Komentář: Studenti jsou možná pasivnější, je ale zbabělost házet to na českou povahu | E15.cz

Komentář: Studenti jsou možná pasivnější, je ale zbabělost házet to na českou povahu

28. března 2017 • 16:00

Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima v rozhovoru pro TST na začátku března zopakoval fakt, že čeští studenti mu připadají pasivní. Když se redaktorka chtěla doptat i na konkrétní důvod (aniž by nešikovně naváděla k odpovědi, jak to bohužel učinil redaktor Studenty.cz), Tomáš Zima vztáhl zlenivělost studentů na „typický český naturel, který je, myslím, tak trochu pohodlnější, lidé u nás mají, zdá se mi, více než ve světě tendenci svádět problémy na jiné a nehledat chyby u sebe.“

Podle rektora Zimy nemá cenu hledat důvody pasivity jinde, než v samotných studentech. Vlastně si za to můžou sami, nemůžou za to systémové síly. „Samozřejmě to neplatí všeobecně, ale většina z nich je pasivnější, často se neptá nebo nevyužívá možností stáží v zahraničí. Projevují malý zájem o věci veřejné a třeba i o volby do akademických senátů,“ vyjmenoval konkrétní projevy studentské pasivity.

Studenti jsou často pasivní a zlenivělí, myslí si rektor UK Tomáš Zima
 

Jenže co vlastně znamená pasivita, kterou Zima kritizuje? Má se jednat o malou ochotu zapojit se do diskuze během výuky? Ano, v tom případě jsou studenti pasivní, ale proč už se Zima neptá, nakolik to je i chyba učitelů? Nebo jsou studenti pasivní, protože jsou líní a nic nedělají? Ze slov Tomáše Zimy se zdá, že když mluví o „aktivitě“, pak jen v úzkém smyslu účasti v (politické) diskuzi a otevřenosti se zahraničím. Je to, že na přednáškách mlčíme a nejezdíme na stáže, charakteristika lenosti? Podobnou otázku si kladl i článek na Aktuálně.cz vycházející z pětileté studie psychologů Masarykovy Univerzity. „Podle výzkumu neplatí, že by byli mladí Češi líní a nechtělo se jim do práce. Polovina z nich kombinuje školu se zaměstnáním,“ píše autorka článku Adéla Skoupá. Aha.

Aktivní klikání na mobil

Ukazuje se navíc, že mladí lidé často o práci nesmýšlí pouze materiálně, ale také hodnotově. K práci tak mají hlubší vztah, než jaký mohou mít ke škole (ačkoli v tomto ohledu se mi žádný průzkum nepodařilo najít). Nela Vejvodová, která mimochodem aktuálně studuje (sic!) stejný obor jako autor těchto řádků, již v dubnu 2015 citovala pro MF DNES Damira Špoljariče, ředitele firmy VSHosting: „Polovina absolventů je ochotna brát menší plat, když budou dělat zajímavou práci.“ Podle vědců z Brna jsou zároveň mladí lidé pod velkým tlakem kvůli důrazu na výkon, touze dostát všem svým představám a očekávání okolí, kvůli nepřehlednosti možností a podobně. Svou roli zde jistě hrají sociální sítě a prefabrikovaný odkaz skutečnosti: mladí studenti polykají plnými doušky v reálném čase život svých souputníků na Instagramu, Snapchatu, Facebooku, Twitteru a jiných podobných sítí, které poté vytváří nereálné očekávání. V takovém případě může být buď student pasivní, což ale být nechce, protože tím většinou ztratí velkou část svých sociálních kontaktů, nebo aktivní. Jenže aktivní ne ve smyslu akademického senátu, ke kterému se ještě vrátím, ale mimo něj. Aktivní v zajímavé práci, na farmářských trzích, v autentickém obchůdku, lokální fair-trade kavárně, s přáteli v úsměvu, zkrátka mít displej zalitý barvami duhy.

