Kdo v sobě nese ideály první republiky? | E15.cz

Kdo v sobě nese ideály první republiky?

Kdo v sobě nese ideály první republiky?
22. května 2015 • 21:00
Hana Benešová, manželka Edvarda Beneše, byla výkladní skříní první republiky. Nebývale se u ní snoubila inteligence s elegancí a svojí osobností dokázala uhranout i ty největší odpůrce svého chotě, prezidenta Budovatele. Právě ona byla ústřední postavou diskuzního podvečera, který Masarykova společnost uspořádala 11. června na půdě Akademie věd za účasti spisovatele Pavla Kosatíka, autora životopisných medailonů československých a českých prvních dam.

Spisovatel, který jako první zmapoval osudy „žen z Hradu“, přinesl staronové zajímavé informace o životě prezidentského páru. Například domněnku o údajné gentlemanské dohodě mezi Edvardem Benešem a Klementem Gottwaldem o tom, že po Benešově smrti neměla být jeho rodina jakkoli perzekvována. Následující vývoj existenci takové dohody opravdu nasvědčoval. Po manželově smrti byla vdově přiznána doživotní renta ve výši ministerského platu a vůz s osobním řidičem. V poslední vůli odkázala rodinnou vilu v Sezimově Ústí táborskému muzeu s cílem vybudovat zde malou expozici. Její odkaz však nebyl dodnes zcela naplněn, tehdejší vládnoucí strana totiž zřídila ve vile rekreační středisko vlády.

Hana Benešová nebyla jen manželkou ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta republiky či čestnou předsedkyní Československého červeného kříže. Patřila k symbolům své doby. Již za života se po ní pojmenovávaly ulice a školy, těšila se úctě napříč celým národem. Svým přirozeným charismatem de facto vytvořila pozici československé první dámy a vtiskla jí svůj osobitý šarm, kterému bohužel její lidově demokratické nástupkyně nedokázaly až na výjimky konkurovat.

Při diskuzi o jejím životě a činnosti v nejvyšších politických kruzích, ač nepůsobila jako aktivní aktérka, se vynořila otázka, zda dnes existuje osobnost, která by měla ambice a přirozenou schopnost být národní ikonou a nepřímo tím národ kultivovala. Existuje dnes někdo z prostředí vrcholné politiky, o kom by ruku v ruce psaly jak společenské, politické, tak módní magazíny, jako referovaly svého času o Haně Benešové?

Shodli jsme se napříč obecenstvem, že jsme prožili a možná stále prožíváme krizi ne až tak politickou, jako krizi hodnot. Potřebovali bychom oprášit hodnoty, které nám naše demokratická minulost zanechala. Není třeba všem opakovat státovědné poučky o demokracii. Stačilo by, aby si i ostatní uvědomili stejně jako my přítomní, že demokracie je především odpovědností a otázkou dlouholeté systematické práce, kterou právě Hana Benešová spolu s manželem a jeho spolupracovníky reprezentovala.

V závěru večera se dostalo i na jinou významnou osobnost republiky Československé, a to na Ferdinanda Peroutku v souvislosti s verbálním útokem současné hlavy státu. Pavel Kosatík coby znalec Peroutkova díla i jeho osobnosti k tomu řekl toto: „Kdo je ignorován, nemůže rozdělovat.“

Z jeho reakce vyplynulo, že je zbytečné ztrácet čas nad snůškou nepravd a je třeba si všímat toho, zda toto prohlášení není jen zástěrkou něčeho dalšího, mnohem vážnějšího. Z publika na prezidentovu „obranu“ zazněla cenná připomínka, že svým nepravdivým tvrzením prokázal paradoxně bytostným demokratům velkou službu. Právě díky jeho slovním atakům totiž dnes celá široká veřejnost ví, kdo Ferdinand Peroutka byl, a zná jeho působení v čele časopisu Přítomnost. Ožila tak opět legenda, která nejen u nastupující generace pomalu upadala v zapomnění.

Slova nejbližšího přítele Benešových Tomáše Garrigua Masaryka, která bychom měli mít na paměti a která svým obsahem večer zakončila, zní:

„Demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby. Musíme překonávat ty nedostatky, ale ne překonávat demokracii.“

Autor: Dominik Macek
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!