Karolína Kašparová: Americký sen a jeho čeští snílci

7. března 2017 • 16:00

Pro mnohé Američany dnes představuje americký sen pouze nereálnou utopií a v USA začínají sílit hlasy volající po změně „zaseknutého“ systému, který údajně hraje proti většině amerických občanů. V České republice je americký sen naopak hýčkán a ti, již si stěžují na znevýhodnění, jsou mnohdy vnímáni pouze jako neúspěšní lidé, kteří svou neschopnost svádí na všechny okolo a odmítají za ni přijmout odpovědnost. Jaká jsou úskalí tohoto typu uvažování? Obstojí tento náhled, pokud se nad realizovatelností amerického snu zamyslíme ze sociologického či ekonomického hlediska?

V době globalizované kultury je těžké se vyhnout národnímu mýtu Spojených států a jeho parodiím – americkému snu. Velký Gatsby, Forrest Gump, Updikův Králík, Don Draper ze seriálu Mad Men, Sociální síť o Marku Zuckerbergovi… Všechny stojí na hrdinovi, jehož život charakterizuje americký idiom „from rags to riches“, který ve volném překladu znamená pohádkové zbohatnutí člověka z chudého prostředí. Splnitelnost amerického snu tedy souvisí se sociální mobilitou a rovností příležitostí, což z amerického snu dělá vrcholně politické téma, a to i v České republice.

Většina amerických akademiků se shodne na tom, že naprosto zásadní roli v tvorbě amerického snu hrála Autobiografie Benjamina Franklina. Studenti americké literatury většinou úpí nudou nad vyprávěním o tom, co všechno si Franklin odepře, aby si mohl uložit peníze na horší časy, jeho životní příběh je však naprosto zásadní. Úspěšný podnikatel Franklin pocházel z velmi chudé rodiny a k bohatství a společenskému vlivu se, jak tvrdil, dostal především díky mnohaleté tvrdé práci, sebekontrole a kreativitě. V Autobiografii například najdeme seznam ctností, které si Franklin sepsal a zavázal se je dodržovat. Zároveň byl zarytý individualista a kritizoval organizované náboženství a puritánský dogmatismus. V dospělosti pak Franklin dělal vše pro „veřejné dobro“ – založil mnoho občansky prospěšných organizací, zajímal se o rozvoj vědy a zasazoval se o rozvoj demokracie ve světě, mimo jiné podporoval francouzské revolucionáře.

 

Pomoz si sám aneb proč nemůžeme změnit naše životy

Americký sen? Leda v Dánsku nebo Kanadě

Jak to vypadá s americkým snem dnes? Od Franklinovy Autobiografie se jeho podoba změnila. Erik Roraback, který své vzdělání získal na několika univerzitách včetně té v Oxfordu a v posledních letech učí americkou literaturu a filosofii na Filozofické fakultě v Praze a teorii filmu na FAMU, se domnívá, že většina Američanů v poslední době vysněný úspěch přepočítává pouze na cifry na účtu. Cynickou parodii na americký sen jsme mohli vidět v mainstreamovém filmu Vlk z Wallstreet, který představuje svět, kde se bohatství měří podle hloubky bazénu naplněného nahými ženami a kokainem. Podobné pochybnosti vzbudil už Fitzgeraldův Velký Gastby, kde se po všech těch luxusních večírcích ukáže, že Gatsby na Oxford tak úplně nechodil a že ke svému bohatství nepřišel zrovna legálně. O jakém typu pohádkového úspěchu dnes sní mladá generace, americká i česká? Chtějí střídmý život v neokázalém luxusu, nebo by své bohatství rádi dávali co nejvíce najevo?

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet
 

Vlastně je to jedno. Alespoň pro Američany, jejichž sny rozbíjí tvrdá realita. „Myšlenka americké výjimečnosti, která spočívá v mimořádném přístupu k mobilitě směrem vzhůru, fakticky neobstála už před čtyřiceti lety,“ upozorňuje Erik Roraback. „Tento ekonomický mýtus však přetrvává a jednou za čas ony zlé podmínky někdo překoná. Obecně je však tato představa něčím, co reálně přestalo platit před několika desetiletími,“ tvrdí.

