Martin Babička: Kdo zpochybňuje smysl médií veřejné služby, zpochybňuje demokracii | E15.cz

Martin Babička: Kdo zpochybňuje smysl médií veřejné služby, zpochybňuje demokracii

Martin Babička

Tomio Okamura v  úterý zaútočil na Český rozhlas v  pořadu Dvacet minut Radiožurnálu, podvečerní rozhlasové obdobě Interview ČT24. Učinil tak ve chvíli, kdy se redaktorka ptala na finance jeho strany. Z Okamurovy strany to nebyl předem promyšlený útok na média, ale spíše zkratkovitá obranná reakce, což bylo patrné z toho, jak zvýšil hlas a začal skákat redaktorce do řeči: „Jestli má někdo problémy s  financemi, tak je to Český rozhlas a Česká televize.“ Teprve po více než minutě se vrátil k  původnímu tématu, na dříve položené otázky však už neodpověděl. Bránil se tím, že už je po volbách a že ho moderátorka křivě obvinila. Ta reagovala jednoduchými slovy: „Já se jenom ptám.“ Právě v  tom tkví síla českých médií veřejné služby, o kterou si nemůžeme dovolit přijít.

Jen se ptala Daniela Drtinová, když v  přímém přenosu  Interview ČT24 usvědčila Michala Haška ze lži a pomohla rozkrýt tajnou schůzku špiček protisobotkovského křídla ČSSD u prezidenta v  Lánech. Ve stejném pořadu o čtyři roky později se Světlana Witowská jen ptala Andreje Babiše na nahrávky, o nichž po odchodu ze studia už nikdy nemohl pravdivě tvrdit, že je neslyšel. Ptát se bez ohledu na to, kdo mě platí, a s  étosem, který za veřejnoprávními médii stojí, je jedním ze základních pilířů demokratického společenství, který z principu nemůže nahradit žádné soukromé médium. Obě česká veřejnoprávní média samozřejmě svou roli vykonávají i jinak než kladením otázek, koneckonců jejich posláním není jen zpravodajství a publicistika – avšak právě na takto banální konverzační situaci, kdy se jeden ptá a druhý (ne)odpovídá, lze ilustrovat jejich sílu, které se mnozí obávají.

Tomio Okamura: Já a rasista? Zkuste si žít se šikmýma očima!

Okamura prozradil mnohem více o sobě než o rozhlase

Český rozhlas a Česká televize se často stávají cílem tlaků nebo i útoků ze strany politiků a političek. Tomu samozřejmě čelí obecně i jiná média, hlavně ta, která usilují o kvalitní a vyvážené zpravodajství. Média veřejné služby v  tomto střetu ovšem zaujímají specifické postavení: jsou jedním z  garantů demokratického systému, z jehož hodnot vycházejí, a zároveň vzhledem ke svému zákonnému zakotvení vzbuzují v  některých pocit, že jsou oprávněni zasahovat do jejich fungování. Nelze napadat jejich vlastnickou strukturu, a tak se namísto toho do hry dostává argument, zda tato média vykonávají to, co po nich veřejnost vyžaduje, když už je musí „platit z vlastní kapsy“.

Zpochybňovat existenci médií veřejné služby znamená zpochybňovat demokracii. Kodex Českého rozhlasu vymezuje působení média podle principů nezávislosti, nestrannosti, jako fórum pro veřejnou diskuzi. Nastavuje takové mantinely, které tvoří samotný princip demokratického společenství. Píše se v  něm například, že Český rozhlas „[p]odporuje soudržnost společnosti a integraci všech jednotlivců, skupin a společenství [a] zvláště se vyvaruje kulturní, sexuální, náboženské, rasové či politické diskriminace a společenské segregace.” Zpochybňuje-li někdo takto nastavená pravidla, nezpochybňuje pouze roli médií veřejné služby, ale fungování demokracie jako takové. Okamura tak prozradil mnohem více o sobě než o rozhlase. Vůči rozhlasu či televizi samozřejmě lze zaujímat kritické postoje. Kritika by ale měla zaznívat především ve chvíli, kdy se některá z  veřejnoprávních institucí od svého kodexu odchýlí. Zestátněním veřejných médií nikdy nedosáhneme vyšší objektivity nebo lepšího naplňování jakéhokoliv z  jejich dalších poslání, ba právě naopak. Státní médium automaticky ztrácí nestrannost a nezávislost, které jsou podstatné pro výkon žurnalistické práce, v  horším případě se stává nástrojem vládní propagandy, jako tomu je v současném Polsku.

