Michal Tomeš: Jak peníze ničí vysoké školy | E15.cz

Michal Tomeš: Jak peníze ničí vysoké školy

19. května 2016 • 12:00

Zájem o akademické vzdělání roste a na vysoké školy přichází stále více studentů. S tím ale rostou nároky na pedagogy. Jenže z partnerů a mentorů se často stávají jen interpreti skript a učebnic.

Ještě před dvěma lety jsem viděl svou budoucnost na dopravní fakultě jedné pražské technické školy. S nadšením jsem, tak jako stovky dalších spolužáků, nastoupil do prvního ročníku a začal se učit matematice, fyzice a dalším technickým vědám. A škola dostála své pověsti – už během prvního semestru se rozloučila s téměř polovinou svých prváků, které nemilosrdně poslala zkoušet štěstí na jiné vysoké školy. V tu chvíli jsem mezi nimi ještě nebyl, ale znechucen přístupem, jaký škola ke vzdělání měla, jsem se sám po několika měsících rozhodl svou cestu změnit dobrovolně.

Tomáš Čakloš: Na pedagogických fakultách učí spousta lidí, kteří tam nemají co dělat

Moje bývalá fakulta ale není jediná, která s prváky nakládá tímto způsobem. O tom, které školy to jsou, se čas od času mluví. Nemyslím si přitom, že by hromadné vyhazování bylo důsledkem nějakého příkazu, na základě kterého by pedagogové redukovali počty začínajících studentů. Pokud se vžiju do kůže profesora matematiky, který má během jedné přednášky naučit integrály 500 žáků najednou, musím počítat s tím, že výuka nebude efektivní a část studentů neprojde zkouškou. A to nejen proto, že někteří ze žáků látku jednoduše nepochopí, ale také kvůli tomu, že každý student přichází z jiné střední školy, z rozdílného systému výuky. V tu chvíli není v silách pedagoga, aby odpovídal na případné dotazy, individuálně vysvětloval látku nebo jen reagoval na rozdílné myšlenky a nápady studentů, které mohou být stejně podnětné jako vyučovaná látka sama.

Dávat si témata do souvislostí a následně s nimi pracovat a převádět je do praxe zvládnou studenti spíše díky pomalejšímu, ale komplexnějšímu a ucelenějšímu výkladu. Bude-li možné vést dialog mezi studentem a pedagogem, je pravděpodobné, že se žáci donutí o problematice přemýšlet a sami pak přijdou s vlastním pohledem nebo řešením.

Můžu to pochopit, to ano. Jenže takhle přeci vysokoškolského vzdělávání vypadat nemá. Pokud budeme po studentech chtít jen to, aby se co nejrychleji naučili co největší množství látky, pak se to budou učit den před zkouškou a už na oslavách ukončení semestru si na nic z toho nevzpomenou. Dávat si témata do souvislostí a následně s nimi pracovat a převádět je do praxe zvládnou studenti spíše díky pomalejšímu, ale komplexnějšímu a ucelenějšímu výkladu. Bude-li možné vést dialog mezi studentem a pedagogem, je pravděpodobné, že se žáci donutí o problematice přemýšlet a sami pak přijdou s vlastním pohledem nebo řešením.

Vím, že to tak je – ze své současné školy. A to i proto, že vhodní studenti prošli výběrem ještě před nástupem ke studiu, ne až během prvních dvou semestrů. Už náročnými přijímačkami o sobě dává univerzita vědět, že hodlá vzdělávat pouze ty, kteří o obor mají skutečně zájem a mají i schopnosti uspět. To sice může působit elitářsky, ale tomu zlomku „vyvolených“ to zajistí naprosto odlišnou kvalitu výuky od toho, s čím jsem se před lety setkal já. Proč to tak tedy nedělají i ostatní školy, to nechtějí vzdělávat kvalitně? Rád bych věřil, že spíš než v neochotě vězí problém v tom, že primárním cílem škol je získat co největší množství studentů. K přijetí pak stačí jen ucházející, průměrné studijní výsledky na střední škole, ne už potřebné vědomosti.

Jestli jsou studenti dostatečně schopní školu vystudovat pak neví vlastně ani oni, ani jejich učitelé. Ti první mají mnohdy naivní představy o snadno dostupném titulu, ti druzí pak kvůli omezenému času a kvantu studentů jen přeříkávají látku. Přitom i pro učitele musí být přínosnější navázat se svými žáky vztah hned v prvním ročníku a ne až před státnicemi, když už jsou řádně oddělena zrna od plev. Věřím, že pokud mezi studenty a pedagogy bude převládat osobní přístup, budou z toho profitovat obě skupiny. Učitelé si rozšíří obzory o osobní postoje, názory a úhly pohledu studentů, což mohou využít jak ve výuce, tak i při svém bádání. Studenti na oplátku projeví zvýšený zájem o předmět, který vyučuje někdo, ke komu mají respekt a váží si ho. Úspěšně vykonat zkoušku v dialogu s vyučujícím je totiž privilegium, ne právo.

Problém uplatnění absolventů humanitních věd je uměle nafouknutá bublina, říká student Oxfordské univerzity Ondřej Černý

The Slow Professor dvou pedagožek torontské univerzity. Autorky v ní poukazují na problematiku nakládání s časem pedagogického personálu angloamerických univerzit. Přes velké množství studentů, vyučovacích hodin a administrativní zátěže jim nezbývá čas na vlastní výzkum, přípravu na lekce a péči o své žáky. A ačkoliv jsou univerzity na západě často financovány ze soukromých zdrojů, tlak na maximalizaci užitku a minimalizaci nákladů je stejný jako v tuzemsku.

To, jak bude vystudovaný člověk úspěšný ve svém následujícím životě, záleží z velké části na pedagogovi a instituci, která mu vzdělání poskytuje. Pro tu by neměly mít přednost materiální statky v podobě nových budov a upravených pozemků. Neměly by poskytovat jen základní pomůcky, ale soustředit by se měly na individuální rozvoj jedinečné osobnosti, která by pro obor měla znamenat víc než jen anonymní číslo na školním portálu. Protože pouze v tu chvíli plní vysoká škola svou funkci, která netkví v systematickém „šprtání“ látky, ale v dialogu, polemice a pochopení problematiky se zájmem a zaujetím. Rozhodně by neměli vysokoškoláci sloužit jako generátory zisku. A pokud nejsou vysoké školy ochotny udělat první krok a změnit to, měl by do svých rukou vzít zodpovědnost pedagogický sbor s podporou studentstva.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!