Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet | E15.cz

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet

Karolína Kašparová

Většina amerických povolebních analýz a komentářů se točí kolem emotivní otázky: Jak mohla Amerika zvolit otevřeně rasistického, homofobního a misogynního člověka? Tato otázka se přirozeně jeví problematická ve chvíli, kdy poražená kandidátka Hillary Clinton vyhrála v celkovém součtu hlasů téměř o dva miliony a kdy je zpochybňován samotný výsledek voleb pro podezření z jeho manipulování ve státech, kde se volilo elektronicky. 

Nemá však cenu fňukat nad nespravedlivým systémem až ve chvíli, kdy se nám nelíbí volební výsledky. Pozměňme tedy trochu předchozí otázku: Jak mohlo tolik Američanů zvolit otevřeně rasistického, homofobního a misogynního člověka? Zkoumat demografické statistiky je velice lákavé a cynik by mohl prohlásit, že pokud v nich něco vidět chcete, rozhodně to tam najdete.

Petr Pithart: Pořád věřím, že kdyby šlo o něco vážného, studenti by se dali dohromady

Roli hrály především etnická příslušnost, vzdělání, rozdělení město/venkov, náboženství, příjem, pohlaví. Samotná multifaktorovost značně komplikuje vyvozování jednoznačných závěrů. Je sice pravda, že většina bílých mužů bez vysokoškolského vzdělání volila Donalda Trumpa, na druhou stranu však tento kandidát nijak zásadně nepohořel ani u žen, dostal poměrně dost hlasů od Hispánců a „neštítili“ se ho ani vysokoškolsky vzdělaní lidé.

Tradiční hodnoty i nevzdělanost

Vysvětlení se pohybují na jakési ose. Na jedné straně stojí komentátoři, kteří tvrdí, že většina voličů Donalda Trumpa jsou konzervativní a spíše chudší lidé z venkova, kteří cítí frustraci ze zhoršující se ekonomické situace a strach z rychle měnícího se světa, v němž jsou jejich „tradiční“ hodnoty (cynik: například homofobie) i oni sami odsouváni na smetiště dějin.

Na druhé straně stojí web Vox, který se ostře staví proti představě, že voliči Donalda Trumpa jsou jen zoufalí manuálně pracující chudí běloši. Na tuto skupinu z velké části cílila kampaň Bernieho Sanderse a vzhledem k tomu, že Vox dlouhodobě podporuje Hillary Clinton, mohl by náš cynik podotknout, že je pro ně naprosto přirozené tento narativ popírat.

Kromě etnické příslušnosti tak Vox pomocí statistik dokládá své stanovisko, dle kterého je kromě „bílé rasy“ hlavní charakteristikou Trumpových voličů nevzdělanost. Ti, kteří se stále vzpamatovávají z toho, že tolik lidí volilo Donalda Trumpa, tedy mohou zaujmout stanovisko kdekoli na této vulgárně zjednodušené ose „zoufalí a frustrovaní chudáci“ – „prostě hloupí rasisti“.

Neviditelní Trumpovci?

Zjistit, kde leží pravda, je pro novináře, který sedí na zadku v předraženém New Yorku (nebo v Praze!) v podstatě nemožné. Hlavně to však není to nejdůležitější. Šílený totiž není ani tak výsledek amerických voleb, jako spíše fakt, že si otázky po motivacích Trumpových voličů pokládáme s takovou samozřejmostí. Jak je vůbec možné, že byli američtí novináři i mnozí občané tak překvapeni a šokováni? Nemělo by je více zneklidňovat to, že si velké skupiny lidí, kteří považovali volbu Donalda Trumpa za nejlepší řešení, nevšimli už dříve?

Povolební diskuze často působí dojmem, že tu my, hrdinové bojující za lidská práva, máme šedesátimilionovou skupinu mimozemských zrůdiček, které všechno kazí a se kterými si neumíme poradit. Jak je vůbec možné, že se společenská debata takto vyhrotila?

