Když student v Číně napíše radikální článek, učitel ho pozve na šálek čaje | E15.cz

Když student v Číně napíše radikální článek, učitel ho pozve na šálek čaje

Když student v Číně napíše radikální článek, učitel ho pozve na šálek čaje
studenti
• 
ZDROJ: http://jmsc.hku.hk

Petra Dvořáková

Ačkoliv se o státech jako Rusko nebo Čína tvrdí, že novináře nenechávají svobodně informovat nebo je přímo pronásledují, mladí studenti žurnalistiky si myslí, že by mohli být ve své domovině svobodnými novináři. Pokud ovšem budou dodržovat pravidla – a vyhýbat se vysoké politice nebo reportování o válce.

„Některé ruské žurnalisty obdivuji. Nejsem s médii ve své zemi obecně spokojená, je tam jen málo platforem nezávislých na vládě, třeba televizní kanál Dožď – ten ale vláda uzavřela a teď se za něj musí platit - ale nezávislá média tam jsou, ač je pro ně těžké přežít. Myslím, že pokud se nebudu pouštět do citlivých nebezpečných témat jako politika nebo válečné reportérství, mohu po ukončení studia získat v Rusku dobrou práci a být jako žurnalistka docela svobodná,“ odpovídá Anna Adaricheva, studentka oboru Žurnalistika pro byznys v Moskvě, která momentálně v rámci výměnného pobytu tráví jeden semestr na madridské univerzitě.

Přestože se podívala daleko za hranice své rodné země a vyzkoušela si život ve státu, který na rozdíl od Ruska není osočován z autoritářského režimu a nyní žije v obklopení médii, která fatálně nepoznamenává vládní propaganda (nebo alespoň ne okatě), dokáže si představit, že by zůstala v Moskvě a pracovala zde jako novinářka. Ačkoliv právě tento obor v nedemokratickém prostředí často churaví: „Upřímně řečeno očekávala jsem, že v Madridu bude úroveň studia vyšší, ale myslím si, že jsou zhruba stejné, některé předměty mi vyhovují víc tady, některé v Moskvě. Magistra bych ráda vystudovala v zahraničí a potom nevím, ale v Moskvě se mi opravdu líbí. Když najdu dobrou práci tam, proč ne? A když najdu dobrou práci tady, proč nezůstat tady?“ dodává.

Když Anna ve skupince zahraničních studentů řekne, že studuje žurnalistiku v Rusku, lze postřehnout, jak někteří studenti nadzdvihnou obočí. Studium žurnalistiky v Rusku? Co má asi za předměty? Kremelskou propagandu? Z odpovědí usměvavé studentky ale člověk získává pocit, že mezi výchovou novinářů v největším státu světa a na západě nejsou zas tak obrovské rozdíly.

Učíme se, jak rozpoznat propagandu

„Devadesát procent lidí na mé univerzitě nesouhlasí s Putinovou politikou. Máme i předmět, v rámci něhož se učíme poznat rozdíl mezi objektivní žurnalistikou a propagandou. Díky tomu teď vidím, že spoustu z toho, co nám média tvrdí, není pravda,“ vyvrací předsudky o tom, že jí profesoři krmí ruským imperialismem a pomluvami západu. „Problém ani tak není to, že by nebyl přístup k nezávislým médiím. Ale lidé musí chtít ten přístup získat. Stát pracuje na své propagandě – a mimo jiné pracuje na tom, aby lidé nezávislé zdroje informací nehledali,“ řekl nedávno ve Studiu 6 Sergej Parkhomenko, který pracuje pro nezávislou ruskou stanici Echo v Moskvě.

