Komentář: Proč by mileniálové nemohli mít delší dětství? | E15.cz

Komentář: Proč by mileniálové nemohli mít delší dětství?

Anna Rousková

O mileniálech se píše hodně a všude. Je to generace digitálního věku, sociálních médií, zdravého životního stylu, ale hlavně generace, která se nežene do dospělosti. Po mileniálech už pomalu nastupuje generace, pro kterou ještě není pevně ukotvený název. Generace Z zní příliš konečně, objevuje se pojmenování iGen, jde o lidi narozené po roce 2000, tedy generace s tabletem a mobilem v kolébce. Dá se předpokládat, že trend pomalého dospívání bude s mileniály sdílet. Jsou mileniálové dlouho dětmi a je to špatně?

Podle psycholožky Jean Twenge lidé z této generace méně pijí alkohol, chodí méně na brigády, někteří pak říkají, že jsou zkrátka nudní a líní v porovnání s generacemi předchozími. A krom toho všeho mají také méně sexu a partnery hledají přes prapodivné aplikace, jak psala Šárka Hamplová. V rozhovoru pro TST zmínila Magda Vašáryová své obavy ohledně současné generace, které se nechce dospět, natož zakládat rodinu.

Tomu odpovídají i různé statistiky – průměrný věk při prvním sňatku se v Česku stejně jako v západních zemích pohybuje kolem hranice třicátých narozenin. Před sedmdesáti lety byla přitom tato hodnota hluboko pod 25 lety věku (i mimo Česko). Jestli snad máte pocit, že to s touto generací jde stejně takzvaně do kytek, respektive do emotikonů kytek, pak vězte, že tu jsou i pozitivní zprávy o generaci, která žije v nejmírumilovnějším a nejbohatším světě, v jakém dosud kdy jaká generace vyrůstala. Proč se mileniálům ale nechce dospívat?

Sára Matůšová: Fňukání a kňourání rozmazlených fracků. Proč podceňujeme duševní zdraví?

Co je dospělost?

V sérii rozhovorů s lidmi ve věku 18–29 zarazila psychologa Arnetta jedna společná charakteristika: mladí lidé říkali, že se cítí „někde mezi“. Z tohoto průzkumu vykrystalizovalo pojmenování životní fáze třetí dekády věku člověka – emerging adulthood. Období plné možností, častého stěhování, prozkoumávání vlastní identity, nejistoty a hledání sebe sama. Období, ve kterém člověk sám sebe nepopisuje jako plně dospělého, ale v mnoha ohledech dospělý život vede. A jestliže se za dospělého nepovažuje, odmítá tak převzít plnou zodpovědnost za vlastní život a plně se rozloučit s dětstvím?

Faktem je, že právní dospělost neodpovídá dospělosti biologické. Lidský mozek se vyvíjí mnohem déle než do 18 let věku, uvádí se minimálně do 21 let u žen, 23 u mužů, ale někteří odborníci mluví o plné biologické dospělosti až po 25. narozeninách. Ve studiu vývoje mozku nejsou ještě žádná data definitivní, ale je jisté, že obecně dlouhé dětství našeho druhu je ještě delší, než předpokládá právo.

Není tedy emerging adulthood jenom přirozená fáze vývoje, které doteď nebyl dopřán dostatečný prostor?

„20 is not the new 30“

To jsou slova americké psycholožky Meg Jay, která už s fenoménem emerging adulthood pracuje v další fázi – říká, že i když rodina, hypotéka a dospělý život dnes přichází později, neznamená to, že by měl člověk dvacítku promarnit. Dvacítka je podle ní doba na přípravu, na hledání vlastní osobnosti a hlavně připomíná, že neplatí „Co se stane před třicítkou, se nepočítá“. Jako klinická psycholožka pracuje právě s lidmi, kteří často prochází „quarter life crisis“. Jedná se o krizi kolem pětadvaceti let, kdy má člověk pocit, že sice získal diplom, nebo že k němu má blízko, ale neví, co se sebou.

Od přepracovanosti k drogám. Mají naše vysoké nároky nějaký smysl?

Na to navazují slova Simona Sineka, který generaci mileniálů vidí ve čtyřech základních charakteristikách: Vždycky jim rodiče říkali, že jsou výjimeční. Jsou zvyklí na okamžité uspokojení potřeb. Jsou závislí na sociálních sítích. Chtějí, aby jejich práce měla smysl a společenský dopad. Kolem pětadvaceti let člověk nejspíše zjistí, že zas tak výjimečný není, že nemůže mít všechno hned a že dopad vlastní práce neuvidí ze dne na den. Sinek však připomíná, že toto není chyba mileniálů – toto všechno jsou důsledky výchovy a působení předchozích generací.

Proč nedospívat postupně?

Je tedy něco špatného na tom, že dospíváme pomaleji, že máme relativně delší dětství? Pojďme se vrátit ke čtyřem charakteristikám Simona Sineka a sice hlavně k této: Jsou závislí na sociálních sítích. Za tím se skrývá mnohem více než nutnost sdělovat všechny své myšlenky ve 140 znacích (respektive 280) a konzumaci jídla předcházet fotografováním. Sociální sítě jsou neskutečně rychlé: kdo není ve správnou chvíli online, prošvihne meet-up s idolem, oznámení Swarmu, že známí sedí hned za rohem v kavárně, nebo úžasnou giveaway přes Instastories soutěž – a to mluvíme o obyčejných každodenních sociálních kontaktech.

Jakkoli se tyhle věci mohou zdát malicherné, naprosto jasně dávají najevo, o co tu jde: o rychlost reakce a komunikace. Mladí musejí být pohotoví. S tím souvisí i kariéra: přílišné závazky můžou zavřít dveře před stáží (možná inzerované právě na sociální síti) nebo před lepší prací, před výpravou na druhý konec světa. Často se usazení nevyplatí, protože je zkrátka výhodné být flexibilní a moci vzít jakoukoli nabídku v jakoukoli chvíli – počínaje Erasmem, digitálním nomádstvím konče.

Hookup culture se nekoná: Mladí mají méně sexu, svatbu odkládají a jsou bez předsudků

Všechno výše zmíněné však není výmyslem současné generace – základy postavily generace předchozí. Ty, které milenálům opakovaly, jak jsou výjimeční a že medaile se dostává i za účast. Mileniálové jsou vrženi před mnoho výzev, které zdědili, a tak mohou mít pocit, že na postavení domu, zasazení stromu a zplození syna bude čas později. A taky že bude; délka života se prodlužuje. Naděje na dožití se u dětí narozených v Česku v roce 2010 blíží 75 letům u mužů, u žen překročila hranici 80 let, což už je téměř o deset let více, než kolik je předpovídáno Husákovým dětem.

A tak se můžeme logicky ptát: proč si neprodloužit dětství, když si prodlužujeme stáří?

Autor: Anna Rousková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!