Jeho slova potvrzují ekonomická a sociologická data. Raj Chetty, profesor ekonomie na Stanfordské univerzitě, v podcastu pro Freakonomics prezentuje výzkumy, podle kterých se z rodin spadajících do příjmově nejchudších dvaceti procent „propracuje“ do příjmově nejbohatší pětiny země jen sedm a půl procent dětí. V Kanadě je to přitom téměř dvakrát tolik a i ve většině zemí západní Evropy je tato situace mnohem lepší. Zvláště v posledních letech tedy panuje ve Spojených státech ohledně amerického snu pesimismus. Chettyho výzkumy bohužel neobsahují žádná data o České republice, kde veřejná debata o sociální mobilitě zatím nezačala. Jak je to možné?

Komentář: Oportunistická strana Čech a Moravy
 

Česká verze americké utopie

Sociální mobilita v České republice je výrazně odlišná od té ve Spojených státech. Už jen vzhledem k velikosti území tu nepanují tak propastné lokální rozdíly a svou roli jistě hraje i dostupnější školství a silnější sociální stát. Jakou funkci má však idea amerického snu ve veřejné debatě? Nepřipomíná vám následující text něco?

„Daně platím také. A obrovské. Jsem přesvědčen, že je to správné. Podporuji charitu. Významně. Například jen Domov sv. Josefa loni díky mé aktivitě obdržel přes 600 000 Kč. […] Jsem ze skromných poměrů. Moji rodiče nejezdili na dovolenou, víkendy a volný čas trávili na stavbě rodinného domu, který v zásadě postavili s jedním zedníkem. Cihly si bourali a škrabali sami. […] Já sám bydlím druhým rokem ve 3+1 se třemi dětmi. Předtím, už jako vicepremiér, jsem bydlel v 2+1. Auto mám z roku 2001. Nejezdím na zahraniční dovolené, v létě jsme byli pouze týden na manželských setkáních v Třešti. Nemám DVD přehrávač, u moře jsem byl pouze s gymnáziem ve třetím ročníku, celý život šetřím.“

Životní příběh Pavla Bělobrádka, který předseda lidovců sám sepsal, stojí na stejných hodnotách jako ten Franklinův (pokud odhlédneme od toho, že Franklinův finanční úspěch vzhledem k povaze jeho aktivit byl pravděpodobně mnohem větší a že by se tito dva lidé nejspíš neshodli v názoru na roli náboženství ve společnosti). Za oběma příběhy stojí víra v to, že pokud člověk skutečně dře, šetří a má ty správné hodnoty, dosáhne úspěchu. A právě to je podstatou jejich amerického snu. Franklin i Bělobrádek navíc věří, že úspěšný člověk by měl společnosti své nadbytky vracet.

Tyto příběhy však mají i svou odvrácenou stránku: pokud jste svého snu nedosáhli, asi jste se dost nesnažili. Bělobrádek sice ve svém dopise kritizuje skutečnost, že se některým pracujícím rodičům vzhledem k „výši“ minimální mzdy vlastně vyplácí žít na dávkách, ale neustále přitom připomíná, že v České republice žije spousta lidí, kteří nedovedou vést řádný život a za svou situaci si mohou sami. Zdá se tedy, že chudoba je čistě problém selhání konkrétních individuí. Bělobrádek na rozdíl od jiných politiků není žádný cynik a nechce tyto lidi nechat umírat na ulici, pomáhat se jim ovšem má spíše individuálně – když se někdo z těch, kteří celý život tak tvrdě pracovali, smiluje a podá pomocnou ruku.

