Karolína Kašparová: Potřebujeme víc novinářů jako Saša Uhlová | E15.cz

Karolína Kašparová: Potřebujeme víc novinářů jako Saša Uhlová

Karolína Kašparová

Neexistuje vděčnější formát komentáře než prostý hejt na texty někoho jiného. Dá se vymezit třeba proti aroganci či neprofesionalitě konkrétního pisatele, nebo rovnou proti celému médiu – to je hodně dobrý materiál pro článek. Spousta lidí se s vámi ztotožní (nenávist spojuje) a i kdyby se vám to nepovedlo, tak alespoň přilákáte pozornost. Pozitivních hodnocení se naopak příliš často nedočkáváme, už jen z toho prostého důvodu, že chválit konkurenci nikomu moc nevoní.

Pokud se ovšem něco skutečně výjimečně povede, sluší se na to upozornit, jelikož – to je alespoň ta původní idea, které ve svých dvaadvaceti letech stále věřím – kvalitní žurnalistika slouží všem. Když jsem v Jihlavě na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů viděla snímek Apoleny Rychlíkové Hranice práce (který byl hned nato vyhlášen jako nejlepší český dokumentární film a zároveň získal cenu diváků), dopadly na mě informace obsažené v reportážích Saši Uhlové s ještě větší tíhou. Především jsem si ale uvědomila, jak neuvěřitelný počin před sebou mám a jak moc jsem vděčná, že vznikl.

Odpovědět na otázku, kdo je vlastně dobrý novinář, samozřejmě komplikuje široká škála různorodých činností, které se tímto slovem dají označit. Zužme tedy pole působnosti na zkoumání palčivých společenských témat, jejichž důsledky se podepisují na společenské atmosféře, kvalitě života lidí a vlastně i stavu demokracie. Pokud by se mě pak někdo zeptal, jaké vlastnosti má mít můj novinářský vzor (jež já sama nemám a nejspíš ani nikdy mít nebudu), napadá mě především toto: schopnost opustit svoji komfortní zónu, vykročit mimo skupinku lidí, která vyznává stejné hodnoty, a přinést sdělení závažné, objevné a vlastně možná i nepříjemné pro různé vrstvy společnosti; ať už se bavíme na rovině ekonomické, nebo na té kulturní a intelektuální. Zdaleka ne vždy se překrývají.

Přesně takový pocit jsem po skončení filmu Hranice práce měla ze Saši Uhlové, byť jsem podobně uvažovala již od postupného zveřejňování reportáží vycházejících na webu A2larm. Právě k onomu vykročení z komfortní zóny totiž Saša Uhlová spolu s Apolenou Rychlíkovou a dalšími lidmi, kteří se na filmu podíleli, donutila i mě. Nechat se zaměstnat na ty nejméně placené pozice ve chvíli, kdy to nevyžaduje existenční nutnost, je neuvěřitelně odvážný krok a ukázání podmínek, s nimiž se takto pracující lidé dennodenně potýkají, vedlo k pocitům šoku, nechutenství a možná i provinění z toho, jak tohle já a mé okolí vůbec můžeme dopustit.

Petr Hruška: Každý systém, ve kterém zároveň není i kousek srdce, je jen dalším nefunkčním aparátem

Proč si lidé neváží demokracie?

Po každých volbách, ve který uspějí pravicoví populisté, začnou liberálně orientovaná média chrlit jeden komentář za druhým, přičemž se pokouší odpovědět na následující otázku: Co máme proboha dělat s tou obrovskou skupinou lidí, z nichž osobně neznáme vůbec nikoho, která o žádnou demokracii snad ani nestojí a jejíž příslušníci, když už výjimečně k volbám přijdou, mnohdy volí extremistické strany? Tyto komentáře od moudrých (většinou) pánů jsem četla velmi ráda a měla jsem pocit, že jsou hrozně důležité, zvláště poté, co ve Spojených státech vyhrál volby Donald Trump. Jenže postupně mě přestaly bavit.

Velká část českých novinářů se dnes už shodne na tom, že ignorování této skupiny lidí jakožto „ubohých lůzrů“ je pomýlené a arogantní. Pokud s tímto výrokem nesouhlasí, uznávají alespoň, že tento typ odmítání a ignorování tak velké části společnosti je přinejmenším nestrategický, pokud nám skutečně jde o zachování demokracie. Jenže co s tím? Z dosavadních pokusů zašli nejdál ti, co si zajeli mimo Prahu promluvit třeba s příznivci Miloše Zemana. Nakonec se ovšem tento styl reportáží v mnohých případech zvrhnul v jednorázové blahosklonné mapování nejvíce bizarních výpovědí o těch, jejichž motivacím městští liberální voliči stejně vůbec nerozumí.

Martin Babička: Kdo zpochybňuje smysl médií veřejné služby, zpochybňuje demokracii

Jak „buržoazní panička“ „objevila Ameriku“

Já samozřejmě do té odstřižené pražské skupinky patřím také, a snad i právě proto mě film Hranice práce tolik zasáhnul. Uhlové se podařilo alespoň zčásti zprostředkovat životní zkušenosti lidí, které osobně téměř vůbec neznám, ale na jejichž práci je závislé to, že si mohu uvařit jídlo, nakoupit v drogerii nebo v nemocnici ležet v čistém ložním prádle. Za podmínek zmíněných ve filmu bych nejspíš ani v jednom z oněch zaměstnání nevydržela jediný den (v případě třídírny odpadu možná ani hodinu). Matně jsem si vybavila svou středoškolskou brigádu ve velkém hotelu, kde jsem pracovala přes agenturu, každodenně potkávala starší paní, které běžně dělaly přes noc dvanáctky (což mě tenkrát vůbec neudivovalo), a kam mi bylo zatěžko dorazit jednou týdně a nějak to tam přežít.