Bylo by nesmyslné a neférové obviňovat „bohaté liberály“, nebo dokonce předstírat, že to je všechno vlastně jejich vina. Vzhledem k tomu, že se (nejen) americká společnost polarizuje čím dál víc, je na místě nadále hledat řešení této situace.

Dejme prostor společné diskuzi

Pokud chcete nadále žít v demokratickém státě, nemůžete předpokládat, že téměř polovina jeho obyvatel jsou nepoučitelní „náckovstvím načichlí“ hlupáci, kteří tráví volný čas osaháváním žen a sněním o střelbě do osob tmavší pleti. Pak byste to mohli rovnou zabalit a odstěhovat se třeba do Kanady. I kdyby tak velká skupina lidí skutečně byla složena pouze ze závistivých rasistů, což je, přiznejme si, spíše nepravděpodobné, nemůžeme je prostě jen tak vyloučit z veřejné diskuze a čekat, že to nebude mít žádné následky.

Jiří Přibáň: Demokracie není schopna přežít tam, kde chybí zdravý rozum

Conor Friedersdorf napsal pro magazín The Atlantic, že bylo obrovskou strategickou chybou úplně vyčlenit z amerických mainstreamových médií a z akademického prostředí konzervativní a  pravicové postoje (nikoli extrémně!). To, že v těchto sférách předstíráte, že podobné názory už neexistují, neznamená, že tak lidé stále nesmýšlejí.

Právě naopak to nakonec může vést k ještě větší paranoii a strachu oněch velmi konzervativních lidí (často evangelických křesťanů), kteří mají najednou pocit, že se útočí na hodnoty, o které se opírají po celá staletí. Je samozřejmě na místě namítnout, že tzv. „founding fathers“ rozhodně nebyli zrovna tolerantní partička a že americká prosperita často stála na vykořisťování a marginalizaci jiných etnických skupin. Nemluvě o homofobii a potlačování ženských práv.

Tito lidé však v podobných hodnotách vyrostli a mají pocit, že právě ony jsou bytostně americké. Pokud je tedy za těchto okolností obviníme z toho, že jsou hlavním problémem společnosti oni, dočkáme se jen obrovského nepochopení, ukřivděnosti a, co je nejpodstatnější, ještě většího utvrzení se ve vlastních názorech z jejich strany.

Netřeba podotýkat, že odpovědět na jakoukoli starost, kterou mají, přezíravým „nestěžuj si, jsi přece bílý a privilegovaný, většina lidí je na tom hůř,“ ničemu nepomůže. Představte si, že máte problém a váš kamarád vám řekne, že někdo jiný je na tom ještě hůř. Nehledě na to, že to skutečně může být pravda, vás to asi moc nepotěší, což?

„Hmm, takže co navrhuješ, pět minut židi, pět minut Hitler?“

Nemůžete seriózně diskutovat např. s členy hnutí alt-right o tom, zda je bílá rasa skutečně nadřazená. Jsou lidé, se kterými nemůžete diskutovat vůbec, a nic se s tím nedá dělat. Pokud však po každém nenávistném výroku pouze začnete na dotyčného křičet, že je rasista, situaci tím nezlepšíte. To je vcelku intuitivní tvrzení. Nevěříte-li, na toto téma vznikl výzkum, jehož výsledky vám vysvětlí Vox.

Jako lektorka lidskoprávních programů na základních a středních školách si vzpomínám na školení, na kterých jsme si říkali, jak na podobné výroky reagovat. Vzorově špatná reakce je daného studenta před všemi ostatními ponížit tím, že je hlupák, xenofob a ať už raději nemluví. Umíte si představit, jak by taková situace asi pokračovala. Doma by takového člověka nejspíš čekaly podobné názory z úst jeho rodičů, s nimiž by si ještě víc notoval ve svých předsudcích o rasách, sexuálních menšinách a netolerantních neziskovkách.

