Michal Tomeš: Už ani ti nácci nejsou, co bývali | E15.cz

Michal Tomeš: Už ani ti nácci nejsou, co bývali

Michal Tomeš: Už ani ti nácci nejsou, co bývali
7. dubna 2016 • 19:00
Čeští vlastenci přehlédli události kolem návštěvy čínského prezidenta. To už nás nechrání před východní kulturou?

To, že do České republiky na pozvání hradního pána přijel čínský cirkus, přehlédl asi málokdo. Událost plnila vysílací časy zpravodajských relací a objevovala se na stránkách různých periodik (tedy kromě Týdne, který po převzetí čínským majitelem záhadně zmlkl). Jak je tedy možné, že utichly hlasy, které už měsíce usilovně varují před jinou kulturní vlnou, která k nám míří z východu? Proč expert na brouky a manipulaci faktických údajů Martin Konvička nesvolal své věrné a nešel bránit zemi před rozprodáním roztahovačné Číně? To těm všem, jež panicky varují před podlehnutí jiné civilizaci, najednou nevadí bezpáteřnictví, s jakým naše autority jednají se zemí z cizí a neznámé kultury?

Návštěva Si Ťin-pchinga vlastně jen ukázala, že se o žádné nacionalisty nejedná, spíše jsou to jen obyčejní pokrytci, kteří uprchlíky nenávidí ne proto, že jsou jiní a mluví rozdílným jazykem, ale spíš kvůli tomu, že na jejich pomoc se musí vynaložit (v případě ČR naprosto minimální) finanční prostředky. Zatímco pokud do naší země přijede Číňan s kapsou plnou dolarů, český tmář (jedno z možných antonym sluníčkáře) přimhouří oči, protože za peníze by si nechal koleno vrtat. A je mu pak vlastně jedno, že s investicemi z Pekingu to není tak zářné, jak náš pan prezident vyprávěl. A už úplně jde mimo něj, že občané Číny útočí na Čechy pouze proto, že vyjadřují svůj názor. Protože lidé nesoucí vlajku Tibetu jsou pro něj stejně jen sluníčkáři, kteří nemají co na práci.

Vlastně bych měl být rád za to, že radikální nacionalismus v naší zemi prakticky není. A rád za to jsem, jen se nedokážu vžít do kůže lidí, kteří na oběd chodí do vietnamské restaurace, nevadí jim čínský prezident, své domky na předměstí si nechávají stavět muži z východní Evropy a na dovolenou jako vždy zamíří do Turecka, ale jakmile nastane nějaká krize, která si žádá pomoc vyspělejších států, začnou vykřikovat hesla jako „Čechy Čechům“. Celé toto nové nenávistné hnutí ve mně vyvolává pocit nějakého módního trendu, který nereflektuje jejich osobní postoje, ale spíše touhu po postavení ve společnosti. Než aby se člověk pracně snažil pojmenovat své nejistoty nebo názor, který by možná nebyl tak úplně v souladu s tím, co je teď všude, je pro něj jednodušší jít s nenávistným proudem.

Krajský přebor v nenávisti

Jednomu by bylo až smutno na duši, když si vzpomene na mladíky, kteří pro vyšší dobro společnosti byli ochotni cestovat do Nového Boru, případně jiné exotické destinace, kde mohli demonstrovat svou sílu. Zároveň svému přesvědčení obětovali vlastní kůži, kterou si nechali potetovat německými hesly, své kadeře, které vyměnili za lesknoucí pleše, ale především odhodili zdravý rozum a úsudek. Kam se vytratila tato první (bílá) liga ochránců národa, kterou střídá, alespoň kvalitativně, chabý krajský přebor? Když se ohlédnu pět let zpátky, tedy do doby, kdy se konaly štvavé pochody na kohokoliv s tmavou pletí, může se zdát, že společnost není zdaleka tak radikální a aktivní. Problémem však může být, že se nenávist rozlila do mnohem širšího spektra obyvatelstva, kde zatím jen tak pobublává.

Kdo tedy vlastně tvoří tu novou generaci hrdých pseudovlastenců? Podle průzkumu Člověka v tísni, který se věnoval „módnímu trendu“ nenávisti v online prostoru, je to vlastně naprosto průměrný Čech, kterých každý známe desítky. Jedná se o dospělé muže do 50 let věku, kteří mívají vysokou školu nebo alespoň maturitu z technického či ekonomického oboru. Nejedná se tedy o žádné „Dělníky“, kteří by si svou deprimaci z nuzného života vybíjeli na ostatních. Ačkoliv se průzkum zaměřil právě na internetové prostředí, dá se předpokládat, že reflektuje situaci i v reálném prostředí.

A právě demografie těchto internetových hrdinů by mohla znamenat problém. Jsou to lidé, kteří si vzhledem ke svému středostavovskému postavení ve společnosti v minulosti nedovolili veřejně vyzdvihovat rasu, ale díky internetové anonymitě, která ale zase tolik anonymní není, mohou šířit své paranoidní myšlenky. Situace pak využívají zdánlivě seriózní profesor z Českých Budějovic nebo japonský všeuměl. Právě tyto postavičky mohou veřejně působit na společnost, která nemá doposud ucelený názor, aby rozmleli všechny její pochybnosti na masokostní moučku. A jelikož lidé odjakživa rádi věří vzdělanějším, bohatším a krásnějším, nepřemýšlí pak nad tím, co autority hlásají a bezmezně jim důvěřují. A to i když onen módní trend není zas tak neškodný.

Dnešní nácci už nejsou, co bývali. Jejich cílem není samostatný a silný národ bez jakékoliv afilace k ostatním kulturám. Dnešní národní hrdinové zatím jen skrytě vyčkávají za obrazovkami počítačů a naslouchají pohádkám svých vůdců. Zdaleka se neobjevují v ulicích měst tak často jako v internetových diskuzích. Stále je však spojuje bezdůvodná nenávist k ostatním. Ve své zášti si však vybírají, a to pouze podle vlastního prospěchu. Nenávidí ty, kteří potřebují pomoc, ale tolerují ty, kteří na nás přišli vydělávat. Své jednání omezili na touhu po penězích, jakákoliv lidskost se z nich vytratila.

Rád bych přinesl nějaký lék na nemoc naší společnosti, jejíž symptomy se začínají projevovat. Nejsem si jistý, zda nějaký takový existuje, ale pro začátek by stačilo, aby se obyčejní lidé naučili troše kritického myšlení. Aby nebrali každou informaci za prvoplánově pravdivou a snažili se o každé informaci po descartovsku pochybovat. Aby věděli, že ne každý zdroj je důvěryhodný a ne každý člověk s titulem je moudrý.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!