Komentář: Učí nás školy jen mlčky naslouchat? | E15.cz

Komentář: Učí nás školy jen mlčky naslouchat?

Komentář: Učí nás školy jen mlčky naslouchat?

Kirill Ščeblykin

Naše školství selhává v mnoha oblastech. Co ale českým žákům chybí nejvíce, je schopnost prezentovat beze strachu své myšlenky a vstupovat do debaty. Znalosti se dají doplnit, ale tento nedostatek ovlivňuje život českých žáků každý den.

Smrt není tím, čeho se bojíme nejvíce. Studie University of Nebraska-Oklahoma provedená mezi vysokoškolskými studenty ukázala, že největší strach jim vyvolává představa vystupování na veřejnosti. Tomu se přitom u mnoha povolání člověk nevyhne.

Nikdy nezapomenu na svou zkušenost z návštěvy Izraele. Debaty na Telavivské univerzitě se spolu s mým studentským spolkem účastnili i izraelští studenti a debatovat s námi přijel bývalý velvyslanec Izraele v České republice Yaakov Levy. Svou řeč zahájil slovy: „Vím, že čeští studenti jsou stydliví, přesto bych vás chtěl vyzvat, abyste mě kdykoliv přerušili a ptali se!“. Jenže zatímco izraelští studenti se narodili do nejdrzejšího národa na světě, my jsme nikdy nebyli vedeni ke zpochybňování autorit a projevování názoru. A podle toho také diskuze vypadala: po přednášce o palestinsko-izraelském konfliktu se za přihlížení zaražených Čechů Izraelci sami mezi sebou pohádali.

České školy to v tomhle směru opravdu nemají lehké. Politici projevují, i přes svá předvolební prohlášení, o školství okázalý nezájem. Školy jsou dlouhodobě podfinancované a učitelská profese nemá vážnost, jakou by si zasloužila. Podle think-tanku IDEA jsou učitelské platy stále velmi nízké a neatraktivní. Ze srovnání platů učitelů s jinými vysokoškoláky vyšla Česká republika jako třetí nejhorší ze zemí Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Za námi se umístilo jen Slovensko a Maďarsko. Peníze samozřejmě nejsou jediný faktor, který určuje kvalitu vzdělání. Pracovat s žáky aktivně a posouvat jejich možnosti však stojí daleko více energie a umu než deklamovat látku před tabulí. A ti, kteří to svedou, půjdou až na výjimky do jiných oborů, kde budou ohodnoceni lépe. To dokládá i fakt, že počet patnáctiletých s ambicí studovat vysokou školu a nadprůměrnou matematickou gramotností, kteří by chtěli být v budoucnu učiteli, je u nás opět jedno z nejnižších ve srovnání se zeměmi OECD.

Zcela nejhůř mezi zeměmi OECD je na tom Česká republika v možnostech vzdělávací mobility. Jinými slovy, dosažené vzdělaní mladých Čechů silně závisí na vzdělání jejich rodičů. Pouze jedna pětina studentů dosáhne na vzdělání vyšší, než měli jejich rodiče. Místo toho, aby český vzdělávací systém pomáhal dětem překračovat rozdíly dané rodinným prostředím, tak je reprodukuje. Nebo ještě jinak, co si děti nepřinesou z domova, to už ve škole nedostanou. Není divu, že na funkční gramotnost, schopnost dotáhnout dlouhodobý projekt do konce, nebo kuráž postavit se před početné publikum už ve vyučování nedojde.

Ostatně běžná česká třída, jak ji popsal Tomáš Feřtek, vypadá asi takto: „Těžko bychom hledali horší prostředí pro učení, než je školní třída v tradiční škole. Tedy uzavřená místnost, kde sedí třicet dětí stejného věku, pokud možno ukázněně a mlčky naslouchají výkladu – a jejich úkolem je zapisovat si a druhý den paní učitelce co nejvěrněji zopakovat, co slyšeli, za což jsou odměněni číslicí od jedné do pěti.“

Samozřejmě existují výjimky, ať už v podobě osvícených učitelů nebo některých „alternativních“ škol, jako jsou walfdorfské nebo montessori. V nich je každý žák v centru vzdělávacího procesu. Klade se důraz na vytvoření prostředí, ve kterém se žáci cítí bezpečně a nemají strach dělat chyby, protože vědí, že nebudou potrestáni. Právě tato sebejistota a absence strachu jim pak umožňuje tolik potřebné zkoušení nového a podněcuje jejich hlad po poznání.

Pokud jste však neprošli školou, která by vás připravila na budoucí život s jeho nástrahami včetně vystupování na veřejnosti, nemusíte si zoufat. Strach z veřejných vystoupení je v nás totiž velmi hluboko zakořeněn a souvisí s naší evolučně vyvinutou instinktivní reakcí „bojuj nebo uteč“ při které je tělo doslova „napumpováno“ adrenalinem. S ovládnutím tohoto instinktu se musí potýkat takřka každý a jde o běh na dlouhou trať. Klavírista Emmanuel Ax jednou popsal, jak mu při každém vystoupení ztuhnou ruce. Nevzdává se však a doufá, že svůj strach zvládne. Jak říká: „Pracuji na tom“. Emmanueli Axovi je šedesát šest let.

Autor: Kirill Ščeblykin
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!