Jacques Rupnik: Ztratili jsme to, co nás pojí

Vzorově dobrá reakce samozřejmě nutně vyžaduje označit daný výrok za nepřijatelný. Je ovšem nezbytné vysvětlit proč, což většinou znamená uvést výrok do kontextu lidských práv a zdůraznit důvody, proč lidskoprávní koncept považujeme za jádro naší demokracie.

„To jako vážně? Vysvětlovat lidem, proč je obhajování nacismu nepřijatelné?!“

Pokud to bude nutné, tak ano. A ono to možná nutné bude. Koncept politické korektnosti selhává, protože ho lidé nevidí jako něco, co má chránit různorodé skupiny před předsudky, diskriminací či perzekucí, ale jako nástroj pro ignorování jejich problémů a umlčení svobody slova.

Ne náhodou interpretuje Petr Fiala vítězství Donalda Trumpa mimo jiné jako vítězství nad přílišnou politickou korektností. Je třeba lidem ukázat, že fungující koncept politické korektnosti představuje nezbytnou ochranu demokratické společnosti, a nenechat vypočítavé politiky, aby si zjednodušenou kritikou naháněli popularitu.

Výše zmíněný výzkum, jehož výsledky prezentoval Vox, odhalil, že krátké osobní rozhovory mohou pomoci překonat předsudky vůči translidem, přičemž je úplně jedno, zda člověk, který rozhovor vede, je sám trans nebo cis.

Moje zkušenosti s překonáváním předsudků u studentů základních a středních škol jsou úplně stejné (byť se samozřejmě dá argumentovat tím, že je snazší pohnout s mladým člověkem než s někým, kdo zrovna prochází krizí středního věku). Ti lidé totiž doposud nepotkali nikoho, komu by mohli sdělit své mnohdy opodstatněné obavy a kdo by se jim snažil upřímně, a ne paternalisticky odpovědět.

Prostředí internetových konverzací bohužel takovou možnost vůbec nenabízí, naopak v něm ukřivděná frustrace exponenciálně roste. Až vám budou vaši prarodiče říkat, že se bojí všech těch agresivních muslimských teroristů, kteří se sem blíží, zkuste nezavádět řeč jinam, naopak se snažte se o tom mluvit (ideálně ne stylem „"bábo, takhle to je a moc o tom nepřemýšlej“).

 

Takové emotivní, ale zároveň fakticky přesné vylíčení toho, co se děje v Aleppu, v konverzaci z očí do očí nepohne jen málokým. Paradoxní je, že pokud si tito lidé podobné informace přečtou na internetu, budou jim věřit mnohem méně.

Dejte nám jednotu!

Není potřeba, aby volič či volička Donalda Trumpa souhlasili se všemi jeho názory a výroky. Někomu stačí, že Trump pořádně nakrkne všechny, kteří danému člověku už léta leží v žaludku (třeba Hillary Clinton… Aneb bylo by pokrytecké si namlouvat, že veškeré antipatie ke Clinton se zakládají jen na tom, že je to žena, která si dovolila mít kariéru).

Démonizaci všech Trumpových voličů navíc brání fakt, že jejich velká část pomohla v předchozích letech do prezidentského křesla Baracku Obamovi, a někteří dokonce dvakrát! Barack Obama, stejně jako Hillary Clinton, také cílil svou politiku na menšiny (tím netvrdím, že se za vlády Baracka Obamy situace menšin skutečně výrazně zlepšila), přesto však jeho kampaň zaštiťovalo heslo, se kterým se mohli ztotožnit i „většinoví“ Američané.

Jako vodítko k vysvětlení mohou sloužit závěry Conora Friedersdorfa, který konstatuje, že velkou část lidí různorodá společnost prostě děsí a chtějí cítit především jednotu, a to nikoli nutně jednotu rasovou. Americká společnost samozřejmě různorodá je, což lze jen těžko změnit.

