Komentář: Nechme absolventy diskutovat o jejich středních školách | E15.cz

Komentář: Nechme absolventy diskutovat o jejich středních školách

Komentář: Nechme absolventy diskutovat o jejich středních školách
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: Martin Pinkas, Euro
8. dubna 2016 • 16:00
Otázku „A k čemu mi jako derivace v budoucnu budou?“ kladenou právě zkoušeným studentem vezme jen málokterý středoškolský učitel matematiky přesvědčený o významu svého předmětu vážně. Od úspěšného absolventa zní ale podobné zpochybnění přeci jen jinak. Pojďme dát pochybnostem prostor.

Hned na úvod je třeba upozornit, že sám si jako matematik-amatér nenárokuji tvrdit, že zrovna derivace by se na středních školách neměly učit. Celkově by se však v řadě předmětů, rozhodně ne jen v matematice, měl okruh témat zúžit a upustit při tom od principu „čím víc, tím líp“.

Tak to totiž ve vzdělávání nefunguje a jako lidé to musíme vnímat. Čím více se pokoušíme naučit v jasně stanoveném čase, tím hůře každému tématu rozumíme. Máme pak tendenci jednotlivosti memorovat a těžko můžeme o problémech podrobněji přemýšlet, což je zatím povětšinou pro české školství stejně jen nadbytečný luxus.

A kdo to rozhodne?

Možnost jasně zaznamenatelné změny kurikula přitom existuje v zásadě na dvou úrovních, státní a školní. Můžeme přepisovat buď Rámcové vzdělávací programy, nebo Školní vzdělávací programy. Nakolik by státní šustění papírem přineslo předestřený požadavek je spíše nejisté. V RVP pro gymnázia kupříkladu zmiňované derivace nenajdeme. Přesto se škola může rozhodnout, že její absolventi budou, či by spíše měli, odcházet s těmito znalostmi nezbytnými třeba pro určování průběhu matematické funkce. Ovšem nejdůležitějším prvkem při rozhodování o konečné podobě výuky nakonec stejně vždy, a zcela pochopitelně, zůstává sám učitel. Učitel si může určit, kterou látku bude zdůrazňovat, kolik jí bude věnovat prostoru a v čem bude mít na studenty největší nároky.

Pojďme diskutovat

Právě proto je zásadní, aby se přímo se středoškolskými učiteli diskutovalo o tom, co vlastně absolvent střední školy má umět, co umět nutně nemusí nebo co se eventuálně může doučit až na škole vysoké. Aby takové diskuze přinesly hmatatelný výsledek, školy by samy mohly pořádat diskuzní akce – přístupné samozřejmě i studentům, kteří tak mohou být nepřímo vedeni k přemýšlení o smyslu školství a vzdělávání obecně a o tom, jak by si sami vyučovanou látku představovali.

Podobný dialog je přitom bohužel velmi vzácný. Studenti středních škol, byť v řadě případů již dospělí, totiž stojí pevně v pozici podřízených, kteří musí být vzděláváni. A nikoliv v pozici těch, kterým je ve vzdělávání pomáháno. Třebaže pocit autonomie, tedy možnosti ovlivnit co, jak, kdy, kde nebo jak intenzivně se něco budu učit, je dalším zásadním faktorem v posilování vnitřní motivace.

Absolventi, zpět do škol!

Ovšem jako možná ještě lepší konkurent učitelů v debatě o ideální podobě obsahu vzdělávání se jeví studenti bývalí. Ti, kteří již ve svém oboru dosáhli určitých výsledků a dali by se označit za úspěšné. Na rozdíl od předchozí skupiny má jejich hlas větší sílu. Kromě toho, že je učitelé budou spíše vnímat jako sobě rovné (a stejně tak jejich argumenty), mohou především na vlastním příkladu posoudit, co pro ně na střední škole bylo nakonec nejdůležitější pro další životní etapy.

Přirozeně budou třeba vystudovaní právníci vnímat význam přírodovědných předmětů pro jejich rozvoj v menší míře, nicméně v kombinaci s jinými pohledy od absolventů jiných oborů a s názory učitelů i současných studentů může vzniknout celkem realistický obrázek toho, jak jsou jednotlivé složky školního kurikula vnímány. Stejně tak se může počítat s absolventy z mírně odlišných věkových skupin, kteří svá školní léta prožili každý za trochu jiných podmínek, ale vždy na stejné škole.

Už samotná diskuze může některé učitele přimět k dílčím změnám. Především však veřejnost diskuze a její přítomnost na půdě školy by měla přivést vedení školy a pedagogy minimálně k opětovnému promyšlení způsobu výuky v dané instituci. Samozřejmě, nikdy nic nefunguje tak dokonale, jak se prvotně na papíře vymyslí.

Rozhodně ani diskuze nejsou samospasné, zvlášť pokud učitelé a vedení škol nebudou ochotni kritiku přijímat konstruktivně, a ne emocionálně. Otevřenost je navíc důležitým předpokladem nejen ze strany učitelů, ale i ze strany absolventů, protože úcta či osobní vztahy k bývalým vyučujícím můžou kritiku zastínit – byť by nesměřovala k učiteli osobně, jako spíš k obsahu hodin.

Není vůbec pochyb, že většina učitelů kritiku toho, co učí, vnímá tak jako tak. Podstatné však je, aby se zviditelnila i kritika lidí, kteří k tomu, co by konkrétní školy měly učit, mají rozhodně také co říci.

Autor: František Novotný
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!