Odkud pramení naše posedlost elitami? | E15.cz

Odkud pramení naše posedlost elitami?

18. března 2017 • 08:00

Kdo přesně je elita, je těžké říct. Různí zástupci elit se věnují odlišné práci, pijí jinak připravenou kávu a volný čas tráví rozdílně. Jediné, co je pojí, je nálepka, kterou je svět poslední dobou takřka posedlý. Kdo je to elita, nakonec nejvíc záleží na tom, kdo tento pojem používá. 

Význam pojmu „elita“ vysvětluje Oxfordský výkladový slovník: Elita znamená vybranou skupinu jedinců, kteří si své vyšší postavení zasloužili na základě svých schopností a dovedností oproti zbytku společnosti.

Podle českého politika a publicisty Romana Jocha musíme odlišovat dva výklady pojmu elita. První je hodnotově neutrální a označuje jakoukoli skupinu, která má v daném oboru nadprůměrný, ba až určující vliv. Mohou to být akademici na vysokých školách, novináři, bankéři, herci či politici. Druhá interpretace je možná jednou z příčin současného negativního vnímání této skupiny. Obsahuje v sobě mravní zásluhu a výtečnost, neboli něco, co činí člověka hodným být příslušníkem elity. Jenže kdo a jak tohle posuzuje?

Pokud nemáte 20. století nastudované, nemůžete pochopit dnešní svět, říká Martin M. Šimečka

Při hledání odpovědi na tuto otázku je nutné se nejprve podívat na tzv. teorii elit, se kterou přišli italští politologové. Podle ní se společnost za jakýchkoliv okolností dělí na vládnoucí a ovládanou vrstvu. Vládnoucí vrstva se označuje jako elita a charakterizuje ji kromě majetkové, intelektuální a morální nadřazenosti také moc. Je naprosto přirozené, že se po určité době zamění stará elita za novou, která se postupem času paradoxně vrátí k nástrojům a systému vládnutí původní elity, což při získávání moci tato nová vládnoucí vrstva sama kritizovala.

Strašák jménem rok 2016

Zdá se tedy, že obměňování elit a přeskupování moci tu bylo vždy. Proč dnes ale tento vývoj vyvolává tolik emocí? Rok 2016 nebyl pro současné elity příznivý, ať už to byl brexit, zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem nebo rozjíždějící se volební kampaň francouzské kandidátky na prezidentku Marine Le Pen. Ve veřejných diskusích v souvislosti s těmito událostmi se pravidelně objevovalo vymezování se vůči elitám, ať už tím byl pro konkrétního mluvčího kdokoliv.

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet

Ostatně nemusíme chodit daleko. Prezident Miloš Zeman se ve svých projevech často ohrazuje vůči občanům, kteří si podle jeho slov žijí podezřele nad poměry, a ukazuje přitom prstem na obyvatele větších měst a Prahy. V kontrastu s nimi se Zeman rád prohlašuje za prezidenta dolních deseti miliónů. Podobně i člen ODS Václav Klaus mladší rozlišuje Čechy na elity a na normální lidi, kteří pracují a platí daně. V diskuzích navíc zní, že elity mohou za většinu problémů současného světa.

Populismus vs. odtrženost od reality 

Politologové označují vymezování se vůči různě definovaným elitám za populismus. „V současné době jsme celosvětově svědky vulgárních a agresivních kampaní demagogických politiků a populistických médií vůči kulturním elitám, ale i nezávislým médiím veřejné služby. Demagogové mohou totiž obstát jen v prostředí, které není kultivováno kritickým hlasem intelektuálů,“ tvrdí katolický kněz a vysokoškolský pedagog Tomáš Halík. Podle něj tyto hrubosti a soustavné štvaní proti inteligenci a elitám, ať už je za elitu nebo intelektuála považován kdokoliv, známe už z nacistické a komunistické propagandy. Kvůli neustálým útokům lidé, kteří by mohli plnit důležitou úlohu morálních a intelektuálních autorit, na veřejné vystupování raději rezignují.

Michal Tomeš: Krutý život v liberální bublině

Na druhou stranu ale žijeme v době, kdy elity, jak se zdá, ztratily schopnost vybírat témata, která by zaujala širší veřejnost. Česká dokumentaristka a novinářka Apolena Rychlíková říká, že na kritice odcizení úspěšných je v jádru cosi pravdivého: řada z těch, kteří se dnes staví do rolí liberálních elit a morálních vzorů, se chová přezíravě vůči problémům lidí, kteří jsou „pod nimi“. Podle Rychlíkové i toto pohrdání a pocit, že ti, kteří neuspěli, zůstali pozadu, protože byli neschopní, líní nebo jinak – vlastní vinou – opoždění, přispělo k dnešnímu rozdělení společnosti.

Tím argumentuje i Václav Klaus mladší, který dodává, že politické elity jsou příliš odtržené od reality a každodenních starostí normálních lidí. Nutno podotknout, že alespoň se skepsí vůči politikům a politice obecně se nemýlí. Dokazují to poslední průzkumy mapující důvěru občanů v politickou reprezentaci. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) na začátku března oznámilo, že důvěra ve vládu se od minulého měsíce snížila, a to na pouhých 17 procent. Se závěry výzkumu by nejspíš souhlasil i Halík, podle kterého je důležité nejen to, zda společnost své autority má, ale také jestli jim občané rozumí a chápou, co jim elity říkají.

Dehonestující nálepka

Pokud dnes někoho označíte za příslušníka jakékoliv elity, rozhodně ho to nepotěší. Elita se stala pojmem, který má silně negativní podtón. Důkazem je i vývoj chápání samotného slova, který nedávno uveřejnil britský týdeník The Economist. Nejstarší citace se datuje do roku 1823, kdy jednotné číslo „elita“ vycházelo z kořene slova být volen („to elect“). Podle amerického listu The New York Times se přitom negativní používání slova „elita“ začalo stupňovat okolo roku 2010.

Kdo je to elita, ale pořád zůstává nejasné. Zeptejme se proto jinak: kdo jsou ti, kteří proti elitám tak útočně vystupují? Podle Rychlíkové jsou to společenští a političtí aktéři, kteří jsou paradoxně neméně privilegovaní než ti, vůči kterým se tolik vymezují. Rychlíková tvrdí, že rozdílnost jedněch elit vůči těm druhým je falešná a slouží čistě jako demagogický nástroj. Dobrým příkladem je zmiňovaný Miloš Zeman, který prošel několika politickými funkcemi – od předsedy ČSSD, předsedy Poslanecké sněmovny a premiéra menšinové vlády. která nám přinesla dopady opoziční smlouvy, až po prezidenta České republiky. S odkazem na The Economist lze říci, že sám je elitou, protože byl zvolen. A přitom v jeho projevech často narazíme na útoky nejen vůči elitám, ale i na adresu těch, kteří nic jiného než politiku v životě nedělali.

To nás vrací k teorii elit. Podle tohoto přístupu jsou elitami osoby, které se snaží tvářit a chovat odlišně než současná vládnoucí vrstva, ale nakonec si osvojí stejné praktiky, proti kterým se vymezovaly. Jestli mají italští politologové pravdu, na to si budeme muset ještě chvíli počkat.

Jacques Rupnik: Ztratili jsme to, co nás pojí
 

Autor: Andrea Procházková
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!