Komentář: Názorovou propast v předvolebním čase pomáháme kopat i my | E15.cz

Komentář: Názorovou propast v předvolebním čase pomáháme kopat i my

Magdaléna Hajdučková

Současná předvolební debata se točí kolem toho, jak nás překvapil „klesající“ úspěch Miloše Zemana v prvním kole, jak se nám líbí, či nelíbí druhý prezidentský kandidát, který postoupil do druhého kola, a především, jak se ještě prohloubila propast mezi voliči Miloše Zemana a Jiřího Drahoše, kteří jsou v tuto chvíli vůči sobě „jako na ostří nože“. Spousta výroků, které byly za poslední týden a půl vypuštěny do éteru, tuto teorii o polarizaci společnosti na dva tábory jen přiživuje. Nevytváříme si zde ale strašáka sporu, který takto plošně rozděluje společnost na dvě části, sami?

Jsme skutečně tak otevření, jak o sobě tvrdíme?

Politolog Jiří Přibáň po vyhlášení výsledků prvního kola řekl, že „jsme dva národy v jednom: jeden je ustrašený, uzavřený a spokojený sám se sebou, ten druhý je pak otevřený, proevropský a podnikavý. Volby ukázaly, že podpora pro tento druhý národ, pro ono proevropské Česko, je určitě vyšší, než jsme si po parlamentních volbách mysleli.“ Pokud ale myšlenku takového rozdělení přijmeme, můžeme se sami dost dobře považovat za ty takzvaně otevřenější?

„Proevropská a podnikavá“ část Česka mnohdy ukazuje, že příliš otevřená není, pakliže se striktně a často bez kritického přesahu vymezuje vůči protějšímu táboru. Ten sice může být prezentován opačnými idejemi, za těmito idejemi ovšem stojí lidé, kteří se na chodu občanské společnosti chtějí podílet také a pro své kandidáty se rozhodují ze spektra různých důvodů, jež nelze zredukovat na „nedostatek podnikavosti“.

Podobně nevhodné je ze situace vyvozovat obrázek, kdy na jednom okraji stojí zástup „gentlemenů“ a na druhém „barbarů“, a Tomáš Halík podobnými výroky škodí především tomu, jehož výhru si tak moc přeje. Takováto tvrzení, obzvláště jsou-li reprodukována v médiích v současné předvolební situaci, vyhrocují nepřátelskou atmosféru ve společnosti a měli bychom se jich vyvarovat, považujeme-li se za ty, kdo chtějí vzduch pročistit.

Každá společnost potřebuje nějaké velké vyprávění, které by si mezi sebou a mezi generacemi předávala a které by jí poskytovalo vyšší smysl, vysvětlení toho, proč se věci dějí a ubírají zrovna tímto směrem. Není dnes naším největším vyprávěním, které nám ospravedlňuje současný stav společnosti, právě polarizace na dobré, gentlemanské a podnikavé a na ty, co „nám to kazí“? Rozdělení společnosti na dva tábory, které proti sobě vedou hodnotovou válku, nám dnes totiž, zdá se, poskytuje uspokojivou odpověď na téměř všechny ožehavé otázky.

Miloš Zeman a jeho okolí se dlouhou dobu snažili svou rétorikou vytvářet propasti. Ať už mezi „pijavicemi“ státního rozpočtu a „svědomitějšími občany“, nebo proevropskými elitami a „obyčejnými lidmi“. Zeman vypráví pohádku, ve které společnost jednoduše rozděluje na dobrou a špatnou. Zdá se, že mu to vyšlo – už proto, že lidé, kteří se vůči němu jinak vymezují, toto rozdělení přijali. Akorát změnili znaménka a ony metaforické příkopy tak kopou místo Zemana oni sami.

Publicista a spisovatel Stanislav Biler ve své nedávno vydané knize Nejlepší kandidát vkládá hlavnímu hrdinovi, prezidentskému kandidátu Janu Novákovi, do úst výrok: „Češi jsou lopaty“. V rétorice obratný a v politice nepoužitelný hlavní hrdina aspirující na prezidentské křeslo tak pejorativně poukazuje na to, že jako národ nic neumíme, ale když se nám dá do rukou lopata, obstojně se pustíme do kopání. Odhlédneme-li od Jana Nováka a symbol lopaty zasadíme do kontextu toho, že paradoxně kopeme příkopy spolu s těmi nebo místo těch, proti kterým se tak vymezujeme, máme další námět na zamyšlení.

My vs. oni je nejen škodlivou rétorikou, ale je to také nepřesné

Dehumanizace „nepřítele“, kdy voličům nenáviděného politika připisujeme výhradně negativní a nízké vlastnosti, je vážný problém. V jejím důsledku se totiž nevymezujeme ani tak vůči konkrétnímu zlu, konkrétnímu kandidátovi či myšlence, ale odcizujeme se lidem, těm druhým. Rozkol ve společnosti tak spoluvytváříme i my sami.

Odpověď, že je tu zlé a hodné Česko, navíc nedokáže pokrýt motivy velké části populace. Domnívám se, že u vysokého procenta voličů nejde ani tak o pevné stanovisko a neotřesitelnou shodu s některým z prezidentských kandidátů či o silný pocit sounáležitosti s jednou stranou vytvořeného sporu. Spoustě lidí se jednoduše nedostává prostoru ke skutečné interakci nebo konfrontaci se zbytkem světa, jelikož do mnoha koutů ČR někteří kandidáti vůbec nezavítali.

Na Jesenicko přijel pouze Miloš Zeman. I takovýto detail – že se volič alespoň na chvíli necítí odtržený od dění v hlavním městě a v médiích – může být pro člověka před volbami rozhodující a je zcestné se od takového voliče distancovat tím, že svoje vlastní motivace označím za uvědomělejší nebo otevřenější. Nezapomínejme navíc, že značné procento české populace vůbec nechodí k volbám – ať už z jakýchkoli důvodů. Pokud dělíme Česko na „my a oni“, pak tu máme vícero „oněch“ i „nás“.

Komentář: Jenom idiot nemění názor

Dochází tak – ať už vědomě či nevědomě – k černobílé diferenciaci na dobro a zlo, přičemž tolik nezáleží na tom, že se za těmito kategoriemi nachází konkrétní lidé. Ať už stojíme na jakékoliv (fiktivní) straně, propast před námi se prohlubuje úplně stejně. Dnes coby „zastánci dobra“ jsme obezřetní vůči zlu, které, zdá se, občas slábne, občas sílí. Poté, co úspěch Miloše Zemana v prvním kole prezidentských voleb nebyl tak velký, jak jsme čekali, „získalo dobro naději, že se blýská se na lepší časy. Sauron slábne, skřeti se stahují a začíná se zdát, že se výprava podaří.“

I kdyby však nakonec ono zářivé slunce kýženého výsledku prezidentské volby skutečně nad Českou republikou vyšlo, ve vzduchu zůstane atmosféra propasti a mezilidského odcizení, kterou nevědomky pomáhali kopat i průkopníci „dobra“.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!