Karolína Kašparová: Kopnout si do feminismu bylo vždycky v módě | E15.cz

Karolína Kašparová: Kopnout si do feminismu bylo vždycky v módě

Karolína Kašparová: Kopnout si do feminismu bylo vždycky v módě
4. října 2016 • 16:00

Již několik měsíců starý článek s názvem „Nebezpečí zvané feminismus“, jehož autorem je Jan Hlaváček a který byl původně reakcí na spor Feministické společnosti Univerzity Karlovy s univerzitním vedením, bohužel jaksi zapadl. Až na pár věrných čtenářů článků na internetových stránkách ODS, kde byl publikován, se vůbec nedostal do širšího povědomí. Krátce před volbami však někomu stálo za to jej ve spojitosti s ODS opět vytáhnout na světlo.

Boj za genderovou rovnost je i vaším zájmem, vzkazuje mužům Emma Watson

Pro začátek odhlédněme od toho, se kterou politickou stranou článek souvisí a jak zapadá do veřejné debaty posledních měsíců. Jeho předčítání větší skupině lidí vyvolává nejprve smích, poté vztek a pak tichou rezignaci. Kopnout si u nás do feminismu z vás ve většině kruhů udělá velmi oblíbeného a vtipného jedince nebo vám přidá politické body a přitom vůbec nezáleží na tom, že nechápete (nebo ignorujete), co tento pojem vlastně znamená (neselhává zde i vzdělávací systém?). Argumentační fauly a černobílé vidění vám navíc u kritiky feminismu většina posluchačů odpustí. Přesto věřím, že má smysl snažit se probourávat bariéru mezi těmi, kteří feminismus považují za samozřejmý, a těmi, komu při zaslechnutí tohoto slova naskočí husí kůže. Ve chvíli, kdy v Evropě (a zvláště v té naší části) roste popularita extrémně pravicových objektů (které nikdy neměly a stále nemají ženská práva příliš v lásce), nemůžeme považovat rovnost příležitostí pro ženy a muže za něco definitivního.

Jedna NEBO druhá strategie

Ženy mohou dle pana Hlaváčka žít jenom dvěma způsoby. Nejprve napíše, že se ve svém článku nebude zabývat muži a pak vykreslí dvě strategie, mezi kterými ženy volí.

„První stojí na přijmutí faktu, že muži a ženy jsou rozdílní a snaží se vytěžit maximum z těchto rozdílů. Ženy, které volí tuto strategii, se starají o potomky či domácnost nebo útočí základní ženskou zbraní – svojí krásou. Při volbě druhé strategie se ženy přesouvají na typicky mužská kolbiště a snaží se vyrovnat mužům. Takové ženy se přestávají starat o domácnost a děti, věnují se kariéře. Skoro by se dalo říci, že přestávají být ženami a stávají se muži. Každá žena má samozřejmě svobodnou možnost zvolit si jednu z těchto strategií, nikdo a nic jim v tom nebrání. Je to jejich volba.“

Žena se tedy buď stará o domácnost a o děti, nebo se věnuje kariéře, neexistuje nic mezi tím. Toto tvrzení je demagogické, jelikož naprosto ignoruje realitu, ve které obrovská část žen žije někde mezi těmito dvěma „strategiemi“. Není těžké si všimnout, že i když pan Hlaváček nabízí svobodnou volbu, sám první strategii vykresluje jako přirozenou, přičemž tu druhou popisuje jako špatnou. Být „neženská“ je to nejhorší, co se může ženě stát. Důležité je samozřejmě slovo přirozenost, které ženu redukuje na její biologickou podstatu. Skutečná žena představuje jen starost o teplo rodinného krbu, jiné talenty či schopnosti se nepřipouštějí. Ve kterém století prosím žijeme? Počkat, zapomněla jsem – jednu schopnost nebo spíše zbraň „opravdová“ žena ještě má – „ženskou krásu“. Zajímalo by mě, jak si autor článku představuje, že by této zbraně žena měla využívat. Obleče si krátkou sukni na zkoušku? Vezme si průhledné krajkové prádlo a požádá manžela, aby jí koupil kožich?

