Nevyhnutelná revize modernity: COP21 přišla v hodině dvanácté | E15.cz

Nevyhnutelná revize modernity: COP21 přišla v hodině dvanácté

Nevyhnutelná revize modernity: COP21 přišla v hodině dvanácté
2. prosince 2015 • 18:00
V Paříži dochází v těchto dnech ke zpřítomnění budoucnosti. Skutečně v reálném čase se rozhoduje o podobě světa, který teprve přijde, a to kvůli dlouhodobým klimatickým změnám odehrávajícím se v míře dosud patrně nepoznané a ne vždy snadno představitelné. Nejedná se přitom pouze o naši vlastní budoucnost.

Život na Zemi jako takový pravděpodobně nezanikne vinou lidských akcí, bude to ale především člověk, kdo by pocítil rapidní zhoršení životních podmínek, možná až za hranici udržitelné existence. Stejně tak bude muset drtivá část světových ekosystémů, včetně světové populace, čelit změnám, které jim budou předloženy, aniž by se jich na to někdo zeptal. Lidé si tak postupně začínají stále více uvědomovat svoji odpovědnost, a to nejen k sobě samým, ale také k ostatním druhům na planetě, což je rozhodně správné, avšak ne samozřejmé.

Každý by chtěl žít spokojený život a mít se dobře – zcela legitimní požadavek. Nyní nám ale bude předloženo, že si musíme „utáhnout opasky“ nebo proměnit svůj životní styl proto, abychom se mohli mít doopravdy dobře až později. Nebo možná ne my, ale naše děti. A že bychom měli třeba více jezdit hromadnou dopravou a méně autem, aby i lidé na těch nejvzdálenějších ostrovech, mohli žít tam, kde se narodili, a nemuseli se obávat, že jim jejich domov zmizí pod nohama. Přestože tyto lidi patrně nikdy nepotkáme. Normálnímu člověku se dnes říká, že by do svého zdánlivě bezproblémového života měl dobrovolně a o své vůli přijmout jistou míru problematičnosti vlastní existence.

Vzhledem k současným klimatickým změnám zní takový požadavek určitě správně, rozumně a nutně. Nicméně to neznamená, že je také snadno pochopitelný a stane se všeobecně populárním. Vyžaduje totiž značnou míru abstrakce a odvahy a zřejmě ještě nějakou dobu potrvá, než se skutečně naučíme žít podle nového environmentálního paradigmatu. Konání pařížské konference COP21 přesto, byť v hodině dvanácté, ukazuje vůli takto žít – vůli k odpovědnosti. Buďme za to rádi a vezměme si ze světových vůdců příklad.

Také proto, že současná jednání politiků neznamenají, že je možné na ně zcela delegovat naši zodpovědnost. Pokud by totiž v Paříži neuspěli, klasické systémové řešení ze strany občanů – potrestání příštím nezvolením, vůbec nebude schopno reflektovat skutečnou závažnost situace. Neřeší se nějaká vnější krize, které je nutné čelit. Jde o to, jak po sobě uklidit a neudělat nepořádek znovu. Jinými slovy, jak čelit sami sobě. Jednání se vedou o skutečných základech naší společnosti a nesmí se zapomenout na to, že v případě neúspěchu se nelze znovu vrátit do bodu rozhodování a rozhodnout se jinak, snad lépe.

Na počátku cesty, která vede až ke COP21, stála touha osvobodit se. V základech západní a posléze celosvětové civilizace dnes stojí tzv. modernizační proces, který vytváří současný stav a podobu naší civilizace – modernitu. U vzniku fenoménu modernity stála lidská touha po vymanění se ze spárů přírody. V Paříží buď dojde, nebo nedojde k zásadní proměně této vize modernity. Odehrává se tak další kolo prométheovského zápasu o osvobození člověka. U zrodu modernity stály především osvícenské myšlenky, mezi kterými byla nejvýznamnější idea pokroku, tedy představa tehdy ještě neproblematického neustálého zlepšování společnosti a lidské existence.

Modernita se ve své první fázi zaměřovala zejména na osvobození člověka od toho, co jej svíralo a omezovalo v rámci předmoderní, tradiční společnosti. Tím byla hlavně rizika hladu, častých onemocnění, nebezpečí všudypřítomné a nevypočitatelné smrti, pustošivých válek a obecně špatných životních podmínek.

V tomto emancipačním úsilí můžeme pokládat modernizační proces za úspěšný. Díky moderní vědě, medicíně a vzdělání dosáhli lidé značného prodloužení svých životů. Také se už nemusí téměř obávat nenadálé smrti, naopak. Smrt byla spolehlivě odsunuta až do pokročilého věku a z všudypřítomnosti zatlačena do izolace očekávatelnosti, stejně tak západní společnosti vymýtily pocit hladu. Od konce druhé světové války zažívá Evropa období míru, podobně jsou na tom i Spojené státy, které sice války vedly i ve druhé polovině 20. století, nicméně americká společnost jimi nebyla poznamenána z hlediska materiální kvality života, ale spíše na poli identity a psychologického traumatu.

Vojenských konfliktů, alespoň mezi dvěma regulérními státy, celosvětové ubývá a životní podmínky většiny obyvatelstva na planetě se daří kontinuálně zlepšovat (k tomu více rozvojové cíle tisíciletí uskutečňované v rámci OSN). Výše psané sice zjednodušuje historický proces modernizace, přesto však dostatečně ukazuje rozměry jeho úspěchu a účinnosti. Moderní člověk se od mnohých omezení skutečně dokázal osvobodit a zlepšit svoji existenci. Během snahy o osvobození byl však jedinec opětovně spoután a ujařmen. Tyto okovy už nepředstavovala příroda, ale modernita samotná, respektive její důsledky, jež byly dlouho přehlíženy či bagatelizovány.

Kromě poznání a sebevzdělání dosáhl člověk svého „oslnivého“ postavení také díky hospodářskému rozvoji. Ten se stal natolik efektivním a úspěšným v rozšiřování lidských možností, že dlouhodobě mlžil negativa s ním spojená. Modernizace se zkrátka zdála být na první pohled příliš úspěšná a její vedlejší produkty, včetně rizik, se proto často nepozorovaně ukládala a hromadila. Postupná změna nastala v polovině šedesátých let se vznikem tzv. nových sociálních hnutí, mezi nimiž zaujalo silné postavení právě environmentální hnutí.

Vydáním knihy Meze růstu pod vedením Donelly Meadows v roce 1972 definitivně skončila etapa bezstarostného blahobytu. Modernizační proces narazil, jak následný vývoj mnohokrát potvrdil, na překážky, které sám stvořil. Těmi je zejména devastace životního prostředí a z toho plynoucí dlouhodobá vyhlídka vlastní neudržitelnosti.

Jedním z míst, kde se tento střet modernit odehrává, je COP21. Na jeho konci zjistíme, zda je naše nynější modernita schopná reflexe, překonání a navrácení se na cestu za lepšími zítřky. Polovičatá rozhodnutí by směřovala k životu otroků nevyzpytatelného a nehostinného prostředí, jehož nevyzpytatelnost a nehostinnost by však byly zaviněny člověkem samotným. Neúspěch pařížské konference by tedy znamenal menší míru svobody pro následující generace a setrvání ve vlastnoručně vyrobených okovech.

Autor: Jonáš Chmátal
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!