Od přepracovanosti k drogám. Mají naše vysoké nároky nějaký smysl? | E15.cz

Od přepracovanosti k drogám. Mají naše vysoké nároky nějaký smysl?

15. ledna 2017 • 16:00

Jak podle vás vypadá drogově závislý člověk? Možná se vám vybaví stereotypy o lidech, kteří okrádají své blízké, aby měli peníze pro dealera, sami toho v životě moc nedokázali a nemohou se odrazit ode dna.

Zneužívání adderallu, ritalinu a dalších léků, které se předepisují na ADHD, tedy poruchu chování s hyperaktivitou, nás zavádí do mnohem čistšího světa. Do světa, ve kterém vám „dávku“ předepíše doktor, pokud se budete alespoň trochu snažit. Svět vysokoškoláků, úspěšných studentů a čím dál tím flexibilnějších lidí s perspektivní kariérou. Svět, kde nemusíte rezignovat, dojdete-li na hranice svých fyzických i mentálních možností. Chtěli byste to zažít?

Adderall pomůže… všem?

Vzpomínáte si na díl „Pilling Them Softly“, vysílaný v roce 2015, z amerického animovaného seriálu Family Guy? Stewie dělá v jeslích problémy, a učitelka proto doporučí jeho matce léky na ADHD. Ty ho postupně otupí tak, že přestane i s plány na vraždu své matky, kterých se drží už od narození.

Nejdůležitější je však moment, kdy spisovatelsky neúspěšný intelektuál-pes Brian zjistí, že mu Stewieho léky pomáhají překonat prokrastinaci, a během několika desítek hodin napíše mnohasetstránkovou fantasy ságu.

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

Spisovatel George R. R. Martin, kterému své dílo nadšeně přinese, se však k Brianově počinu vyjádří dost skepticky – je to prý klišovitá skládanka z jiných fantasy, jejíž autor patrně musel být na drogách, aby napsal stovky nesmyslných stránek za tak krátkou dobu.

Tento díl vzbudil u některých diváků a divaček jisté kontroverze. Ozývaly se desítky rodičů dětí s diagnostikovaným ADHD s tím, že tyto léky pomáhají jejich dětem fungovat v běžném životě a že Family Guy jen prohlubuje stigma, které kolem této poruchy vzniklo. Vzhledem k tomu, že se v České republice a vlastně i v celé Evropě mluví o ADHD podstatně méně než v USA, většina z nás nemůže o tomto tématu uvažovat nezaujatě a dostatečně informovaně.

Díky lékům může mnoho lidí procházet situacemi každodenního života, se kterými by jinak často marně bojovali. Faktem ovšem zůstává, že k adderallu a ritalinu, což jsou nejčastěji předepisované léky na tuto poruchu, je velmi snadné se dostat.

Odpověď na to, co zneužívání těchto látek vlastně slibuje, se skrývá v otázce, ve které skupině lidí je po něm největší poptávka. Kdo neustále potřebuje více času, hlubší soustřední a méně prokrastinace? Studenti.

Na spánek dnes nemám čas, dám adderall…

Jak ukázala celonárodní americké studie provedená v roce 2005, adderall někdy zneužilo kolem sedmi procent vysokoškolských studentů, přičemž přibližně polovina z nich ho získává od svého kamaráda či spolužáka s ADHD, který lék dostává na předpis. Není obtížné se k němu dostat ani přímo – stačí lhát svému lékaři.

Velká část studentů ho bere pro lepší soustředění a snižující únavu. Adderall tedy nikoho neučiní chytřejším, ale v podstatě vám zajistí více času. Část studentů ho také používá ve víře, že jim pomůže zhubnout.

Hookup culture se nekoná: Mladí mají méně sexu, svatbu odkládají a jsou bez předsudků

Podle amerického Addiction Center (centrum pomoci drogově závislým) jsou stimulační účinky adderallu podobné těm, které vyvolává kokain. Studenti se však nemusí paktovat s dealery a riskovat problémy se zákonem. Zní to téměř „pohádkově“. Dle Addiction Center však zneužívání adderallu může vést k silné závislosti a mnohým vedlejším účinkům jako jsou nevolnosti, omdlévání, třas či bolest na hrudi.

