Měli smůlu, byli zadrženi v České republice | E15.cz

Měli smůlu, byli zadrženi v České republice

Měli smůlu, byli zadrženi v České republice
ZDROJ: čtk

Sára Drahokoupil Vidímová

« What‘s wrong with this country? » položil mi jednoho říjnového dne usměvavý chlapec otázku, kterou si sama sobě již delší dobu kladu. Poprvé jsme se viděli v městečku v romantickém Máchově kraji. Ten mladý muž má obdobné zájmy jako jeho vrstevníci – sleduje fotbal, obdivuje Cristiana Ronalda, velmi rád čte, občas si zapálí cigaretu a chce se stát lékařem. Jenže se narodil v zemi, kde už téměř 20 let probíhá válka. V zemi, která už prakticky neexistuje. V Somálsku.

Stejně jako celá řada další lidí, ani tento mladík, s nímž jsem se později spřátelila, nedokázal dál snášet životní podmínky, které v Somálsku panují, a rozhodl se ze země utéct. Byl přesvědčený, že ho čeká bezpečí, nový život a štěstí. Že v Evropě najde jistotu a pozná, co znamená svoboda a demokracie.

Na strastiplnou cestu se vydal se svým strýcem a letos v srpnu se ocitl na autobusovém nádraží Praha – Florenc. Čekala tu na něj pouta a ponížení, když ho policisté zadrželi a nekompromisně odvezli do detečního centra Bělá-Jezová. Jediné informace, kterých se mu dostalo, bylo rozhodnutí o zajištění po dobu devadesáti dní a správní vyhoštění, vše ovšem psané česky. Nechápal, co se stalo, proč je spoutaný a čeho se dopustil.

Když jsme se poprvé setkali, zbývalo mu do propuštění z detenčního centra ještě téměř čtyřicet dní. Stále byl plný elánu a naděje, že se jednou do vytouženého Švédska dostane a začne studovat některou z lékařských škol. I přes vězeňské podmínky, které v návštěvním režimu v Bělé-Jezové panují, jsme si celkem hezky popovídali – o jeho cestě přes severní Afriku, o tom, co studuji, co mě baví a o fotbale.

Někteří odborníci sice říkají, že není dobré si s lidmi zadržovanými v detenčních centrech vyměňovat kontakty, já jsem mu však své telefonní číslo dala, aby mi mohl zavolat. Díky tomu jsem se dozvěděla, že byl v říjnu převezen do Drahonic. Tam totiž policie a ministerstvo vnitra poslaly všechny dospělé muže z Bělé-Jezové, která se po masivní kritice ze strany OSN a ombudsmanky Anny Šabatové přetvořila na pracoviště určené jen pro rodiny s dětmi.

Převoz probíhal opět v poutech, což ale zadrženým tolik nevadilo, neboť se dostali do místa, které se jim v podstatě líbilo. Mohli se volněji pohybovat, hrát v průběhu dne fotbal, také návštěvy se odehrávaly v pěkně vypadajících místnostech, které tolik nepřipomínaly vězení. Zároveň se většina zadržovaných těšila, až jim uplyne tříměsíční lhůta a budou konečně svobodní.

Měli však smůlu. Byli zadrženi v České republice, zemi, která se svým přístupem k zadržování cizinců zařadila mezi celosvětové unikáty. Málokdo by uvěřil, že v zemi, která pamatuje Pražské jaro, čin Nicholase Wintona či atentát na Heydricha budou praktikovány takové politiky, které jsou bezmála srovnatelné s těmi, na které si mnozí z našich prarodičů živě pamatují.

Migrační politika současné vlády přinesla takovou míru deziluze, kterou si asi těžko někdo z nás dovedl ještě před rokem představit. Důsledkem je, že se z mladých lidí v detenčních centrech, kteří přišli do České republiky plní nadějí a očekávání, stali lidé deprimovaní a psychicky zlomení, pro které se myšlenky na smrt stávají stále více představitelné.

Pokud se bojíme násilí, které by mohla přinést tzv. uprchlická krize, tak si musíme uvědomit, že je to právě naše chování vůči lidem zadržovaným v detenčních centrech, které by mohlo násilí vyvolat. Mnohdy se přímo podílíme na frustraci a sociálním vyloučení těchto lidí, zejména dětí nebo dospívajících, které držíme ve vězeňských podmínkách. Aniž bychom jim podali srozumitelné informace, prodlužujeme dobu jejich zadržení. A vůbec se nesnažíme o to, abychom jim čas, který musí na území České republiky strávit, nějak zpříjemnili.

I můj somálský kamarád byl součástí tzv. hladovkářů, tedy mužů, kteří na protest proti prodlužování doby zajištění drželi po dobu pěti dnů v Drahonicích hladovku. Chtěli tak upozornit na nedostatek informací, které se k nim dostávají. Jednoho dne bylo totiž zhruba čtyřicet lidí v noci odvezeno v rámci tzv. readmisních dohod do Maďarska. Mezi těmi, co v Drahonicích zůstali, to vyvolalo obrovskou paniku – proslýchalo se, že čtyřicítka lidí byla poslána zpět do zemí původu. Že by se měli vrátit do Somálska, Afghánistánu nebo Iráku, je pro všechny největší noční hrůzou.

Hladovka ale předčasně skončila kvůli útokům v Paříži, které silně zasáhly i zadržované muže. To, co se stalo ve Francii, je pro většinu z nich v jejich domovinách denním chlebem. Proto jsou zoufalí, opouští své rodiny a ženou se za vidinou svobodného a bezpečného světa.

Ačkoliv už hladovka netrvá, podmínky v zařízeních jsou stále stejné. A nedostatek informací je nejzásadnější problém, který je nutné okamžitě vyřešit.

Autorka je studentka politologie a dobrovolnice dojíždějící do detenčních zařízení v České republice

Autor: Sára Drahokoupil Vidímová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!