Komentář: Nešvary českého školství | E15.cz

Komentář: Nešvary českého školství

30. ledna 2017 • 10:00

V naší zemi neexistuje odvětví s lépe zdokumentovanými a obecně známými nešvary, jako je školství. V praktickém životě to znamená jakousi širokospektrálnost, kdy žáci i rodiče narazí na školy, které se snad s výjimkou zmizení rákosky za sto let nezměnily, ale zároveň si mohou vybírat z pestré škály škol netradičních od alternativních přes soukromé a zahraniční po moderní či paralelní. 

Proč je vůbec otázka školství tak palčivá a často diskutovaná? Jednoduše proto, že vzhledem k dlouhé době, kterou každý ve škole stráví, se toto téma dotýká všech. A jak je možné, že se v mnohých případech konzervativní systém dosud nezměnil? Odpověď je až zatraceně pragmatická: protože to prostě stačí.

Rodiče potřebují, aby jim někdo přes den pohlídal děti, zatímco oni pracují. Zároveň požadují, aby toto hlídání v dlouhodobém horizontu vyústilo v profesní uplatnění jejich ratolestí, až je hlídat potřeba nebude. Je tedy úplně jedno, že ve školách mladí lidé prosedí stovky hodin času, který by šlo využít smysluplněji, a pokud ne smysluplněji, pak alespoň mnohem zábavněji.

Veřejné školství vůbec neví, jaké si klade cíle, říká Ondřej Šteffl

Co se týče proudů jakési modernizace, daly by se u nás, zjednodušeně řečeno, rozlišit dva. Pojmenovat je můžeme po dvou veřejně vlivných a známých postavách, Ondřeji Štefflovi a Václavu Klausovi ml., jako „štefflovský“ a „klausovský“.

První mění školství úplně ve smyslu zpochybňování užitečnosti a efektivnosti zavedených praktik od frontální výuky přes memorizování až po zařazování dětí do tříd výhradně dle kritéria věku. Ten druhý pak chce tradiční model dále zkvalitnit, žáky podle zavedených jasně daných kritérií (např. průměr známek, jaksi beze zbytku vyjadřující žákovy „znalosti“) lépe třídit do vysoce prestižních, úzce selektivních gymnázií a elitních škol a ty zbylé do praktických učilišť, průmyslovek a odborných škol.

Co se máme učit

Už s předchozího je patrné, že se jedná o názorové protipóly. Klausovský směr se vyznačuje ponejvíce tím, že tvoří velmi přehledný, konzervativní systém. V podstatě stejně chápe i svět, který je pro něj téměř kastovní a v němž mají žáci předem dané a neměnné charakteristiky jako vrozenou inteligenci, píli, cílevědomost aj.

Dobré studijní výsledky vedou k úspěchu u přijímacího řízení na vysoké škole, jejíž titul je pak vstupenkou do pracovního světa, pokud možno v některém z tradičně nejprestižnějších nebo nejlépe placených oborů, v nichž člověk patrně setrvá až do důchodového věku. Učit by se žáci měli jasně dané kvantum užitečných informací, na které jednotlivé obory přišly za dobu své dosavadní existence. Klausovský směr bere žáky jako podřízené učiteli a neopravňuje je spolurozhodovat o vzdělávacím procesu.

Jaroslav Denemark: Pokřivená realita Václava Klause ml.

Jenomže svět lze nazírat i jako proud neustálých změn, což dělá právě štefflovské křídlo. Jeho zastánci tvrdí, že dnes není mnoho jiných jistot, než že současný svět je místem konstantního a překotného vývoje, kde vznikají obory, o nichž jsme ještě včera ani neměli tušení.

Školství je tu pak od toho, aby v nás vetklo dostatek obecných dovedností (často se používá anglický výraz soft skills), s nimiž máme potenciál co nejširšího uplatnění. Patří mezi ně např. schopnost nacházet souvislosti mezi zdánlivě nesouvisejícími věcmi, chápat svět v jeho komplexnosti, dobře analyzovat psaný text a rychle pochopit hlavní pointu, stručně a výstižně se vyjadřovat slovem i písmem nebo umět přednáškou zaujmout publikum. Štefflovská odnož považuje děti za pedagogům rovnocenné partnery, chce jim svěřit důvěru a dát větší volnost a svobodu v tom, co a jak se chtějí učit.

Rozhřešení? Neexistuje

Tyto přístupy se samozřejmě nemusí nutně vylučovat. V článku Carla Hendricka, který byl v prosinci publikován v digitálním magazínu Aeon, autor argumentuje, že právě rozšiřování široce uplatnitelných schopností v rámci úzkých oborových specializací s jejich mnohými konkrétními znalostmi, tvoří onen ideální koktejl. Tedy propojení obou krajních českých přístupů.

V naší veřejné debatě o uplatnění však dochází spíše k rozkolu. Na klausovské straně je zde velká podpora technického a dalšího úzce specializovaného vzdělávání už od úrovně střední školy. Na štefflovském konci se vzývá humanitní otevřenost bez striktně diktované oborové specializace.

Přestože se na obou stranách často argumentuje uplatnitelností na trhu práce, statistikami zaměstnanosti absolventů, případně přímo užitečností oboru, je na místě zmínit, že vzdělání hraje krom této praktické náplně naprosto zásadní roli v kulturní výchově člověka, známé v naší zemi spíše pod pojmem „všeobecný přehled“.

Tradičně se všeobecným přehledem míní sumy informací z jednotlivých oborů seřazené většinou do přehledných časových os (dějepis), taxonomií (biologie), oborů (fyzika) atd., které se učí především na gymnáziích. Je to jakýsi nedokonalý pokus shrnout poznatky, která za staletí naše civilizace nastřádala v literatuře, poezii, architektuře, umění, filozofii, divadle, hudbě a dalších oborech lidské činnosti. Klausovský ani štefflovský směr se však k tomuto aspektu vzdělávání, jeho rozvoji a podpoře téměř nevyjadřuje, což lze považovat za jakýsi jejich společný nešvar.

Konečné rozsouzení těchto dvou směrů neexistuje, respektive leží na každém zvlášť. Možnost svobodné volby v tom, jak ke svému vzdělání sami přistoupíme, na kterou školu se přihlásíme a jak a co vystudujeme, bychom však jednoznačně měli podporovat. Jestli by tedy měl v něčem existovat široký společenský konsenzus, pak ve svobodném rozhodnutí, jak ten či onen naloží s devíti až dvaceti lety, která v rozličných školských zařízeních strávíme.

Autor: Jan Petrus
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!