Komentář: Hanba mužům, kteří společnosti nevládnou | E15.cz

Komentář: Hanba mužům, kteří společnosti nevládnou

14. června 2017 • 17:30

Feminismus, multikulturalismus, LGBT komunita, gender. To vše patří mezi pojmy, které děsí nejednoho normálního bílého heterosexuálního muže. Ohrožují totiž jejich „přirozená pravěká práva“. Nebo si to alespoň myslí pánové Ladislav Jakl, Petr Hampl a jejich kamarádi, včetně Tomia Okamury.

Právě první dva zmínění stojí za květnovým seminářem Šance normálního muže ve věku politické korektnosti, který se konal v Poslanecké sněmovně. Z několika děsivých teorií, prapodivných argumentů a hoaxů na programu tak vyplývá jediné – musíme jednat dřív, než bude pozdě a bílé heterosexuální muže okradou o svobodu „muži konsenzu“, tedy takoví, co nemají pevné postoje a vždycky se nakonec dohodnou. Ty totiž společnost podle Ladislava Jakla preferuje více a pak ani nezpozoruje, že nás tito upřednostňovaní bezkonfliktní a uhlazení metrosexuálové (jak je nazývá) obklopí svou barevnou lepkavou polevou. Tuhle hrozbu stihl ještě před konáním semináře vyslovit v DVTV Apelu.


Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

Ohrožený druh

Podle těchto slov a toho, co padlo v rámci semináře, potlačují práva a zájmy bílého hetero muže kromě metrosexuálů také zlé feministiky, které jej násilně nutí k domácím pracem, čímž potlačují jeho pravěkou přirozenost. Bílý hetero muž tak nemá ani nejmenší šanci přinést domů pořádného mamuta a nechat se chválit za dobře vykonanou práci. Jen jemu přece jeho žena a děti vděčí za přežití, a proto je jeho výsostným právem už jen přijít domů, plácnout svou Máňu po zadku, zavolat na ni, aby mu donesla vychlazené pivo, rozvalit se na sedačce a začít se těšit do hospody, kam vyrazí za svými bílými hetero kamarády probrat zadky  svých i ostatních žen.


Co dělat s pokrytectvím korporátního feminismu?

Mezi jeho další zájmy nejspíš dále patří pokřikování na ženy na ulici, a tak mu nesmí být odepřena radost ze sexuálních narážek. Nikdo mu nebude zakazovat pobavit se nad tím, že si za případné znásilnění žena mohla sama, když si v těch 30 °C nevyšla ven minimálně ve skafandru, a nikdo mu nebude cpát do jeho země migranty, kteří by ho o jeho ženy okrádali. Může se kdykoli a kdekoli pohoršovat nad „buzíkama“ a „čmoudama“ a mít jako jediný právo posledního slova. A hlavně, nikdo a nic nesmí ohrozit jeho status nedocenitelného pána tvorstva, bez něhož by naše společnost dávno zanikla.

Podle řečníků totiž společnost bílým hetero mužům dostatečně neděkuje za jejich zásluhy při budování evropské civilizace. Ovšem může být ještě hůř, společnost totiž neoslavuje už ani tradiční chlapské hodnoty, mezi které neodmyslitelně patří odvaha a čest – copak někdy někdo viděl odvážnou nebo čestnou ženu?


Astrofyzička Lenka Zychová: Slýchávala jsem od lidí: „Neměla bys jít studovat raději na něco holčičího? Ekonomku?“

Vědu ne, raději dítě

Čím se ale liší zájmy homosexuálních nebo „barevných“ mužů a jiných menšin? Když jsem homosexuál, tak mám rád sledování seriálů o jednorožcích v růžovém županu? Mám snědší pleť, tak mě může bavit jen atlas zbraní? To nejsou rozdíly v zájmech, ale obyčejné předsudky a stereotypy. To, že se narodím jako bílý heterosexuální muž, neznamená, že se budu lišit od ostatních svými zájmy, které se dědí z generace na generaci.

