Komentář: Zapomenutý zločin komunismu | E15.cz

Komentář: Zapomenutý zločin komunismu

26. ledna 2017 • 18:00

Českem obchází strašidlo – strašidlo neomarxismu. Téměř třicet let po pádu komunismu se naše intelektuální klima stále neotřepalo z rány, kterou mu uštědřil minulý režim. 

Během poslední erupce českých facebookových genderových válek, kterou odstartoval post dokumentaristy Víta Klusáka, jsem si všiml, že nálepkou „neomarxistů“ se už neohánějí pouze absolventi vysoké školy života a podporovatelé Miloše Zemana, ale i část městských liberálů hledících na prvně zmiňované svrchu.

Na nálepce „neomarxista“ je zajímavé nejen to, že jsou jí běžně častováni ti, co s ním nemají nic společného. (V Česku nemusíte louskat žádné klasiky tohoto myšlenkového směru. Stačí, když řeknete, že uprchlíci jsou také lidé nebo že potřebujeme zákon o sociálním bydlení).

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

Zajímavé jsou především emoce a obsahy, jež jsou v tuzemské debatě do slova neomarxista vkládány. Vytváří se karikaturní obraz šíleného radikála, kterého z nějakého důvodu těší vše regulovat a zakazovat různá potěšení „starého dobrého světa“.

Vlastně se není čemu divit. Zdejší komunistický režim zdevastoval a poškodil obraz levicového myšlení tak, jak se o tom západním konzervativcům ani nesnilo. Dokonale přepóloval českou politickou realitu. Zatímco v USA a dalších západních zemích protestovali vlasatí hippies proti válce ve Vietnamu, u nás byly dlouhé vlasy antikomunistickým heslem. Československé antikomunistické máničky vzhlížely k Velvet Underground a dalším západním levicovým ikonám.

Je to logické, protože režimy, proti kterým se kontrakultura vymezovala, měly na obou stranách železné opony opačné znaménko – na Západě byla konzervativní silou pravice, v Československu jí byli komunisté.

Komunistický režim kromě toho také Československo intelektuálně izoloval tím, že zakazoval (nejen) západní literaturu, filmy či hudbu. Zakazoval přitom nalevo napravo všechno, co se mu nehodilo. Smůlu měla jak díla Friedricha Augusta von Hayeka, tak i neomarxistů, kteří se proti Sovětskému svazu a jeho satelitům vymezovali a považovali je za totalitní.

Komentář: Oportunistická strana Čech a Moravy

Po roce 1989 česká společnost doháněla z myšlení a kultury to, co jí minulý režim upíral. Západ tehdy symbolizovali především Margaret Thatcherová a Ronald Reagan a neregulovaný trh. Na jeho levicovou část jsme jaksi pozapomněli, popřípadě si ji nalakovali tak, aby nás nedráždila a nekomplikovala náš pohled na svět — socialista George Orwell tak byl například redukován na autora jedné knihy o mluvících prasatech, jejíž jediným významem je, že komunismus (a vlastně celá levice) je ZLO.

Nebyl přitom sám. České vydání hitu psychologa, filosofa a sociologa Ericha Fromma Mít nebo být z roku 1992 cudně uvádí, že autor „působil na Ústavu sociálních výzkumů – jinak centra známé frankfurtské školy“ (čti: skupiny neomarxistických myslitelů). Také se dočteme, že autor studoval u Sigmunda Freuda. Že ale Fromm ve svých dílech zakladatele psychoanalýzy s gustem fúzoval s Marxem už nikoli. Chybějící kontext přitom ochuzuje jak naše vnímání Fromma, tak dějin myšlení dvacátého století.

Zapomínáme pak, že část hodnot, které dnes považujeme za integrální součást Západní civilizace: sexuální svoboda, tolerance měkkých drog, rovnost ras a desegrace v USA, stále širší práva příslušníků LGBT komunity či boj za rovnost pohlaví, byla vybojována právě prostřednictvím hnutí inspirovaných neomarxistickými mysliteli.

Zatímco západní média připomínají užitečnost poznatků autorů neomarxistické Frankfurtstké školy pro zkoumání fenoménu Donalda Trumpa (zde a zde), my propadáme při pouhé zmínce o rovnosti pohlaví hysterii a řečem o cestě do gulagu dlážděné dobrými úmysly sluníčkářských dobroserů.

Po sametové revoluci byla hnacím motorem našeho rozvoje idea návratu naší země na Západ. Zpočátku jsme zavedli pluralitní demokracii a tržní hospodářství. Následovala integrace do západních nadnárodních struktur vstupem do NATO a EU. Od té doby jakoby se náš postup na Západ zadrhnul.

České společnosti zklamané zdlouhavostí ekonomického sbližování s bohatší částí světa a složitostí budování právního státu a občanské společnosti bolestivě dochází, že cesta na Západ ještě bude dlouhá. Další kus této cesty ujdeme, až se zbavíme jednoho z posledních dědictví komunismu. Až pro nás začnou progresivně levicové myšlenky být legitimní součástí politické diskuze, se kterou můžeme a nemusíme souhlasit. Až se konečně přestaneme bát neomarxismu.

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet

Autor: Kirill Ščeblykin
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!