Škola, práce, druhá práce, vztah, dobrovolnictví, zábava a vyhoření

Ve chvíli, kdy i naše mainstreamové internetové deníky (např. Echo24 či Lidovky) píší o narůstajícím riziku syndromu vyhoření, zvyšující se poptávka po stimulantech příliš nepřekvapí. Nejvyšší nároky jsou pak v USA mnohdy kladeny právě na studenty. Neměli bychom naivně spoléhat na to, že se naší zemi podobná situace vyhne, protože ona už přichází.

Použiji příklad sebe samotné. Věnuji se dvouoborovému studiu, které vyžaduje spoustu čtení a psaní, stáži v neziskové organizaci, také částečnému placenému úvazku a psaní pro TST. K tomu připočtěte společenský a soukromý život. Není toho málo.

Studenti by se měli vzepřít diktátu doby a dělat především to, co jim připadá smysluplné, říká právník Michal Urban

Řeknete si, že spousta studentů má mnohem méně aktivit a „pohodovější“ život. Máme také štěstí, že nad námi na rozdíl od amerických studentů nevisí Damoklův meč v podobě obrovských dluhů, se kterými se musí po skončení studia většina z nich potýkat.

Co se však stane, až všichni podlehneme panice, že si bez nepřeberného množství mimoškolních aktivit a praxe při škole nenajdeme práci? Právník a pedagog Michal Urban se pro TST nedávno negativně vyjadřoval k tomu, že čím dál více studentů začíná brzy pracovní část svého života, což značí, že se tento trend rozhodně blíží. To, že si během studia mnozí studující přivydělávají brigádně nebo plnohodnotným zaměstnáním např. v oboru, potvrdil pro Aktuálně.cz také Pavel Kaczor z Vysoké školy ekonomické a táborského úřadu práce.

Legální doping do každé domácnosti

Co se stane, až uvidíme, kolika lidem podobné léky pomáhají k lepším výkonům? Až se dostaneme do momentu, kdy budeme mít pocit, že s vlastními silami už dál nemůžeme a tak snadné řešení máme na dosah? Až za několik let bude většina z nás znát někoho, kdo bude léky jako adderall či ritalin brát? Nebo to budeme my sami…

Zní to absurdně? Článek „Brain Gain“ z roku 2009, který se těmito „mozek posilujícími“ drogami zabývá, je přirovnává ke sportovnímu dopingu. Teoreticky tedy může nastat situace, kdy bez podobných stimulantů v podstatě nebude možné uspět, stejně jako je dnes již nemožné bez dopingu vyhrát Tour de France. Rodiče se budou rozhodovat, zda svým dětem začít podávat ty správné léky, aby měly šanci mezi svými spolužáky.

Tuto vizi však naštěstí komplikuje fakt, že zlepšení výsledků, které vám podobné léky přinesou, nemusí být vždy až tak oslnivé. Jak vyplývá z článku Brain Gain, tyto stimulující látky pomáhají spíše studentům s horšími výsledky, kteří mají co zlepšovat. Připočtete-li vysoké riziko návykovosti a vedlejší účinky, je otázkou, zda se to v širším horizontu vůbec vyplatí.

Obchodníci s pozorností

Otázka soustředění má ještě další rozměr. Kromě vyšších nároků na studenty a zaměstnance stoupá i počet impulsů, které naši pozornost od práce odvádějí. Na internetu se rozjíždí celý byznys s pozorností, přičemž je tu spousta lidí placených za to, aby co nejrafinovanějším způsobem naši pozornost odlákali.

Přiznám se, že během doby, co píši tento článek, jsem otevřela internetový prohlížeč přesně osmkrát. Několikrát jsem se dokázala ovládnout, jindy tyto „klikací výlety“ zabraly skoro čtvrt hodiny. ADHD nemám, a přesto zjišťuji, že říci obchodníkům s pozorností jasné ne je pro mě extrémně obtížné. Jejich strategie je dokonale propracovaná. Když se zamyslím nad tím, kolik času denně strávím nadbytečným brouzdáním na internetu a jak málo času mi pak zbyde na povinnosti, jímá mě hrůza.

„Slyšela jsi už o ritalinu? Na Oxfordu prý letí! Já bez něj skoro neprokrastinuju.“ Přesně tak. Zvyšujte nároky na soustředění. Dejte nám rozptýlení. A pak nám dejte lék na udržení pozornosti.

Jsme již zralí na utopii?

