Komentář: Poslušnost českého školství | E15.cz

Komentář: Poslušnost českého školství

Šárka Hamplová

Tichý, poslušně sedící a příkazy plnící žák je sen mnohého (českého?) učitele. Jako by byl někdy uzavřený svět školní třídy na základní škole rozdělen na hodné jedničkáře, kteří to jednou někam dotáhnou, a neposlušné rebely, které je třeba usměrňovat, poznámkovat a kárat. Rozdělen tak, aby se na linii hodný jedničkář – neposlušný rebel posouvali co nejvíce doleva. Žádné otázky, vyčuhování z davu, žádné nesplněné domácí úkoly – ideál.

Čest výjimkám, které tento stav za ideální nepovažují. A dnes už jich bude určitě hodně. Není snad až tak nerealistické doufat, že i české školství se posouvá dál k lepšímu. Z rozhovorů s některými učiteli základních škol získávám dojem, že nikdo z nich netouží po třídě, kde jen každý sedí, poslouchá výklad a ideálně mlčí. Na své hodiny se připravují tak, aby byly interaktivní, pokud možno zábavné, a s dětmi rádi diskutují. Ale zjevně ne všichni to takto mají, což ukazují zkušenosti učitelů, kteří si problém „vyžadované poslušnosti“ žáků uvědomují. „Ty prostě přijdeš do hodiny, máš tam před sebou třicet dětí a ony tam jen tak apaticky odevzdaně sedí, v očích vyhořelý pohled,“ řekla mi jednou nová učitelka druhého stupně. A tato „apatická poslušnost“ určitě cílem vzdělávání není – nebo by spíš neměla být.

Škola by měla fungovat jako společenská laboratoř, říká Bohumil Kartous

Proč ale bezmezná odevzdanost žáka není tím, co bychom u vzdělávání měli brát za alfu a omegu? Jednoduše proto, že takový přístup nepodporuje kreativitu a individualitu člověka, jakkoliv to zní jako klišé. Nikdo z nás by nejspíš nevydržel dennodenně sedět v jedné lavici a učit se za rok pravidelně deset různých předmětů vyučovaných frontální výukou (výuka, při které učitel pracuje se všemi žáky najednou, např. učitel přednáší výklad a žáci sedí a poslouchají, pozn. red.). V mnoha základních školách se to ale po dětech stále vyžaduje a jako pozitivní příklad jim dáváme ty, co umí od všeho něco, ale pořádně vlastně nic. A zlepšovat se člověk musí hlavně v tom, co mu nejde, ne v tom, co mu jde. Tento přístup je ale pravým opakem reálného života, který na žáky čeká za školními zdmi.

Veřejné školství vůbec neví, jaké si klade cíle, říká Ondřej Šteffl

Přitom to jsou právě ti nekonformní, kdo nakonec mění svět okolo. Ti, kdo kladou více otázek, než by měli. Ti kreativní a výřeční, co jen tiše nesedí a neposlouchají ničí příkazy. Každý si jistě vybaví některé příběhy slavných lidí, jako byl třeba Albert Einstein, který v hodinách často vyrušoval a přesto se nakonec stal geniálním fyzikem. Přitom to ale neznamená, že rebelové v reálném životě přebijí ty poslušné a že to nemůže být přesně naopak. Pravděpodobně ale naleznete jen malé množství úspěšných lidí, kteří vám řeknou, že jsou tam, kde jsou, protože měli ve škole samé jedničky a poctivě plnili všechny domácí úkoly. Bude to spíš proto, že měli svou vášeň, kterou dále rozvíjeli, a to navíc mimo školní výuku. A jejich výsledky ve školních předmětech mohly na úkor jejich koníčku dokonce utrpět.

Unschooling: Když se děti učí samy a nepotřebují k tomu školu

Kromě toho ale mohou mít „neposlušní“ ještě jednu výhodu a tou jsou takzvané měkké dovednosti neboli soft skills. Takovým schopnostem se totiž člověk jen těžko naučí poslušným sezením v lavici a nekladením žádných otázek. Jedná se o různé komunikační dovednosti, schopnost asertivně jednat, vést tým či v něm pracovat a mnohé další. Výzkum psychologa Willibalda Rucha a jeho kolegů o vlastnostech dospělých, kteří bývali „školními klauny“, toto potvrzuje. Bývalí „klauni“ se stávají vůdci skupin, jsou aktivní, a skupiny, v nichž se nějaký bývalý „klaun“ nachází, bývají lepší například v řešení problémů. Další studie zase prokázala, že lidé, kteří v dětství často porušovali pravidla nebo jinak vzdorovali rodičům, jsou pak často úspěšní ve svém dalším vzdělávání a také vydělávají více peněz.

Schopnosti, jako jsou například zmíněné měkké dovednosti, postupem let nabývají na důležitosti. Jak se ale zdá, většina českých škol na to vůbec nereaguje a za recept na úspěch stále považují frontální výuku ve spojitosti s poslušností žáků. Podle České školní inspekce se metoda frontálního výkladu využívá v 87 procentech hodin.

Na podobné neduhy však naštěstí začínají reagovat nově vznikající školy. Ať už to jsou třeba ScioŠkoly Ondřeje Šteffla, Pražské humanitní gymnázium 24letého Ondřeje Kanii (který byl na základní škole čtyřkař) a jeho společníka, komunitní školy rodičů nebo svobodné, lesní, Montessori školy… I když jsou všechny tyto instituce různě koncipované, jedno mají společné – nechuť k frontální výuce a snahu o podporování kreativity i individuality žáků. Poptávka po alternativních typech škol rok od roku stoupá, a je proto zřejmé, že se tak děje na základě velké nespokojenosti rodičů s tradičním systémem škol.

Nikdo netvrdí, že by se učitelé měli radovat z vyloženě nezvladatelných žáků, je ale otázkou, zda by se měli radovat z těch zcela poslušných a „apatických“. Apatie asi není to, co bychom v dětech rádi pěstovali, a přesto se to děje. Možná právě proto bychom (s trochou nadsázky) měli vychovávat spíše žáky neposlušné než poslušné. Podporovat ty, co se na něco neustále ptají, které třeba nezajímá tolik dějepis, ale o to více přírodopis, a brát ohled na to, že ne každý člověk je stejný – dokonce i ten sedmiletý. Jedině tak děti neztratí chuť k učení a nestanou se z nich časem apatičtí roboti, co se „učí jen pro učení“. České školství je ale v tomto ohledu bohužel stále docela pozadu.

PowerPoint válí, naučme se s ním však pracovat

Autor: Šárka Hamplová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!