Někdo by se samozřejmě mohl smát. „Slečinka z dobře zajištěné rodiny, co chodila na elitní gymnázium a teď se uzavírá do svého ‚bezpečného prostoru‘ mezi lidmi z Filozofické fakulty, té ošklivé a zbytečné instituce, konečně zjistila, jak to ve ‚skutečném světě‘ funguje,“ řekli by mnozí z těch kritiků, kteří se můžou zbláznit už jen z toho, že si Saša Uhlová vůbec dovolila podobný projekt zrealizovat.

Komentář: O vašem úspěchu rozhoduje bohatství rodičů i datum narození

Ano, tyto podmínky jsou v mnohých případech již dlouho známé, protože se pracovními právy zabývají některé neziskové organizace a občas něco prosákne i přes stížnosti zaměstnanců. Pozornosti věnované této problematice je ale pořád málo, jelikož lidé, kterých se to nejvíc týká, o tom z pochopitelných důvodů nechtějí veřejně mluvit. Ona zkušenost, byť zprostředkovaná skrze to, co Saša Uhlová zažívala, donutí diváka k tomu, aby se do smutné reality skutečně vcítil. Někteří možná dovedou obhajovat existenci příšerných pracovních podmínek, když vidí neosobní tabulky s počty hodin a částkami vydělaných peněz, a následně argumentují tím, že si za to daní zaměstnanci mohou sami a mají být za práci vděční. Tento postoj se však při konfrontaci s konkrétními lidmi, kteří v těchto podmínkách žijí, udržuje jen velice těžko. A právě v tom spočívá síla filmu.

Bourání hranic

V rámci věčně opakovaných klišé, točících se okolo povolebního a možná i oprávněného strachu o ztrátu naší demokracie, jsou Hranice práce to jediné, co mi v současné situaci opravdu dává smysl (byť tento film samozřejmě spolu s reportážemi vznikl dříve, takže není přímou reakcí na volby). To jediné, co za poslední měsíce a možná i roky naznačuje, jakým směrem se mají vydávat novináři, které zneklidňuje brutální odcizení různorodých skupin v naší společnosti.

Karolína Kašparová: Americký sen a jeho čeští snílci

Ono probourání hranic mezi takřka nekomunikujícími skupinami lidí, které se jiným zoufale nedaří, se navíc projevuje i ve skutečnosti, komu je film (stejně jako předchozí reportáže) adresován. Vlastně všem. Nedovedu zatím samozřejmě posoudit, nakolik se skutečně může dostat mimo mou vlastní „sociální bublinu“, potenciál ale rozhodně má. Snímek je prostý, a přesto není zjednodušující, nezatěžuje teoretickou terminologií, kterou ovládá jen velmi úzká skupinka společnosti, zatímco zbytek lidí na ni má alergii. Saša Uhlová není žádná „buržoazní panička“, jak jí bylo v internetových diskuzích vyčítáno (z kádrování tohoto typu se téměř třicet let po pádu minulého režimu chce člověku zvracet), která se vydala mezi onu podivnou část společnosti, aby prozkoumala jejich životy, problémy a chování, a poté materiál zpracovala a předala ostatním buržoazním paničkám a pánům. Ambicí Hranic práce je tuto hranici napříč společností zbourat.

Projekt Uhlové navíc rozpoutal skutečně velkou debatu na levé, středové i pravé části politického spektra a tato mediální (a zčásti i politická) smršť vytvořila dosud nevídaný tlak na změnu popisovaných podmínek. Který český novinář mohl v posledních letech říct, že se mu něco takového podařilo? A to ještě valná většina lidí četla pouze reportáže a film ani neviděla, jelikož v Jihlavě se jednalo o premiéru.

Někteří stále nemohou skousnout, že reportáže Uhlové vyšly na webu A2larm a snaží se projekt zdiskreditovat jako neomarxistickou propagandu. Z pozitivních reakcí některých předních českých novinářů (například Petra Honzejka) však usuzuji, že se tato snaha nesetkala s úspěchem. Hranice práce jsou problémem nás všech, ať už jsme levicoví, či pravicoví, kulturně liberální, či konzervativní. Který novinářský projekt o sobě tohle může říct?

Na dobrých novinářích si většina z nás váží právě jejich odvahy (Saša Uhlová na debatě po filmu říkala, že počítá s případnými žalobami dotčených zaměstnavatelů) a schopnosti oslovit svým apelem co nejširší spektrum lidí. Obdiv k novináři samozřejmě nemá být nekritický, zaslepený a založený pouze na emocích a já věřím, že ten můj není. Moje chvála je navíc méně důležitá než chvála těch, kterých se situace ve filmu přímo týká a konečně se je pokusil oslovit někdo, kdo nechce jejich podporu účelově a cynicky využít pro prosazování vlastního extremismu.

Po přečtení oněch reportáží a zhlédnutí Hranic práce jsem nesmírně vděčná za to, že tady máme novinářku, která tvrdě vyzývá k reflexi vlastních priorit, vlastního životního štěstí a vlastní zaslepenosti. Někoho nového, kdo mladým píšícím lidem – a tedy i mně – může být inspirací v boji proti tomu, abychom se jednou opět neprobudili v nějakém hodně ošklivém režimu.

Alternativa k šmejdům a předváděcím akcím: Spolek Hurá na výlet!

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!