V Moskvě fungují dvě vysokoškolské instituce, na kterých se lze novinařině učit: největší Moskevská státní univerzita (MSU) a Vysoká škola ekonomická (HSE), která nabízí obory Politická žurnalistika a Žurnalistika pro byznys, již studuje Anna. „Přijímací zkoušky byly docela těžké. Chtěla jsem na Moskevskou státní univerzitu, jenže mi chyběly asi 3 nebo 4 body, a tak mne vybrali na Vysokou školu ekonomickou s tím, že můžu studovat zadarmo. Což je v Rusku možné pouze, pokud člověk projde zkouškou s dobrými výsledky. V rámci přijímacích zkoušek jsme psali test, esej a ještě jsme museli absolvovat ústní pohovor.“

Katedru žurnalistiky na MSU vede Elena Vartanova, která celý život obdivuje skandinávské státy, obzvláště Finsko. Na MSU založila obor rusko-finských studií kultury a masmédií a v rámci své výuky dává za příklad právě severský způsob, jak informovat veřejnost. Nevyučuje pouze v Moskvě, ale i v Helsinkách, a navštěvuje přednášky v Evropě a USA. Navíc je členkou mezinárodních organizací, například Mezinárodní organizace asociace výzkumu medií. To samozřejmě nevylučuje možnost, že je ovlivněná kremelským diktátem, ale výrazně ji snižuje. „Studium žurnalistiky není kontrolováno. Restrikce začínají až v okamžiku, kdy začneš skutečně pracovat,“ tvrdí Anna.

Sledujeme CNN nebo BBC

To samé tvrdí Yuchen Sun, jejíž jméno napovídá, že pochází ze země ještě víc na východ než Anna. Přestože Číňanka ve své vlasti nestuduje žurnalistiku, ale anglickou literaturu, v rámci svého semestru Madridu se věnuje právě novinařině a u ní by chtěla zůstat. „Pokud se chceš něco dozvědět o tom, jak je žurnalistika v Číně kontrolována, musíš se zaměřit na skutečné novináře, ne na studenty. O studium se vláda tolik nestará a je to víceméně v kompetenci univerzit. Naše učebnice nejsou psané pouze vládou, učíme se i od západních autorů. Občas sledujeme CNN nebo BBC, ačkoliv spoustu studentů limituje neznalost angličtiny. Ale třeba na Wechatu (sociální síti populární v Číně připomínající vládou zablokovaný Facebook) lze používat aplikaci, která zahraniční zprávy překládá do čínštiny.“

Sun si vyzkoušela něco z žurnalistiky na střední škole a nyní spravuje účet své univerzity na Wechatu, kam píše i články. Tam už menší omezení pociťuje. „Předtím, než něco zveřejníme na internetu, musíme to nejdříve poslat profesorovi ke kontrole. Když student napíše něco trošku nezávislejšího, radikálního a učitelovi se to nezdá vhodné, řekne mu ‘pojď, pozvu tě na šálek čaje,‘ a nad ním mu vysvětlí, že musí svůj text stáhnout. Začali jsme pro tyhle situace používat metaforické slovní spojení ‘jít na čaj‘,“ směje se, a ač se snaží svojí zemi v rozhovoru bránit, moc dobře ví, že situace se za ideální označit rozhodně nedá. „Ale já nechci pracovat na tématech, která ovlivňují politické špičky. Ráda bych se stala sportovní novinářkou a jezdila do zahraničí, abych informovala svoji zemi třeba o fotbalových zápasech,“ vysvětluje, že i ona svoji budoucnost vidí ve vlasti, ačkoliv jí tam hrozí „popíjení čaje“.

A proč si vlastně za obor studia nezvolila žurnalistiku? „Než jdeš v Číně na univerzitu, musíš udělat velkou zkoušku, ale já ji nepodstoupila. Občas tě totiž ředitel školy doporučí na opravdu dobrou univerzitu a ty tak nemusíš projít tou obvyklou zkouškou. Mě ředitel doporučil na studium jazyků, nikoliv žurnalistiky. Samozřejmě jsem to mohla odmítnout a jít stejnou cestou jako ostatní studenti, ale hodně lidí mi nedoporučovalo jít studovat žurnalistiku, protože pokud nemáš kontakty, je těžké sehnat jako novinář dobrou práci. Nejsou tu soukromá média, takže se hodí mít otce politika nebo vedoucího ve vládním korporátu.“