Vanda Černohorská: Vrtěti Křečkem aneb diskriminace v České republice

Kritika druhé strategie jasně říká: Ženy, nemáte v politice ani v podnikání co dělat, jsou to bytostně mužská prostředí. Článek samozřejmě netvrdí, že by ženy neměly chodit do práce vůbec, jen se nesmí věnovat povoláním, která znamenají „kariéru“. Taková zdravotní sestra či servírka může v práci strávit stejný počet hodin jako manažerka, ale to je v pořádku, protože o nic neusiluje. Vtipná je samozřejmě i představa, že žena, která se rozhodne „dělat kariéru“, symbolicky odhazuje své děti někam do příkopu. Už Eva Hrindová tvrdila, že prostě není možné dělat obojí (alespoň dokud děti nevyrostou). Zaráží mě i fakt, že kariérní sféry jako výše zmíněná politika či podnikání jsou autorem vnímány jako přirozeně mužské. Znamená to tedy, že kupříkladu umění vyjednávat, schopnost rozhodování o komplexním celku či ekonomická a právní gramotnost, které jsou v těchto sférách potřebné, jsou pouze mužskými vlastnostmi? A pokud se je žena snaží uměle ovládnout, stává se vlastně mužem (a určitě se jí i scvrknou prsa)? Z hlediska feminismu je toto samozřejmě absurdní, jelikož zmíněné vlastnosti a talenty jsou na genderu osoby naprosto nezávislé.

V tomto momentě navíc musí, i když se tomu autor článku snaží vyhnout, do hry vstoupit muž (hovoříme-li o heterosexuálních párech, o jiných autor článku raději neuvažuje). Role muže je samozřejmě zásadní, jelikož dva v páru se většinou doplňují. Stává se muž ženou, když se stará o děti? Nebo je to jen slaboch, kterého k tomu dotlačila zlá kariéristka? A pokud se žena, která se přestává starat o děti, stává vlastně mužem, znamená to, že přirozeně mužskou vlastností je nestarat se o děti? V tomto smyslu je samozřejmě klíčový předpoklad, že každá žena musí mít děti. Co ženy, které z nějakého důvodu děti mít nemohou? Nebo ty, které děti nechtějí (nebo je nechce jejich partner)? Nechtít děti je v naší společnosti stále tabu a většina lidí je přesvědčena, že za tím vždy stojí jen sobectví ženy, která dává přednost své práci. Existují však desítky jiných důvodů, které vůbec nemusejí souviset s prací. Ženy, které děti z jakýchkoli příčin nemají, se však do společnosti dle autorových představ nepočítají, nejsou „skutečnými ženami“. Ano, s tímto odsudkem a vylučováním má samozřejmě feminismus problém.

Komentář: Když máš dva rodiče, nezáleží na tom, kolika z nich říkáš mámo

Jako hlavní myšlenku celého článku pan Hlaváček vyzdvihuje fakt, že feminismus usiluje o to, aby degradací žen, které volí děti a domácnost, vymýtil první strategii a místo toho zavedl strategii druhou, která je nepřirozená a škodí ženám. Na místě není smích, jelikož se jedná o široce rozšířený předsudek. Feminismus, alespoň ten inkluzivní a intersekcionální, se kterým se identifikuje většina evropských feministek a feministů, totiž v tomto ohledu svobodnou volbu dává. Je sice pravda, že ženy volící první strategii bývají označovány jako „líné zlatokopky, které nepracují“, ale nikdy jsem tyto nadávky neslyšela ze strany feminismu. Feminismus naopak tvrdí, že starost žen o děti a domácnost vůbec není adekvátně doceňována. Poslední věcí, kterou může feminismus k první strategii dodat, je snaha o to, aby ženy žijící „čistě první strategií“ měly možnost také nadále vést důstojný život i v případě, že se v manželství něco pokazí. Samozřejmě to může vypadat, že feminismus bojuje především za strategii druhou, což souvisí s tím, že feminismus stojí na rovnosti příležitostí (nikoli „stejnosti pohlaví“), která v naší zemi v politické či podnikatelské sféře ještě nezavládla (a není se čemu divit, když v ní má obrovská část lidí stejné názory jako autor článku).