Bělobrádek tak reprezentuje český mainstream: Každý přece může, když chce. Tento pohled sdílejí politické strany po celé pravolevé ose. Lidovci i ODS se kupříkladu nedávno snažili zákon o sociálním bydlení smrsknout na „rozdávání bytů zadarmo“, což je prostě a jednoduše lež. Proti zákonu o sociálním bydlení se stavělo i ANO. Podobně je na tom sociální demokracie, jejíž většina senátorů hlasovala pro novelu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Všechny však trumfla KSČM, která rovnou přišla s návrhem na obnovení trestného činu příživnictví. Všichni politici samozřejmě říkají, že chtějí pomáhat samoživitelkám, starým lidem a mladým rodinám a že pouze nechtějí lít peníze do produktivních lenochů. Zamysleli se však nad tím, jaký je poměr těchto dvou skupin? A zda to vůbec lze určit? Proč je nezaměstnanost a chudoba v některých regionech vyšší než v jiných? Jaké jiné důvody může mít dlouhodobá nezaměstnanost? Jaký je věk dlouhodobě nezaměstnaných a jejich zdravotní stav? Z jakého kulturního prostředí pocházejí? Stále věříme v americký sen, takže u nás nevzniká žádný prostor pro diskuzi o sociální mobilitě: „Když se budeš snažit, dokážeš to.“ Nebo ještě lepší varianta: „Hlavně Romové by se měli víc snažit a hned by jim bylo líp!“

Co se sociální mobility týče, o České republice lze z veřejně dostupných zdrojů nalézt jen málo relevantních dat. V tom je velký rozdíl oproti západní Evropě a USA, kde o sociální mobilitě píší mainstreamová média poměrně často. Sociolog Tomáš Katrňák, který učí na Fakultě sociálních věd Masarykovy univerzity, k proměnám sociální mobility v České republice v posledních letech říká: „Data máme sociologická a těch je řada. Podle toho, o co se zajímáte, je lze analyzovat, pokud jsou v nich dostupné proměnné. Obecně se analyzuje vztah mezi sociálním původem a sociální destinací. To je takzvaná mezigenerační sociální mobilita, které reflektuje posun mezi pozicí vymezenou zaměstnáním rodičů a vlastní pozicí na trhu práce. Mezi lety 1989 až 2000 tento vztah posiloval, ale od roku 2000 do roku 2011 probíhá v České republice vzdělanostní expanze a ta by dle hypotézy ‚odpoutávání od sociálního původu‘ měla tento vztah oslabovat. Tato hypotéza však zatím není více otestována.“

Tomáš Katrňák navíc dodává, že pohlaví, věk, sociální třída a především rodinný původ značně determinují to, kde člověk ve společnosti skončí – a právě díky tomu považuje „americký sen“ spíše za ideál. Zároveň si myslí, že bychom se o něj měli co nejvíce snažit a usilovat o maximální rovnost šancí (nikoli výsledků). Tvrdit, že s trochou sebezapření může zbohatnout každý, je tedy příliš velké zjednodušení. Budoucí úspěch či neúspěch člověka ovlivňuje mnoho faktorů, přičemž „pevná vůle“ je jen jedním z nich. Pokud tedy Pavel Bělobrádek naznačuje, že „z chudého úspěšným“ se může stát každý, kdo se snaží, pak opomíjí například vklad svého rodinného zázemí, tedy že ho rodiče vedli k šetrnosti, pracovitosti a sebekontrole.

Nebrzdí mobilitu české školství?

Jediné statistiky, které alespoň zčásti souvisejí se sociální mobilitou a ke kterým se může neodborník snadno dostat, jsou ty vzdělávací. Výzkum OECD z roku 2012 ukazuje, že Česká republika patří k zemím, kde má socio-ekonomický statut školy („prestižní“ vs. „odpadní“ školy) obrovský dopad na úspěch studenta. To nepřímo potvrzuje i nedávný článek na severu EduIn o výzkumu, z něhož vyplývá, že na tom, zda se dítě dostane na víceleté gymnázium, rozhodují spíš ambice rodičů než schopnosti žáků. A i když data dostupná nejsou, jen z dopadu statusu školy na budoucnost studenta lze odtušit, jak značný vliv bude mít jeho rodinné zázemí.

A s tím už se těžko něco dělá. Ostatně právě ambiciózní rodiče také nejčastěji vstupují do debaty o kvalitě vzdělávání, z čehož logicky těží jejich potomci. Mnozí z těchto rodičů mají strach, že podpora těch „nejslabších“ nutně povede k potlačování talentů a k celkovému snížení nároků na studenty. Podpora talentů a znevýhodněných se ovšem vůbec nemusí vylučovat, jak dokazuje článek hodnotící výsledky srovnávacích testů PISA za rok 2015 – například v Estonsku se znevýhodněným studentům věnují mnohem víc než u nás a estonské výsledky jsou jedny z nejlepších na světě. V Polsku, kde se po roce 2000 začalo rozdělovat studenty na gymnazisty a vyučené později než dříve, se výsledky dramaticky zlepšily. Měli bychom se tedy vzdát myšlenky nutného „buď anebo“ v otázce podpory talentovaných a znevýhodněných studentů. Obojí je možné – a to dokonce i ve východní Evropě.