Podobně je to se zájmy žen. Definice ženy nezní „mám ráda žehlení, opečovávání rodiny a podřízenost svému muži“. Každý z nás má různé zájmy, a proto se i ženy mohou mezi sebou lišit tím, že některé z nich mají zájem o vědu a technologie, jiné o ekonomiku, politiku nebo cokoli dalšího, včetně umění. Ačkoli se na semináři mluvilo o nedoceněné roli mužů ve společnosti, nepadlo ani slovo o tom, že například dějiny vědy či umění jsou stále zejména dějinami mužů a role žen začala být více připomínána teprve nedávno. Před deseti lety třeba málokdo tušil, kolik žen stálo za lety NASA do vesmíru, kde měly nezastupitelnou roli (na což upozorňuje i film Skrytá čísla/Hidden figures).

Přirozený ženský talent nespočívá jen v péči o děti. Jenže podle dalšího řečníka semináře Michala Semína nemají asi na nic jiného právo. Mohly by se totiž snadněji dát na scestí a vydat se špatným směrem – směrem moderního feminismu. A tomu podle něj nejde o práva žen, ale o boj proti mateřství, rodině i dítěti. Podle řečníků a mnohých dalších za tuto situaci může rovněž všeobjímající „genderová ideologie“, jejíž představitele se nebojí přirovnávat k nacistům nebo komunistům.

Porozumění jako základ

Kvůli takovým obavám části společnosti by nás mělo zajímat, kde se vlastně takové nesmysly rodí. Své v tomto problému možná sehrává i nepoučené definování neznámých pojmů, které začíná hned u slova heterosexualita. Z vystoupení řečníků bránících bílé muže se zdá, že heterosexualita je synonymem pro všechno, co prosazují, včetně toho, že se s těmito zažitými rolemi nesmí ani hnout. Ve skutečnosti je definice heterosexuality mnohem složitější, což je znatelné i v textu Brandona Ambrosina The invention of ´heterosexuality´.

Nepřehlédnutelný vývoj definice za posledních 100 let autor článku dokazuje hned v úvodu třemi příklady. V Dorland’s Medical Dictionary byla v roce 1901 heterosexualita definována jako „abnormální nebo zvrácená chuť k opačnému pohlaví“, v roce 1923 se v Merriam Webster’s Dictionary objevila podobná definice: „morbidní sexuální vášeň pro někoho opačného pohlaví“. Jako „projev sexuální vášně pro někoho opačného pohlaví; normální sexualita“ byla heterosexualita definována až v roce 1934. Vývoj rozdílů a kategorizaci mezi heterosexualitou a homosexualitou ovlivnil postupem času i jazyk, jakým se o sexualitě muvilo v jednotlivých epochách.

Podle Wendella Rickettse, kterého Ambrosino v textu cituje, je jednou z dnešních možností, jak odpovídáme na otázku o rozdílech mezi heterosexuály a homosexuály, to, že „heterosexuálové a homosexuálové jsou považováni za odlišné, protože mohou být rozděleni do dvou skupin na základě přesvědčení, že mohou být rozděleni do dvou skupin“. Ani tato obcházející odpověď nás ale neopravňuje k tomu, abychom vnímali heterosexuály a homosexuály jako zástupce skupin, jejichž zájmy a životní styl musí být nutně rozdílné do takové míry, že by měli mít i jiná práva. Nebo přesněji – jiná práva ve smyslu „heterosexuálové na prvním místě“.

Tomio Okamura končil svou zahajovací řeč semináře slovy: „Vážené dámy a vážení chlapi, vím, že svět se v některých věcech regulérně zbláznil – navzdory tomu mi dovolte sdílet s vámi neskromné přání. Ať krásné dámy jsou dámy a chlapi ať jsou chlapi.“ Jenže my žijeme ve 21. století. Máme nespočet možností a rovnocenné právo být kýmkoli chceme. A dělat cokoli chceme. Je tedy nejvyšší čas, abychom si konečně na rovinu řekli: multikulturalismus, LGBT a gender nejsou sprostá slova a zhoubné ideologie. Naopak. Chtějí rovnost všem bez vyjímky. Stejně jako feminismus, který neznamená nenávist žen vůči mužům. Feminismu jde o rovnoprávnost žen a mužů, tedy stejná práva a ne upřednostňování něčích práv na úkor druhých. Tak to konečně pochopme a nechtějme být pro smích, protože k ničemu jinému Nadační fond na podporu práv bílého heterosexuálního muže ani není.


Feminismus dává hlas utlačovaným menšinám, říká Hana Kovářová z Prázdných trůnů

Autor: Sára Matůšová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!