Komentář: Nebojte se lidí s tmavou pletí. Znásilňují stejně jako my

Poslední odstavec přináší jeden z vrcholných argumentů bojovníků proti feminismu, kdy autor píše, že s „úplnou rovností“ by ženy přišly i o „výhody plynoucí z etikety“ a přestal by se brát ohled na fyzické limity žen. Pokud mě nějaký muž skutečně pouští do dveří jen proto, že počítá s tím, že se pak nebudu hnát do politiky, tak ráda projdu až jako druhá, děkuji pěkně. To, že bychom se k sobě všichni měli chovat slušně, považuji za samozřejmost a pokud někdo provozuje gentlemanské chování k ženám jen proto, že za to něco očekává, tak na takovém chování rozhodně netrvám. U fyzických limitů žen a nastíněného scénáře zavedení jedné sportovní kategorie se už můžu jen pousmát. Je rozdíl mezi rovností příležitostí a výrokem, že všichni lidé bez ohledu na gender jsou úplně stejní (ano, skutečně existuje obrovská spousta lidí, kteří to stále ještě neví nebo vědět nechtějí). Feminismus nezpochybňuje, že jsou ženy v průměru fyzicky slabší, a právě proto takové rozdělení dává smysl. Z toho vyplývá i samozřejmost faktu, že na fyzicky slabší jedince nemůžeme nakládat stejné množství manuální práce jako na ty silnější.

„Tradiční rodina“ a protiuprchlická hysterie

Na závěr bych ráda dodala něco o kontextu, ve kterém byl článek napsán. Někteří lidé se mě snažili přesvědčit, že nemá smysl takovýto názor spojovat s politickou stranou, které je jeho autor členem. Pokud by tento článek vyšel na soukromém blogu autora, neměla bych problém souhlasit. Pokud však vychází na oficiálních stránkách ODS, znamená to pro mě, že se tato politická strana tímto názorem prezentuje, což v dnešní době bohužel není nic výjimečného. Nelze nepřehlédnout, že se v posledních měsících v rámci protiuprchlické hysterie objevil tlak na návrat tradiční rodiny („ženy musí hlavně rodit, jinak nás černí/muslimové zavalí“). Aleš Brichta za hlasitého jásotu vyzývá k tomu, aby ženy přestaly být sobecké a začaly zase produkovat, Naštvané matky zas hlásají, že otec má dostávat jídlo jako první (že by třeba otec chtěl vařit, nepřichází v úvahu) a že o domácnost se má starat žena. Ať ženy klidně mají hodně dětí a vytváří teplo domova, ale jedině pokud chtějí, a ne proto, že to po nich vyžadují extrémně konzervativní lidé jako povinnost. Každá strana, která se prezentuje touto rétorikou, pak jasně cílí právě na příznivce Naštvaných matek, konvičkovců a podobných skupin jako na potenciální voliče, přičemž těmto potenciálním voličům přizpůsobuje také svůj politický program (a to se rozhodně netýká jen ODS). To bychom si před následujícími i všemi dalšími volbami měli všichni uvědomit.

Každý máme jinou představu o tom, jak naložit se svým životem, a já doufám, že se autorovi povede najít takovou manželku, která bude odpovídat jeho vizi, aniž by ji k tomu musel nutit. Vzkaz na závěr: Nechte prosím ženy (a samozřejmě i muže a všechny, kteří se neidentifikují ani s jednou z těchto kategorií) žít tak, jak uznají za vhodné. Pokud vám skutečně jde o rodinu, která je samozřejmě důležitá, snažte se prosazovat zákony a opatření, které místo viktimizace žen a homofobie skutečně pomohou mladým lidem v tom, aby měli pro založení rodiny a následný život s dětmi co nejlepší podmínky.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!