Janečkova Demokracie 21: Volby jako hra | E15.cz

Janečkova Demokracie 21: Volby jako hra

10. září 2017 • 10:00

Prezident 21 je dalším z pokusů Karla Janečka, jak upozornit na svůj volební systém Demokracie 21 a jeho uplatnění. V tomto případě se jedná o teoretickou volbu prezidenta ČR, kde pomocí tří kladných a jednoho záporného hlasu hledá již 185 000 Čechů nového prezidenta. Je volební model Demokracie 21 (D21) ideálním volebním systémem? Na to nám odpovídal sám jeho tvůrce Karel Janeček, ale také politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Michel Perottino.

Demokracie 21 je volební systém využívající efektu více hlasů, přičemž každý člověk má dvojnásobný počet kladných hlasů než je vítězů. Také existuje nadstavba v podobě využití záporných hlasů, kterých může být maximálně polovina z počtu hlasů kladných. To jsou výhody oproti stávajícímu volebnímu modelu do sněmovny, jenž Janeček hodnotí jako „slepou volbu menšího zla“. V současné době se Demokracie 21 používá především nepoliticky ve formě participativního rozpočtování, tj. občané se spolupodílí na tvorbě rozpočtu obce skrze hlasování pro určité projekty.

Případ participativního rozpočtováníPřípad participativního rozpočtováníAutor: Poskytl Institut Demokracie 21

D21 je součástí projektu H21, jehož cílem je vytvoření společenských zrcadel fungujících na principu nového hlasovacího systému D21. Hlasování v podobě D21 nebo referenda D21 dle Janečka dokáže lépe artikulovat potřeby a přání obyvatel nejen díky lepší možnosti se vyjádřit během volby, ale také širokému uplatnění hlasování. „Jsou to objektivní respektive svobodná zrcadla, to znamená, že když je někde problém a lidé jsou nespokojení, mají možnost kdykoliv se vyjádřit.“ Jediným předpokladem je volný přístup k internetu. „Objektivitu hry (volby) lze v podstatě garantovat na základě open source blockchainů, to znamená, že tuto hru může kdokoliv otevřít a anonymně hlasovat.“

U voleb žijeme iluzi demokracie, říká Roman Týc ze Ztohoven

Problematika pochopení systému

Pochopitelnost a jednoduchost patří mezi nejdůležitější atributy volebního systému. V Česku používáme volebních systémů vícero. Prvním z nich je dvoukolový většinový, kde vyhrává ten kandidát, který získá více jak polovinu hlasů. Pokud se mu to nepodaří v prvním kole, postupují první dva nejúspěšnější do druhého kola a opět se hlasuje. Tento model se používá v prezidentské volbě a volbách do Senátu. Do Poslanecké sněmovny se volí pomocí poměrného volebního systému, ten ale „skrytě“ přepočítává mandáty na kraje a ještě pak dále přerozděluje mandáty pomocí d’Hondtovy metody. 

Andrew Schapiro: Politika není jako House of Cards

Demokracie 21 není ale ani většinový, ani poměrný volební systém. Karel Janeček říká, že se jedná o pochopitelný systém a jako příklad uvádí exit poll, výzkum provedený po posledních poslaneckých volbách, kdy se lidí ptali, jak by volili pomocí D21. Z průzkumu vyplynulo, že nezanedbatelné množství lidí výhod D21 skutečně využilo. Tento fakt může potvrdit přes 185 tisíc lidí hlasujících v internetové hře Prezident 21, která se snaží nalézt ideálního kandidáta na prezidenta právě pomocí Demokracie 21. O jednoduchosti a pochopitelnosti však pochybuje Michel Perottino, který říká, že se mu zdá tento volební systém příliš komplikovaný.

Tomio Okamura: Já a rasista? Zkuste si žít se šikmýma očima!

Za čitelnější považuje dvoukolový většinový, kde v prvním kole volím svého kandidáta a v kole druhém vyřazuji horšího kandidáta. Na účet Prezidenta 21 a k výsledkům exit pollu poznamenal, že se jedná o „přesvědčování přesvědčených“. Respondenti byli aktivnější než průměrný volič a dodal, že ten průzkum byl proveden nanečisto, takže jeho výsledky vlastně nikoho netrápí, a že víc vypovídající by bylo provést tento průzkum s lidmi, kteří volit nechodí.

Problematika změny volebního systému

Změna volebního systému by, minimálně v Česku, byla velkým zásahem do Ústavy. Pro změnu Ústavy nebo ústavního zákona musí hlasovat 3/5 všech poslanců a 3/5 přítomných senátorů. Zde tedy nastává velký problém v reálné aplikaci systému na jakékoliv volby, především poslanecké. Jak podotýká Perottino, elita je vždy konzervativní. Problémy se změnou volebního systému navíc předpovídá i Karel Janeček. Je přesvědčen o tom, že velká část politiků by dle něj neobstála ve volbách pomocí D21 a protože sami nechtějí přijít o své „teplé místečko“ v Poslanecké sněmovně, budou se změnou systému bojovat. Jeho strategie tedy spočívá v co nejširší nepolitické aplikaci v běžném životě, například v podobě participativního rozpočtování nebo hry Prezident 21 s cílem představit D21 občanům.