Novináři mizící z obrazovek

„Když se vyhýbáš politickým tématům a opravdu velkým aférám, které se dotýkají nejdůležitějších lídrů, nemusíš se bát, naopak, lidé ocení, když se opovážíš pátrat po pravdě. Třeba novinářka Chai Jing, která pracovala pro CCTV (čínský vládní televizní kanál) odhalila skandály o těžbě hnědého uhlí, které je nekvalitní a ještě ničí životní prostředí. Veřejnost to naštvalo a tak to vláda změnila, přestože o tom věděla už předtím. Ale Chai Jing teď jako novinářka skončila. Nevím proč. Vlastně teď skončilo hodně čínských novinářů, netuším proč…,“ zaráží se.

Pekingská univerzita studentčino tvrzení o svobodném studování lehce podrývá – obor žurnalistiky totiž prezentuje jako cestu pro lidi s talentem a vizí, kteří jsou „obeznámeni s politikou vlády a jejími “, což zní skoro jako varování pro potenciální adepty na pozvánky k čaji. Sunina obhajoba nezávislosti studia žurnalistiky v Číně mimo jiné stála na faktu, že všechny univerzity používají stejné učebnice a ty pocházejí i ze západu. Právě systém, že všichni studenti podstupují při vstupu na univerzitu stejný typ zkoušky a následně často používají podobné učebnice, však někteří čínští studenti žurnalistiky kritizují.

Nezáleží na tom, co se děje ve skutečném světě, většina předmětů je vyučována za pomocí knih,“ Adam Wu, který sice vystudoval v Číně, ale nyní pracuje pro britské zpravodajství. „Čínské univerzity jsou více zaměřeny na teorii, historii,“ přiznává i moje respondentka. „V porovnání se španělskou univerzitou je studium v Číně mnohem těžší, musíme se naučit hodně věcí zpaměti a obzvláště dva týdny zkouškového bývají hodně náročné.“ O náročnosti zkoušek ve východní Asii, která studenty dohání k stresuplným dnům, večerům i nocím, se ví i u nás. Skutečně však potenciální novinář v budoucnu využije desítky nastudovaných filosofických a historických knih? Všeobecné znalosti a dobrý background by jistě měl mít každý psavec, ale kromě toho by také měl mít možnost vylézt ze své zaučebnicované komůrky a spatřit kus reálného světa.

Oproti tomu Annino studium v Rusku působí daleko více prakticky: „Třeba ve druháku jsme museli vytvořit vlastní rádiovou stanici, natáčeli jsme zprávy, pozvali si na rozhovor slavnou televizní moderátorku. Ve třeťáku jsme tvořili vlastní TV show. Nerozdělujeme se dle zaměření na studenty, co se chtějí věnovat tisku, a na ty, co se chtějí věnovat audiovizuálním médiím. Všichni si zkoušíme ode všeho něco.“

Ačkoliv si vybrala žurnalistiku pro byznys, ráda by se uhnízdila spíš v kulturní rubrice. „Vybrala jsem si byznys, protože se mi zdál užitečnější než politická žurnalistika, ale nechci se mu věnovat. A určitě bych ráda do televize. Dříve jsem toužila stát se herečkou, ale nechtěla jsem být závislá na režisérovi. Můj děda byl uznávaným žurnalistou, viděla jsem v něm vzor. Práci v televizi už jsem si navíc vyzkoušela a bavila mě, jenom mne štve, že v ruských médiích pořád mluví ‘experti‘, nikoliv reální lidé, kterých se to týká. To jsem cítila i při své praxi.“

„Víš,“ zastavuje mne Sun předtím, než vypínám diktafon, „jasně, v Číně by mohla být situace lepší, ale v každé zemi média informace zkreslují a mluví lépe o své zemi než o ostatních.“ Rozdíl je v tom, že o propagandě v ruských a čínských médiích se v zahraničí ví.

Autor: Petra Dvořáková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!