Komentář: A co jsi společnosti přinesl ty? | E15.cz

Komentář: A co jsi společnosti přinesl ty?

Ester Klimecká

Studuji speciální pedagogiku, a proto téma podpory lidí se znevýhodněním občas s někým nakousnu. Jedná se o mou osobní formu masochismu. Mezi mé oblíbené výroky patří: „Nechápu současný trend, kdy asistent má asistenta, který má asistenta. Dáváme peníze do lidí, co jsou zbyteční a stejně společnosti nic nepřinášejí.“ Chápu, že těžce pracující litují každé koruny z odvedených daní, která přijde nazmar, ale je tomu tak skutečně u podpory lidí s postižením? Proč má naše společnost podporovat znevýhodněné skupiny?

Mnozí tolerují podporu lidí se zdravotním postižením především proto, že si tím zdravá populace tvoří jakousi záchranou síť pro nepředvídatelné životní situace. Náhoda je blbec a to, že jsme dnes zdraví a krásní, neznamená, že budeme i zítra. A nutno dodat, že tato úvaha vůbec není od věci.

Ačkoliv je vcelku nepravděpodobné, že se mladý člověk stane zdravotně postiženým, s blížícím se důchodem se šance na tuto radůstku rapidně zvyšuje. Občany se zdravotním postižením v ČR totiž z 58 % tvoří senioři (kategorie 65–74 let a kategorie 75+). Druhou nejpočetnější skupinou jsou lidé mezi 45 až 59 lety. A proto, čím lepší podporu znevýhodněných osob zajistíme, dokud jsme plni síly, tím klidněji se nám jednou může stárnout do zdravotního postižení. Jupí.

Hranice normálnosti

Druhým argumentem (který navíc mnohem méně zapáchá kalkulem) je fakt, že odmítání jinakosti se nakonec negativně dotkne každého, ač se třeba mnozí za až tak jiné nepovažují. Souvisí to s tím, že normalita a abnormalita nejsou exaktně definovatelné pojmy. Všichni si přibližně dokážeme představit, co je normální (pizza s mozzarelou), co je méně normální (pizza s ananasem) a co je těžce deviantní (jablečná pizza). Avšak stanovit onu hranici mezi normou a deviací bývá velmi obtížné.

Před tímto problémem stála také Americká asociace pro mentální retardaci v roce 1961, když se snažila definovat mentální postižení. To nakonec charakterizovala jako „podprůměrnou úroveň obecných intelektových funkcí, která se objevuje během vývojového období a je spojena s narušením adaptivního chování.” Stěžejní je tady slovní spojení podprůměrná úroveň intelektových funkcí. Za průměrné IQ je považováno skóre 100 bodů. Podprůměrné je průměr snížený o 1 směrodatnou odchylku (15 bodů) – tj. nižší než 85 bodů.

Funkční inkluze nikoho nepoškodí, ale spíš všechny obohatí, říká speciální pedagožka působící v USA

Všichni tehdejší obyvatelé Spojených států s intelektem 84 a méně byli klasifikováni jako mentálně postižení – jednalo se o 16 % populace. O 12 let později asociace podprůměrnou úroveň přepsala na výrazně podprůměrnou – tj. 2 směrodatné odchylky, tedy IQ nižší než 70 bodů. Do této definice už spadaly jen 2 % tehdejší populace. Pro Ameriku to musela být obrovská radost, když se 14 % postižené populace ze dne na den zázračně proměnilo ve zdravé, inteligentní občany.

Pokud nemůžeme hranici mezi normalitou a abnormalitou pevně stanovit, znamená to, že spadnout do nenormálnosti může teoreticky každý z nás. Čím více segregujeme lidi, kteří se od nás výrazně odlišují, tím více zvyšujeme tlak na nesegregovaný zbytek, aby splnil normu. Vzniká zde fobie z jinakosti.

Ale pokud se většinová společnost konfrontuje s abnormalitou, zjistí, že jiný nutně neznamená horší. Alespoň to tak pozoruji sama na sobě – díky svému studiu sice začínám vidět příležitosti ke vzniku zdravotního postižení prakticky všude (profesionální deformace?), zároveň se ale bojím mnohem méně než dřív, že by u mě nebo mých blízkých došlo k nějaké zdravotní komplikaci. Vím totiž, že tím život (většinou) nekončí; jen je výrazně proměněn.

Vyhodnocovat užitečnost jedinců – nebo raději ne?

Pokud má někdo pocit, že jsou někteří lidé méně přínosní než jiní, pravděpodobně si neuvědomuje, že přínos a kvalita člověka se nedá kvantifikovat. Můžeme se o to pokusit třeba skrz to, kdo kolik odvádí do daňového systému nebo kolik diplomů má z matematické olympiády. Ale „užitečnost“ jednotlivce společnosti je natolik komplexní věcí, že redukovat ji na materiální přínos či ceny by bylo značně zjednodušující.

Jako jednotlivce mě může více obohatit prarodič, který mě naučí sekat dříví a díky němuž zůstanu do konce života dvouruká, než Kazuo Ishiguro, laureát Nobelovy ceny za literaturu, od kterého ale neznám ani jedno dílo. Pokud bychom přesto chtěli v globálním měřítku zkoumat přínos mého prarodiče a Ishigury, můj příbuzný by se svým sekáním dřeva asi nezabodoval. Jeho úlohu v mém životě to ale nijak nesnižuje.

Rodiče a učitelé by si neměli jen notovat, že děti nic nedělají, říká Michal Kaderka

Pokud jste zdravý, inteligentní, přitažlivý a sociálně zabezpečený jedinec, tak plnohodnotné bytí pro vás bude v mnohém snazší než pro hluchoslepého člověka s mentálním postižením. Avšak mnohdy nás právě tato privilegia odvádí od toho, abychom si uvědomili, na čem v životě reálně záleží. Kontakt s lidmi, jejichž výchozí podmínky byly značně složitější, ale přesto žijí úplně stejně šťastný a zajímavý život jako my, nám pomáhá si uvědomit, že jediné, co doopravdy potřebujeme, je odvaha. Všechno ostatní je irelevantní.

Proto si navzájem pomáhejme, nehledě na to, zda nám to v krátkodobé perspektivě něco přinese. Z dlouhodobého hlediska totiž pracujeme na vytvoření takové společnosti, ve které bude lépe všem. 

Autor: Ester Klimecká
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!