Co s tím?

Stále nebylo jasně řečeno, proč by se měl stát snažit sociální mobilitu zvyšovat. Pokud někomu nestačí důvod, že podpora rovnosti šancí je prostě fér, je důležité zdůraznit, že podpora sociální mobility umožňuje společnosti dostat na nejvyšší pozice ty skutečně nejlepší lidi – oproti těm nejlepším z privilegované skupiny. Téma sociální mobility však nelze dále přehlížet především proto, že ve společnosti nepřímo bují samo. Víte, který politik řekl občanům své země, že za své vlastní ekonomické neúspěchy nemohou oni sami, ale „systém“, který hraje ve prospěch určitých skupin? Že mnohdy můžete dřít a šetřit jak chcete, ale svou ekonomickou úroveň nezlepšíte, protože sociální mobilita není možná? To zní dost alibisticky a socansky, že? Jenže to řekl Donald Trump. Byl to právě nový americký prezident, navíc z vrstvy takřka nejprivilegovanější, kdo řekl, že americký sen je mrtvý (zjistit, jak se s touto kapitolou Trumpovy politiky vyrovnávají jeho čeští striktně neoliberální příznivci, bylo nad rámec sil autora těchto řádků).

Současný prezident Spojených států tak ve své kampani ukázal na problém, který velkou část Američanů trápí – byť k němu, na rozdíl od Bernieho Sanderse, přidal ještě protipřistěhovalecké téma, a byť sám je synem miliardáře. Ukázal tím, že zájem o otázku sociální mobility překračuje pojmy levice a pravice (pokud vůbec ještě něco znamenají). Donald Trump navíc není jediný americký politik, který se rozhodl, že se tomuto tématu bude věnovat. Vypadá to, že pozvednutí sociální mobility považují za více či méně důležité demokraté i republikáni. To potvrzuje i práce zmíněného Raje Chettyho, který se zabývá nejen analýzou sociální mobility v USA, ale i tím, jak mobilitu zvýšit, a na kterého se odkazují politici jako Hillary Clinton nebo republikán Paul Ryan. Chettyho výzkumy zaujaly i tým ultrakonzervativního Bena Carsona (ano, toho, který věří, že pyramidy v Egyptě postavil starozákonní Josef).

Ochota mluvit o selhávající prosperitě je právě tím, proč znevýhodnění a nezaměstnaní Francouzi – a mezi nimi paradoxně i muslimové – tleskají Marine Le Pen, která, co se práv pracujících týče, mluví téměř stejným jazykem jako Donald Trump. Zabývat se problémy chudých, naštvaných či znevýhodněných však nemusí být nutně spojeno s anti-imigrantskými či anti-liberálními postoji, byť mnozí politici velice strategicky z těchto dvou témat dělají nerozlučný celek. Na to je třeba reagovat.

Český politický mainstream se navzájem nepřestává uklidňovat českou verzí amerického snu – když se chce, tak to jde – zatímco euroskeptik, konzervativec a „expert z Německa“ Petr Robejšek varuje před oligarchy a mocnými elitami, které vládnou proti zájmu většiny, kterou se snaží držet zpátky jak od moci, tak bohatství. Můžeme sice namítat, že politika Robejškových Realistů by se sociální mobilitou vůbec nepohnula. To je ovšem v současné situaci úplně jedno, jelikož to se bude řešit až po volbách. Mávat rukou nad otázkou rovnosti šancí s tím, že to svedeme na neschopnost a lenost, je nejen naivní, ale i nebezpečné. Po tomto tématu pak totiž strategicky může sáhnout někdo, kdo se bude snažit zničit dnešní liberální demokracii. A ještě se u toho bude tvářit, že on jediný vlastně lidem rozumí.

Petr Hruška: Každý systém, ve kterém zároveň není i kousek srdce, je jen dalším nefunkčním aparátem
 

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!