Hayato Okamura: Jako politik jsem připraven vytrvale vést dialog i se svým bratrem

V Polsku vysílá Bobowizja

Na východ od České republiky, ve zbytku postsocialistické Evropy, obvykle skutečná veřejnoprávní média nenajdeme. Před pár měsíci se novým generálním ředitelem Rozhlasu a televize Slovenska stal Jaroslav Rezník, a to v přímé volbě slovenskými poslanci a poslankyněmi. Oproti občas – a ne zcela neoprávněně – kritizovanému způsobu jmenování členů Rady ČT a Rady ČRo, které mají pravomoc volit generální ředitele daných médií, funguje na Slovensku systém, jenž umožňuje přímý politický vliv na veřejnoprávní rozhlas a televizi. Slovenská veřejnoprávní média se s nedostatečnou nezávislostí potýkají od počátků. Jaroslav Rezník řídil od roku 1997 Slovenský rozhlas (v době, kdy ještě existoval samostatně vedle Slovenské televize). Do funkce se dostal za vlády Vladimira Mečiara, jehož období se vyznačuje právě silnou loajálností veřejnoprávních médií k  Mečiarově HZDS. Někteří se domnívají, že ovládnutí slovenských médií vyhrálo Mečiarovi v  roce 1998 volby. Před několika lety se na Slovensku také experimentovalo s  ideou zrušení koncesionářských poplatků. Jejich zrušení od roku 2013 prosadila vláda Ivety Radičové, nově zvolený kabinet Roberta Fica ovšem zákon ještě před nabytím účinnosti zrušil. Podle původního záměru by měly slovenský rozhlas a televize rozpočet o stejné velikosti, jako má v současnosti Český rozhlas, částka by ještě ke všemu byla navázána na výkon slovenské ekonomiky.

Rozhlas má budoucnost, věří šéfredaktorka Radia Wave Iva Jonášová

Útoky vůči opozici ze strany veřejnoprávních médií nebyly pouze záležitostí „divokých“ devadesátých let na Slovensku, v současnosti jde o každodenní realitu polských médií. V  zemi, kde se mediální spektrum prakticky rozštěpilo na dva soupeřící tábory, polská veřejnoprávní televize otevřeně hlásá názory vládnoucí strany Právo a spravedlnost, což se projevuje jak ve skladbě hostů, tak ve výběru témat, ale nakonec i v  samotných titulcích zpravodajské relace, na což vtipně poukazuje facebooková stránka Tymczasem w Wiadomościach. Obdoba polských veřejnoprávních titulků by v České republice mohla vypadat zhruba takto: TOP 09 podporuje nepřátele České republiky. Síla české ekonomiky vzbuzuje závist. Šokující důkazy německé bestiality. Komu vadí české vlastenectví? Německá politika znovu ohrožuje Evropu.  

Česká demokracie má silnou oporu v etablovaných veřejnoprávních médiích. Okamurův projev byl sice nepromyšlený a improvizovaný, přesto ho nelze nechat bez povšimnutí, už proto, že podobné názory se i v  Česku čas od času objeví. Na konci roku 2000 se pokusil Václav Klaus, tehdejší předseda ODS, o ovládnutí České televize. Tato krize, při níž vedle sebe vysílali jak designovaná ředitelka zpravodajství Jana Bobošíková (televizi se posměšně říkalo „Bobovize“), tak stávkující zaměstnanci (a zaměstnankyně), ukázala odhodlání, s jakým se česká veřejnoprávní média umí bránit. Nakonec se díky odhodlání části české veřejnosti, včetně podpory Václava Havla, podařilo ovládnutí televize zabránit. To se nestalo v  Polsku, kde teď namísto veřejnoprávní televize vysílá jakási „Bobowizja“. V polské společnosti totiž chyběl silnější étos médií veřejné služby, a to už před nástupem Práva a spravedlnosti k moci. Polská televize ani předtím neposkytovala zpravodajství na úrovni srovnatelné s Českou. Nemůžeme si dovolit o taková média v České republice přijít.

Hodně muziky za málo peněz

Česká veřejnoprávní média čelí ještě jedné skutečně důležité výzvě, kterou je klesající důvěra Čechů a Češek v  média obecně. Je otázka, jak tento problém řešit, v žádném případě ale nepotřebujeme média, která budou lidem, jako je Tomio Okamura, klást pouze příjemné dotazy. Už dva čeští prezidenti v  řadě, Václav Klaus a Miloš Zeman, nechtějí do těchto médií chodit právě proto, že se „jenom ptají“. Státu podřízené médium však nikdy nemůže poskytovat kvalitnější službu než nezávislé veřejnoprávní médium. Kvalitně odváděná práce a schopnost oslovit široké publikum spolu s maximální transparentností a otevřeností ČT a ČRo může pomoci udržovat důvěru lidí, kteří hodnotí česká veřejnoprávní média jako nejdůvěryhodnější. V takovém prostředí lze Okamurova slova vnímat jako snahu o změnu jejich vnímání mezi lidmi.

Zestátnění veřejnoprávních médií nebo zrušení koncesionářských poplatků by ve výsledku nikomu peníze neušetřilo, narušilo by samotné principy, na nichž česká společnost stojí, a potenciální strach z  neobjektivity by nahradilo jistotou. Obě demokratická média stojí jednu českou domácnost méně než předplatné Spotify Family. Těžko Český rozhlas nebo Českou televizi obviňovat ze špatné ekonomické situace některých českých domácností, a je-li tomu tak, příčiny musíme hledat jinde. Právě na takové voliče a voličky ale Tomio Okamura cílí. Proto je třeba nabízet skutečná řešení problémů těchto lidí a nezapomínat, že média veřejné služby nám poskytují hodně muziky za málo peněz.

Josef Šlerka: Na sociálních sítích dáváme najevo svoje postoje, skutečný zájem ale není snadné zjistit

Autor: Martin Babička
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!