Komentář: O vašem úspěchu rozhoduje bohatství rodičů i datum narození
 

Sociální sítě hrají i jinou, důležitou roli, která není vidět. Jak v práci The usage of social networks by university students (tedy Užívání sociálních sítí univerzitními studenty) poznamenali Martin Čuta a Diana Santos, „sociální sítě jsou modus operandi nové generace. Mladí jedinci tráví asi hodinu až dvě denně na Facebooku. […] Jedním ze způsobů, jak používají Facebook, je usnadnění sociálních vztahů.“ Co se může zdát pasivním klikáním na displej, je leckdy ve skutečnosti aktivní činnost. To nás přivádí k dalším obrazům údajné pasivity studentů.

Hledají se ideály. Zn. spěchá

Je totiž velmi obtížné určit, kolik studentů je pasivních třeba i ve vztahu k věcem veřejným, jelikož zdánlivá pasivita může být doopravdy aktivitou. Akademickému senátu (AS), tedy samosprávě univerzity, konkurují rozličné spolky a jiné zájmové aktivity. Je pravda, že se speciálně o AS příliš mnoho studentů nezajímá (jízlivý autor by dodal: „A kolik že učitelů?“). Abych dokázal pochopit nezájem studenstva na UK, mé alma mater, zeptal jsem se na několik otázek zástupců studentů v senátu. V jejich odpovědích se opakovala témata nezájmu pramenícího buď z neexistujícího pocitu sounáležitosti s univerzitou nebo ze špatné komunikace od volených zástupců směrem ke studentům či chybějící studentská identita. Také se často objevil názor, že AS je akademická politika. I z toho důvodu je možné nahlížet na nezájem studentů o AS ani ne tak z hlediska povahových rysů, ale jako na systémové selhání. Dotazník výzkumu Generation What? jasně ukázal na malou oblibu politiky mezi mladými lidmi a zejména studenty. Více než polovina dotazovaných studentů, přesněji 60 procent, v rozmezí 18–25 let nikdy nebyla v politické organizaci a nemá o ni zájem. Na Slovensku se přitom jedná o 53 procent a v Polsku o 50 procent studentů. Na opačné straně se pohybuje Rakousko (42 procent), Německo (28 procent), Velká Británie (27 procent) a Norsko (20 procent).

Učitelé nemusí být ti nejlepší z nás, ale musí umět motivovat, říká Ondřej Kania z Pražského humanitního gymnázia
 

Ale to není nic nového, vždyť už v roce 2014 psala Národní pracovní skupina pro strukturovaný dialog s mládeží následující: „Mladí lidé jsou demotivováni působit v politice či se jinak občansky angažovat. Nemají dostatek informací, jak se efektivně zapojit, ani jaký dopad má jejich zájem a účast na reálnou politiku. Neznalostí ztrácejí zájem a klesá účast při volbách. Všeobecně mladí ztrácejí ideály a netvoří si hodnoty, které by chtěli skrze politickou participaci ve společnosti naplňovat.“

Univerzita Karlova navíc sama aktivně netvořila žádnou identitu a poté se diví, že jsou její studenti neaktivní, nezajímají se o univerzitu a spíše hledí na mimoškolní aktivity (či lépe řečeno nezapojují se aktivně do chodu univerzity, ale angažují se třeba v zájmových spolcích). Proč na magisterském oboru není seznamovací víkend, ale musí se dát studenti sami dohromady, zajít do parku na pivo a poznat se? Společnou identitu si utvoříme, ale škola zde bude fungovat jako pošťouchnutí prutem, nikoli tmelící pěna.

Evergreen českého školství

Problematické je i samotné školství. V Generation What? se 53 procent českých studentů mezi 18–25 rokem života spíše nedomnívalo, že je náš vzdělávací systém dobrá příprava na trh práce. Dokonce 22 procent odpovědělo ráznější ne, není. Dále 38 procent označilo za jeden ze tří největších problémů, který jim přináší starosti, vzdělávací systém. Důvěra ve školství také dopadla spíše negativně. Ačkoli středové názory byly vyrovnané (42 procent), vůbec žádnou důvěru uvedlo 13 procent, zatímco naprostou jen 3 procenta respondentů. Není konečně čas na to, aby z úst rektora zaznělo, že se jedná o systémovou chybu?

