén fast fashion se objevil jako součást moderní konzumní společnosti. Naučili jsme se chtít věci levně, bez ohledu na jejich náklady. Neptáme se, odkud produkty pochází, nezajímá nás jejich opravdová cena. Jsou za nimi lidé, a kolikrát také děti, kteří žijí a pracují v katastrofálních podmínkách. Zajímejme se o to, čí práci nosíme.

Autor: Veronika Krejčí
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!