Je suis Europeén: Evropa sdílí svůj strach | E15.cz

Je suis Europeén: Evropa sdílí svůj strach

Je suis Europeén: Evropa sdílí svůj strach
Pietní místo v centru Bruselu
• 
ZDROJ: čtk/ap
29. března 2016 • 17:00
Na Blízkém východě se dennodenně lidé ocitají na bitevním poli, v určitých částech Ruska, Indie i v Nigérii je hrozba teroristického útoku téměř na denním pořádku. Argument, že v Evropě máme situaci pod kontrolou, je stále aktuální. Od roku 2001 na starém kontinentu zahynulo v důsledku teroristických útoků zhruba 600 lidí. Na „klidu“ toto číslo přidá až tehdy, když k němu doplníme pro představu i počet celosvětových obětí.

Za stejnou dobu totiž zemřelo ve zbytku světa rukou teroristů přes sto tisíc lidí. I přes to začíná naše společnost žít s pocitem, že je ve válce. Možná ale žijeme jen v iluzi, kterou nám vytváří nová média 21. století.

Paříž, Brusel, potenciální spící teroristické buňky, uprchlická krize. Máme v Evropě propadat panice? Ne. Přichází ale časy, ve kterých musíme být ostražitějším a soudržnějším světadílem, než tomu bývalo doposud. Čtvrt století žila evropská společnost v bublině klidu a míru. Poslední události nám naznačují, že tyto časy vzaly za své a je potřeba jednat. Po nepříjemném probuzení ale přichází možná ještě nebezpečnější výzvy, než je terorismus. Čím dál nervóznější Evropa tak v posledních měsících přihlíží k aktuálním událostem a rozmýšlí, jestli reagovat pragmaticky, nebo extremistickým hlasem, který se zdá každým dnem hlasitější.

I přes napjatou situaci zažívá západní společnost paradoxně bezpečnější období své historie. Od začátku 70. let Evropa nezažila přes dvě dekády jediný rok, kdy by počet obětí teroristického útoku na jejím území nepřekročil minimálně (!) stovku. Častým protiargumentem dnes bývá fakt, že útoky měly na svědomí pouze evropské organizace, které se s dnešním islámským terorismem nedají srovnávat. To ale není úplně pravda. Irská republikánská armáda nebo baskická ETA mají v těchto statistikách samozřejmě výrazné postavení, ale takzvanému islámskému terorismu se Evropa nevyhnula ani ve 20. století. Například na mnichovských olympijských hrách v roce 1972 útočili Palestinci a za bombový útok na letadlo, které spadlo poblíž skotského Lockerbie, byla zodpovědná Libye v čele s Muammarem Kaddáfím. Proč tedy máme pocit, že boj s teroristy započal teprve před několika lety? Zdánlivě složitá otázka může mít poměrně snadnou odpověď – kvůli sociálním sítím.

V dnešní době se drtivá většina lidí dostává do kontaktu s aktuálními světovými událostmi přes sociální sítě. Hlavní výhodou tohoto informačního kanálu je jeho rychlost. Když udeří zemětřesení v Jižní Americe, jako první se to velice pravděpodobně dozvíte na Twitteru. Pár minut na to následuje vlna lehce obsáhlejších textů na zpravodajských serverech a posléze i příspěvky zpravodajských televizí a rádií. Twitter a Facebook s sebou nesou mimo rychlosti ale i negativní a velmi výraznou stránku věci - emoce. Informace se začne šířit přes profily ostatních uživatelů a každý, kdo ji sdílí, má většinou na srdci i vlastní názor. Problém nastává ve chvíli, kdy se nejedná o zemětřesení, ale právě teroristický útok. Sociální sítí v tu chvíli prochází citelná vlna strachu často se mísící s nenávistí. Dotýká se většiny uživatelů a některé stahuje s sebou. Na podobném principu potom vznikají skupiny jako „Islám v ČR nechceme“, kde se tito lidé shromažďují. Založit podobné hnutí bez existence sociálních sítí by bylo mnohonásobně složitější.

Mimo tohoto efektu „vyděšeného stáda“ naráží sociální sítě na další problém, tentokrát etického rázu. Zpravodajské účty ve snaze informovat uživatele co nejvěrněji a nejaktuálněji často zapomínají na to, že občas jsou svou snaživostí až za hranou společenských konvencí. Často bez rozmyslu servírují drastické fotografie z místa činu a doslova v přímém přenosu velmi barvitě popisují, co se v epicentru útoku momentálně děje. Toho si jsou v dnešní době vědomi i sami teroristé a není tajemstvím, že například v rámci takzvaného Islámského státu existují lidé promýšlející marketingovou stránku útoků. „Sociální sítě a internetová revoluce činí děs snazším a atraktivnějším,“ napsal na Twitter novinář Michal Musil pár hodin po útocích v Bruselu. Právě Brusel a Paříž jsou hlavními důkazy toho, že je náš pohled na události ovlivněn internetem. Heslo „Je suis Charlie“ několik let jen tak nezapomeneme, ale když se řekne Madrid 2004, nevyvolává to u většiny lidí žádné emoce. Bombový útok na vlaky ve španělské metropoli si před 12 lety vyžádal téměř dvě stovky nevinných lidských životů. Často se na ně zapomíná. Možná právě proto, že jejich příběh neproběhl po zdech našich sociálních sítí.

Autor: Jiří Bejček
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!