Jiným problémem než celková nedůvěra studentů v systém je jejich malá až nulová aktivita během vyučování. To považuji za vážný problém, ostatně stačí porovnat hodiny, které jsou naplněné lidmi ze západního zahraničí, a ty, které jsou plné Čechů. Ale stejně podobně je možné srovnat kurzy vedené zahraničními profesory a českými. Za své čtyřleté působení na akademické půdě jsem rozhodně zažil více nudných, uspávajících, nic neříkajících přednášek a cvičení vedených českými profesory než zahraničními. A velmi často se jedná o přístup ke studentům. Zatímco zahraniční učitelé se snaží studenty aktivně vybízet k diskuzi, čeští se spokojí s otázky typu „Chce někdo něco dodat? Má někdo nějakou otázku?“ Jedním dechem je zároveň potřeba dodat, že tento fakt samozřejmě není pravidlem všude a že se může lišit na jiných fakultách. V českém akademickém prostředí navíc převládá názor, že inteligentní a významný akademik, výzkumník, má být také učitelem. Není tomu tak. Každému jde něco jiného a to, že je někdo dobrý vědec, neznamená, že umí dobře učit.

Zároveň ale není možné svalovat vinu na vyučující samotné. Není to systém základních a středních škol, kde, pokud nenarazíte na osvícenou duši, nefunguje podnětná atmosféra? Kde je důraz na to nemyslet, ale opakovat, nezpochybňovat („Bože, co kdybych snad na něco přišel.“), neptat se (to pomyšlení, že učitel nebude něco vědět, přece bolí), neangažovat se. Znovu je potřeba zvolat ano, problém pasivních studentů na přednáškách je reálný – málokdo se ptá, málokoho zajímají debaty a diskuze. Ale svádět to na českou povahu a vynechat dopad systému, který od útlého věku formuje každého člověka? A pak z toho pramenící důraz na to zůstat potichu, proplout a zkrátka si rozvíjet kariéru stranou.

181 Big Maců pro jednoho studenta

Jenže existuje i další dimenze, která jako kdyby úplně vypadla z všeobecného uvažování o zejména vysokoškolských studentech. Jedná se o ekonomický rozměr. V Česku je poměrně neobvyklý počet studentů, kteří pracují a studují. Dokonce 67 procent všech studentů u nás žije s rodiči a stejně pracuje (v Německu se jedná o 60 procent, v Rakousku o 56 procent). Česko je tak třetí v pomyslném žebříčku 27 evropských zemí v počtu pracujících studentů. Dále 64 procent studentů si prací financuje živobytí, o 4 procenta víc si zlepšuje životní standardy. Pouze 14 procent chodí do práce z toho důvodu, že má volný čas. Opět srovnání: Pro Německo dosahují stejné údaje 59 procent, 75 procent a 51 procent, pro Rakousko je to 76 procent, 59 procent a 52 procent. U západních sousedů se neotáčí poměr práce/škola tak razantně ve prospěch práce. Čeští studenti tak hodnotí práci jako zásadní zdroj příjmu, jsou na ní existenčně závislí a zároveň v celkovém objemu příjmu vydělávají žalostně málo. Navíc, jak vychází ze statistik, je podpora studentů z veřejných zdrojů (granty, studentské půjčky aj.) v Česku nejnižší ze všech 26 pozorovaných evropských zemí.

Podle výzkumu Eurostudent sice studentovi prezenčního studia stačí průměrně 9 tisíc korun. Přibližně 4 tisíce průměrně získá od rodičů, zbytek si vydělá. Jenže, co toto číslo vypovídá o tom, kolik mají studenti doopravdy financí? Podle údajů z let 2012–2015 je příjem českých studentů nežijících s rodiči 496 euro (přes 13 tisíc korun). Ze 17 sledovaných zemí je v tomto ohledu Česko třetí nejhorší. Daleko důležitější údaj je ovšem kupní síla, kterou v průzkumu Eurostudent výzkumníci vyjádřili pomocí Big Mac indexu. A Česko je v tomto ohledu na úplném chvostu. Za námi je pouze Maďarsko. Čeští studenti si mohou koupit 181 potenciálních Big Maců, zatímco třeba polští 206, rakouští 344 a na špici jsou norští studenti s údajem 431 hamburgerů.

