Komentář: Parťáky do škol! Jak by mohli studentům pomoci mentoři? | E15.cz

Komentář: Parťáky do škol! Jak by mohli studentům pomoci mentoři?

Michal Tomeš

Od vzdělávacích systémů nečekáme, že budou do dětí jen vtloukat vědomosti – chceme také, aby se podílely na utváření svébytných osobností. které budou schopny řešit problémy samy a suverénně si poradí s nástrahami života. Nedalo by se to ale dělat jinak, než že žáky jednoduše hodíme do studijních vod a necháme je plavat čubičku? Nebylo by lepší, kdybychom zajistili, aby je někdo naučil zápasit s vlnami života perfektním kraulem? 

Mentoring funguje. Ano, je to sice odvážné tvrzení hned v prvním odstavci, ale mluvím ze své zkušenosti, která nás vrací do první třídy. Do doby, kdy jsem se teprve rozkoukával mezi neznámými spolužáky a zcela novým vzdělávacím systémem. Tehdy nás každý den o velké přestávce navštěvovali spolužáci z šesté třídy, tedy o pět let starší, a strávili s námi těch volných dvacet minut. Pro vyjukané caparty to bylo neskutečně povzbuzující – na chodbě jsme mohli suverénně zdravit starší spolužáky, měli jsme se na koho obrátit a šesťáci nám poradili i ve chvíli, kdy jsme si nevěděli rady s učivem.

Problém uplatnění absolventů humanitních věd je uměle nafouknutá bublina, říká student Oxfordské univerzity Ondřej Černý

Sám jsem to pak poznal o pět let později, kdy jsem se stal oním „mentorem“. Kromě toho, že jsme velkou přestávku nemuseli trávit zaražení v lavici a místo toho nám rostlo ego z obdivu prvňáků, jsme se stali také oblíbenci mnoha učitelů na škole. Když jsme pak potřebovali vyžehlit jakýkoliv průšvih, pedagogové přimhouřili oko. I když výhody představuji zrakem jedenáctiletého chlapce, je nutné uznat, že celý program budování vztahů mezi prvňáky a šesťáky končil vítězstvím na obou stranách.

Proč by nemohl fungovat podobný program také na vyšších stupních vzdělání? Tím nemyslím, že by vysokoškoláci měli chodit o pauzách hlídat žáky středních škol. Šlo by spíše o to, že by se středoškoláci mohli spolehnout na někoho, kdo je v jejich nápadech podpoří a jehož primárním cílem nebude kontrola známek z chemie a matematiky.

Podobné projekty už dokonce v Česku existují, jedním z nich je Yoda Mentorship, s jehož autory jsme nedávno mluvili. Yoda funguje na principu půlročního partnerství mentora a studenta, kteří se do programu hlásí dobrovolně a na základě výběru jsou spárování. Mentor má za úkol pomáhat studentovi také v mimoškolních projektech.

Občanská angažovanost mladých lidí by mohla vyřešit i globální oteplování, myslí si organizátoři Yoda Mentorship Programme

Přál bych si, aby se projekt rozšířil – dokážu si ho představit klidně na univerzitě v Olomouci, kde studuji. Olomouc je známá vysokým počtem vysokoškolských studentů na počet ostatních obyvatel, byla by tak ideálním místem, kde by se dal projekt realizovat. Zapojit do mentoringu by se mohli primárně studenti takových oborů, kterým by zkušenost pomohla i později v práci, mohli by to proto být třeba budoucí pedagogové, psychologové nebo andragogové. Kontakt se středoškoláky by se jim pak stal jakousi praxí, díky které si rozšíří obzory obě strany. Náklady na celý program by mohly být v podstatě nulové. Vysokoškoláci by obdrželi zasloužené kredity a středoškoláci možnost, jak kooperosvat se zkušenějším parťákem, který by jim dokázal poradit.

A rozhodně by nešlo pouze o pomoc se školní látku. V době, kdy velká část mladých ještě nemá na střední škole představu o své profesní budoucnosti, by mentor mohl pomoci usměrnit cíle a myšlenky středoškoláka, sdílel by s ním svoje zkušenosti a nabídl mu radu v případě jakýchkoliv nejasností. Nikdo zároveň neříká, že by setkání s mentorem měla být na každodenní bázi. V době Skypu a Facebooku se dá dobře poradit i v případě, že by od sebe dvojice byla na stovky kilometrů daleko.

Komentář: Co tím chtěl autor říct? A není to úplně jedno?

A pokud by organizace mentorských programů byla pro vzdělávací instituce příliš složitá, nabízí se ještě jiné řešení. Jednu vyučovací hodinu týdně by školy mohly klidně místo výuky o prvocích věnovat setkáním studentů s absolventy. To neznamená, že by o svých úspěších přišli vyprávět pouze ti studenti, kteří se objevili na stránkách novin. Jsem si jistý, že by náctileté zaujal jakýkoliv absolvent, který by jim pomohl formovat jejich kariéru. Stačilo by podělit se před třídou o svůj akademický nebo profesní příběh, což by mladistvím v lavicích dodalo jasnější představu, jak to chodí nejen na konkrétní vysoké škole, ale také na stále se měnícím trhu práce.

Fascinující na mentoringu je, jak jednoduchý může být. Ano, jistě by si vyžádal investici vůle a času, nicméně se jedná o věc, na kterou nemůžou ani školy, ani ministerstvo školství říct ne. A to jednoduše proto, že by si i jednoduchý pilotní projekt vyžádal pouze minimální náklady. Na druhou stranu, potřeba souhlasu úředníků není bezpodmínečně nutná ani dnes a mentorem se může už teď stát každý. 

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!