Možná se na to dívám ze špatného pohledu. Co když jsou tyto drogy jedna velká výhra? Dle článku „Brain Gain“ je přeci používá spousta vědců, studenti si je později s sebou berou do zaměstnání, a lidé, kteří se zabývají jejich výzkumem, mluví o nové šanci pro znevýhodněné.

Studenti akademicky slabší či ti z horších ekonomických podmínek, kteří kvůli školnému musí v USA a v Británii ještě tvrdě pracovat, budou moci pomocí drog „dohnat“ ostatní a to je přece skvělé, ne? Pokud vše budeme užívat správně, minimalizujeme riziko vedlejších účinků. Závislost již nikoho netrápí, když půjde o dobrou věc.

Je generace Y zhouba nebo spása?

Funguje to přece podobně jako plastické operace, které už dnes také většině lidem připadají naprosto akceptovatelné. Třeba za několik desítek let nebudeme vůbec muset potkávat ošklivé lidi. A stejné to může být i s naší myslí. Blížíme se do nového věku, ve kterém díky adderallu, ritalinu a jiným drogám vyvineme lepšího, flexibilnějšího člověka, který se bude schopen déle soustředit a odvést tak více práce!

Pokud se vám z toho dělá špatně, tak to znamená, že jste se ještě nezbláznili.

Problém nebude v adderallu…

Vraťme se opět k lékům. Kouzlo adderallu, ritalinu a podobných látek spočívá v tom, že je nemůžeme zakázat ani omezit, protože je spousta lidí skutečně potřebuje (navíc se ukazuje, že tvrdá válka proti drogám situaci obecně vždy spíše zhorší). Měli bychom se samozřejmě aktivně podílet na veřejné debatě o těchto lécích a tlačit na to, aby se dostaly pouze k lidem s danou diagnózou. Démonizace v tomto případě ničemu neprospěje, naopak ublíží lidem s ADHD.

Jádrem problému není existence adderallu a ritalinu, a dokonce ani to, že někdo zjistil, že se dají velice dobře zneužívat. Klíčové jsou však tyto otázky: Proč se k nim uchylují lidé, kteří je nepotřebují? Jak mohlo vůbec někoho napadnout, že svou situaci vyřeší tím, že pomocí nějakých prášků bude spát pouze tři hodiny denně? Pokud má někdo průměrné známky, je to problém? Potřebujeme být stále produktivnější, soustředěnější, flexibilnější? Zhroutí se naše ekonomika, pokud nebudeme pracovitější? Není to snad všechno jen past, do které máme spadnout, pracovat jako roboti a neptat se proč? (A k tomu proflákat spoustu času bezvýznamným klikáním na internetu, zatímco někdo jiný tvrdě pracuje na tom, aby tento čas ještě prodloužil.)

Někteří z vás si snad vzpomenou na Matrix. Na konspirační teorie v podobě několika bytostí, které to celé řídí, příliš nevěřím a z vlastní zkušenosti se mi často zdá, že ony vyšší a vyšší nároky si lidé často ukládají sami. Vzájemně se hecují a postupně se šíří epidemie, kvůli které pak spousta lidí uvěří tomu, že bez maximálního nasazení nemůže být jejich život dobrý.

Jak z toho ven?

Jednou z cest by mohlo být trvání na takových pracovních právech, která zabrání považovat pracující za nevyčerpatelné stroje. Pro zaměstnavatele to je přirozeně velmi obtížné. Avšak pokud se hroutí mnozí manažeři, doktoři i učitelé, je potřeba se syndromem vyhoření a s přepracovaností začít něco dělat a přestat se na práva pracujících dívat jako na sprosté slovo.

Pomohlo by vést už malé děti k tomu, že úspěšné a naplňující kariéře nemusí obětovat ani plnohodnotný rodinný a společenský život, ani psychické a fyzické zdraví a že dobrá kariéra není vším.

Oba dva kroky by jistě odvrátily onu „americkou cestu“ i u českých studentů (spolu s tím, že se nebude zavádět školné). Žádný studijní doping pak nebudeme potřebovat. 

Delší mládí, drahá dospělost. Generace Y má v Česku i na Západě shodný úděl
Vietnamská tržnice Sapa v Praze chátrá čím dál víc. Prohlédněte si rozsáhlou fotogalerii
5 důvodů, proč máme nízké platy a mzdy
Vyplatí se koupit investiční byt na pronájem? Trh realit se změnil, situaci ovlivní i ČNB

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!