Práce pro mnohé studenty není zábava, potěšení z materiálních statků místo duševních, ale nutnost. Velmi běžný je například plat 100 korun na hodinu (v Praze). Nájmy přitom v hlavním městě pomalu šplhají vzhůru, až začínají dosahovat stratosféry. Najít neprůchozí pokoj pro jednu osobu, který by zajišťoval určitou kvalitu života, za 5 tisíc, je často heroický výkon. Na to poukazují i data z let 2009 a 2010, které porovnávají procentuální část výdajů za ubytování na celkových výdajích studentů. V Česku to bylo asi 35 %, tedy víc, než v Německu či Rakousku. K levnému bydlení se v Praze navíc člověk dostane výhradně přes známosti. Pro mimopražské studenty to proto jsou další omezení a náklady, navíc koleje nejsou často na takové, řekněme úrovni, na jaké by mohly a měly být. Další vydělané peníze padnou na drahé potraviny (jejichž kvalita není valná a které jsou, zejména zelenina, často dražší než v západních zemích), oblečení, boty. Hodně studentů se také angažuje sportovně. Já sám mám například nárazové investice (cca 6000 korun za sportovní vybavení ročně), k tomu je potřeba započítat poplatek za pronájem haly, na nové dresy, za profesionální licenci atd. Abych byl schopen financovat své živobytí, odpracuji týdně mezi 25–30 hodinami.

Ne, není to nářek, ani se mi slzy netříští o klávesnici. Je to pouhé konstatování faktu. Navíc, české školství je naprosto odtržené od praxe. Proč se tedy někdo diví, že se studenti více identifikují s prací, firmou, zaměstnáním, oborem atd., kde budou působit delší dobu, než s univerzitou, kterou za několik málo let opustí. Úplně jinou otázkou pak jsou například prostory, přístup vyučujících, různé akce pořádané univerzitou či pocit hrdosti z toho, že na dané univerzitě jsem. Pokud není aktivní univerzita ve veřejném životě, proč bych se s ní identifikoval?

Problémů na systémové úrovni je zkrátka tolik, že je nelze přehlížet. Co nám například říká údaj, že 82 procent bakalářů a 79 procent magistrů vyjede na zahraniční studium s programem Erasmus? V Rakousku je podíl studentů v těchto cyklech shodně 63 %, v Německu 56 % a 58 %. Není to náhodou tak, že Erasmus je ekonomicky nejvýhodnější zahraniční program, zatímco financovat si sám stáž či studium je často neúnosné? Neměla by tedy univerzita či stát takové studenty víc podporovat? Neměla by se snažit o co nejmenší byrokracii, vést průhledné výběrové řízení a podporovat své studenty? Univerzita Karlova by měla jít příkladem, muselo by se ovšem jednat o moderní a rychle se vyvíjející instituci. Musela by stavět na něčem jiném než na pouhém jménu. A slova o líných studentech se stereotypní českou povahou moc sebevědomí do žil studentům nevlijí. Prvním krokem by mohl být průzkum mezi vlastními studenty, který by ukázal, co je tíží, z čeho mají obavy, co se jim líbí a jak smýšlí o budoucnosti. Příkladem může být třeba Univerzita Palackého v Olomouci, která takové průzkumy provádí.

Pokud tedy jen na chviličku připustíme, že studenti nejsou líní, nesedí doma u sociálních sítí bezvýsledně, nehrají pouze počítačové hry, nesledují komerční filmy a nekonzumují pouze produkty popkultury, je potřeba se ptát, co je vede k tomu, že se chovají pasivněji. A odpověď na tuto záludnou otázku ve formě české povahy se zdá být až příliš jednoduchá.

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská
 

Autor: Jaroslav Hroch
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!