Když odhlédneme od hlasování o změně jako takové, tak bychom si podle Perottina měli uvědomit, že se takovéto změny provádějí v podstatě pouze, když něco nefunguje. Také podotýká, že jsou tyto změny vždycky jenom kompromisem těch, co jsou u moci. Příkladem může být změna ve volebním zákonu z dob opoziční smlouvy nebo vize velkých změn v Parlamentu stranou ANO. V obou případech se jedná o snahu „vládnout“ a kompromisy jsou vnímány jako špatné. Podle Perottina není až tak důležité, jaký konkrétně volební systém se používá, hlavní je dodržování pravidel hry, pochopitelnost a stabilita. Změna volebního systému by tuto stabilitu mohla narušit a vést k tomu, že by se systém mohl měnit opakovaně. Lidem také trvá desítky let, než se přizpůsobí novému volebnímu systému. Na ten je navíc navázaná politická kultura a politický systém, měnit ho tedy není jen tak. Hlavním Perottinovým argumentem však je, že je to především o lidech a ne o systému. Michel Perottino ještě podotýká, že „specifičnost současných (senátních) voleb je to, že už v prvním kole se bude vyřazovat spíše než vybírat, takže jsme přešli ještě někam jinam než v tom klasickém modelu.“ Jinými slovy volba a možnost výběru (ne)kvalitních kandidátů se neodvíjí od volebního systému, ale od občanské společnosti.

Janeček je přesvědčen, že časem bude o kvalitách tohoto systému přesvědčeno dostatečné množství lidí, které politici nebudou moci brát na lehkou váhu, a změna tím pádem bude možná, snad i nevyhnutelná. Změnu vnímá jako nevyhnutelnou zejména proto, že pevně věří v podstatně lepší hlasovací model, než jaký v dnešní době nabízí kterýkoliv z těch používaných. Nebezpečí ale Janeček vidí v post-truth society, odcizení politiky lidem a nezájmu o politiku, s čímž podle něj právě D21 bojuje. Odpovědnost poslanců svým voličům v jednom konkrétním volebním obvodu je povede k jejich větší zodpovědnosti. Je také přesvědčen, že bude docházet k výběru kvalitnějších kandidátů: „Samozřejmě se změní nabídka, ta je také funkcí volebního systému. Takže je jasné, že v dalších (volebních) kolech se nabídka zlepší,“ a dodává, že také osobnější volba kandidátů lidmi podpoří zkvalitnění výběru.

Občanská společnost a konsenzuální kandidát

Velkým argumentem D21 je eliminace extrémistických postojů. Janeček tento fakt interpretuje jako proces hledání a nalezení konsenzuálního kandidáta. Vyřazení extrémních alternativ je podle něj dobré a věří, že silné osobnosti, i přes možnou existenci silné opoziční skupiny, se v případě získání druhých, třetích, čtvrtých hlasů prosadí. Bude mít silné jádro a k tomu bude dostatečné části společnosti připadat přijatelný, proto také ony další hlasy dostane.

Perottino však tvrdí, že vyřazení extrémistických postojů by mohlo být problémové. Dle Perottina by totiž „automatické“ vyřazení radikálních částí společnosti mohlo vést k jiné formě jejich politického angažování. Vědomí toho, že se nemůžu dostat k moci prostřednictvím voleb, a je tedy nutné použít jiné formy politické angažovanosti, by mohlo společnost rozložit. „Já si pomůžu sám, když je stát proti mně,“ vysvětluje Perottino. Zároveň dodává: „Pokud mluvíme o teoretických záležitostech, když menšiny, ať už politické či jiné, mají nějakou možnost se dostat ne k moci, ale ke slovu, tak to vytváří jinou situaci, jinou společnost, než když je z toho automaticky vyřadíte.“

Nedůvěra lidí v demokracii

Ambicemi Demokracie 21 je přitáhnutí nových lidí k volbám. Samotné volby totiž lidé mohou vnímat jako hru, do níž mají dle Janečka větší možnost zasáhnout oproti současnému volebnímu systému. „A co je klíčové, je dnešní volební účast. Člověk jde k volbám a volí menší zlo, nemá ani pořádně koho volit. Spousta lidí už kvůli tomu principiálně nevolí, protože to nechce,“ dodává. Faktem ale zůstává, že volby do Senátu tradičně trpí nízkou účastí a to se volí druhým nejjednodušším možným systémem – dvoukolovým většinovým. Stejně jsou na tom i volby do Evropského parlamentu, které rovněž mívají velmi nízkou účast. Vypadá to, že volební systém (tolik) účast u voleb neovlivňuje. „Pokud máte odpor vůči politice (a odpor může být vysvětlen různě), tak ať to bude tohle nebo něco jiného, nezvedne to počet lidí, kteří půjdou volit,“ domnívá se Perottino.

Ukáže se nakonec Demokracie 21 jako nejlepší volební systém? Karel Janeček je o tom přesvědčen, Michel Perottino to nevylučuje a pouze dodává: „Mohlo by být, ale ono to vždycky záleží hlavně na voličích.“

Karolína Kašparová: Seberme „Trumpům“ vítr z plachet

Autor: Filip Lukáš
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!