Protestujete proti Miloši Zemanovi? Tak nám ukažte občanku…

Stálo by tedy za pokus se místo neustálých článků oslavujících jinakost, která konzervativnější Američany tak děsí, snažit hledat hodnoty, o které se opírají všichni. Pokud se novinářům podaří vytvořit obraz alespoň rámcové jednoty, možná si pak část konzervativců vezme k srdci i něco z článků o sexuálních menšinách, budou-li se v diskuzi objevovat postupně.

Spousta lidí je ochotnější poslouchat, ubezpečíte-li je předtím, že kompletně nezboříte jejich svět a že budete poslouchat i vy je. Pokud se o něco takového nikdo nepokusí, můžeme čekat jen další nenávist, paradoxně stimulovanou třeba i přívalem multikulturních kampaní. Je asi jasné, jaký postup je pro budoucí stav dodržování lidských práv v USA výhodnější.

Trump ≠ Brexit ≠ Le Penn ≠ Hofer ≠ Zeman...? Nebo Babiš?

Novináři se mohou přetrhnout, aby každé zemi nalezli jejího Trumpa. Byť je nepochybné, že v Evropě i Americe získává na popularitě cosi, co můžeme nazvat xenofobním nacionalistickým pravicovým populismem, který se často staví velmi přátelsky k Vladimiru Putinovi, politici v jednotlivých zemích se od sebe liší, a navíc mají různé šance.

Andrej Babiš: Koupím si, co budu chtít. To není váš problém

Například Andrej Babiš také vyhrál na základě kritiky předchozího establishmentu a rasismu se neštítí, nelze o něm však jednoznačně prohlásit, zda je pravicový, či levicový. To samé platí o samozvaném levičákovi Miloši Zemanovi. Česká společnost je navíc mnohem více homogenní než ta americká, a to etnicky, ekonomicky i nábožensky.

V zemi, kde vicepremiér, bývalý prezident a bývalý ministr kultury mohou vesele zpochybňovat tragédii jednoho z koncentračních táborů a kde se oceňují hudební „kapacity“ typu Tomáš Ortel, si nikdo skutečně nemá právo stěžovat na to, že mu politická korektnost zabraňuje cokoli říct. Nicméně i u nás došlo k situaci, kdy se mezi skupinou lidí obhajujících hodnoty humanismu a zbytkem společnosti nachází obrovská propast.

Bez trpělivého dialogu se neobejdeme

Občas mě přepadne velmi depresivní nálada. Proč bych se měla o cokoli snažit, když si většina lidí libuje ve svých hnusných rasistických předsudcích, denně si čte Parlamentní listy a v podstatě tleská většině zásahů do lidských práv, protože ta jsou přeci jen bruselskou neomarxistickou propagandou…

Situace na internetu je bezútěšná, ale z osobních rozhovorů s těmi, kteří jsou dokonce ochotní nechat se přesvědčit, pokud nasloucháte jejich starostem, usuzuji, že o skutečném stavu společnosti naštěstí nevypovídá. Dění v České republice je dost odlišné od toho v USA; řešení, která navrhují různí američtí novináři, jsou však relevantní i pro nás.

Je třeba začít s vlnou osobních rozhovorů s těmi, na které si doteď udělal čas jen Miloš Zeman či Tomáš Vandas. Bavit se o chudobě a nebagatelizovat. Zdůrazňovat to, co dobrého dělají neziskové organizace nebo Evropská unie pro „naše“ občany. Neustále a pořád dokola vysvětlovat, proč tu máme politickou korektnost a jaké důsledky by v konkrétních případech její úplné ignorování mohlo mít. Neurážet, i když bychom z toho mohli dostat tik. Psát i pozitivní zprávy o něčem, s čím se ztotožňuje většina společnosti.

Bude to vyžadovat kompromisy, z nichž spoustu z nás budou bolet zuby. V rámci demokracie a vytváření bezpečného prostoru pro každého je to však z dlouhodobého pohledu to nejstrategičtější, co můžeme udělat. Podobná opatření politikům jako Donald Trump seberou vítr z plachet.

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!