Jakub Haubert: Pražská kavárna v Ji.hlavě | E15.cz

Jakub Haubert: Pražská kavárna v Ji.hlavě

Jakub Haubert

Pro metropoli Vysočiny nastává nejhipsterštější část roku. Ve městě, jehož náměstí je z pole dosažitelné do pěti minut, se objevují věci, u kterých jeden neví, zda se jedná o náhodné seskupení dřevěných prken, nebo o umělecké instalace. A zatímco stánkaři sklízí tradiční jarmark s praženými arašídy a levným textilem, v horní části Masarykova náměstí vyrůstá festivalový maják, orientační bod pražské kavárny, která se sem brzy začne sjíždět na 21. Mezinárodní festival dokumentárních filmů.

Výběr otřepaného spojení „pražská kavárna“ přitom zdaleka není náhodný – během festivalu se jich z Prahy do Jihlavy pravidelně přesouvá hned několik. Každý rok si v místním socialistickém Domě kultury a odpočinku svoji pobočku zřizuje Café v Lese, aby v čase mezi filmovými projekcemi a po nocích zajistilo kvalitní hipsterskou párty s DJ Kobzou. V Respekt Café vášnivě debatují dokumentaristé a pražští levicoví intelektuálové z Deníku Referendum a Alarmu o palčivých společenských problémech zatímco se Muzejní kavárnou linou rozhovory v angličtině o genderu a lidských právech. A kdyby náhodou pražské kavárně nestačily všechny kavárny stálé, rojí se po městě i kavárny pojízdné. 

Honza Kuliš: Remundův přelet nad čínským hnízdem

Na své si ale přijdou i místní podniky, a tak v Café Etage číšníci jako každý rok se zoufalstvím v očích denně odpovídají rozhořčeným zákazníkům, proč proboha v nabídce nemají žádné sójové mléko, a v místním Music Clubu Bezvědomí člověk najednou potkává polovinu Filozofické fakulty UK. Z jinak nepitelného Ježka se najednou stává roztomilé hipster pivo, z okýnka, ke kterému se kdysi chodilo pro párek v rohlíku s hořčicí, je rázem okýnko s indickým jídlem a místo igelitek z Kauflandu si najednou většina lidí v ulicích nosí festivalové plátěné tašky. Z Jihlavy se každý rok na pár dnů stává Ji.hlava, kterou by si leckdo mohl splést s volebním sjezdem Strany zelených – a vskutku: během minulých voleb do sněmovny v roce 2013, které probíhaly ve stejné době jako festival, atakovala Strana zelených díky voličům s volebním průkazem v okrsku kolem Sokolovny, tedy jednoho z hlavních promítacích míst, s přehledem hranici pěti procent a v jedné z kaváren sklidila bouřlivý potlesk, když celorepublikově přesáhla procenta tři – výsledek v dnešních dobách, v Jihlavě obzvláště, takřka nemyslitelný.

Úspěch nic neznamená, říká dokumentaristka Sara Broos

Festivalu si samozřejmě nemůže nevšimnout ani místní obyvatelstvo, novot a jinakostí je až příliš mnoho: na obvykle prázdném náměstí se pohybují lidé a většina z nich dokonce nemluví česky; řidiči trolejbusů prskají smíchy, když vidí, jak se k nim důležitě nesou návštěvníci s akreditacemi kolem krku, se kterými mají po dobu festivalu nárok na MHD zdarma, mezi dobrovolníky se tu a tam mihne nejen pražský, ale i jihlavský gymnazista. Domácí tak pro jistotu raději vůbec nevychází z domu a když už seberou odvahu a vyrazí do kina, po dvaceti minutách experimentálního filmu sestávajícího ze zrnění a prapodivných zvuků v rámci experimentální kategorie „Fascinace“ se před odcizeným intelektualismem raději znovu stáhnou do svých bezpečných úkrytů. Přesto – nebo možná právě proto – se jedná o jediné období roku, kdy i ve svém rodném městě potkávám běžně na ulicích své kamarády (a kdy v Jihlavě vůbec nějaké mám). Na jihlavské známé a lidi zpoza vlastní bubliny člověk při projekcích natrefí spíše zřídka.

Susanne Regina Meures: Jedním z největších omezení svobody je to, když si nemůžete vyzkoušet různé životní styly

„Narodil ses ve skvělým městě!“ říká mi po čtvrtym Ježkovi, pivě, které bodne do hlavy v ranní kocovině třikrát víc než jiná piva, přiopilý mladík s plnovousem opájející se atmosférou jednoho z mnoha ročníků festivalu.

„Skvělý město“, jehož kulturní program po zbytek roku kdysi trefně vystihl Jihlavský deník s laskavým titulkem „Dechovka láká do centra každý čtvrtek“; „skvělý město“, které si každý lichý rok připomíná svoji zašlou slávu z doby Přemyslovců v podobě havířského průvodu, při kterém se děti vesele promenádují v dobových kostýmech maličkých havířů, aniž by se kdokoliv kriticky zamýšlel nad lidskými podmínkami dobové těžby stříbra; „skvělý město“, které se honosí prvním místem v republice v počtu míst pojmenovaných po Gustavu Mahlerovi, hudebním skladateli, který se do Jihlavy jako malý přistěhoval a jako mladý zase odstěhoval; „skvělý město“, které je známé hlavně Priorem na náměstí a svým historickým podzemím, ve kterém jednou přenocoval Stanislav Motl a natočil pro TV Nova reportáž i se zaznamenaným duchem; „skvělý město“, kde se na protest výstavby obchodního centra (neboť Jihlava byla svého času posledním krajským městem bez velkého obchodního centra v ČR) jistý muž, nesmiřitelný odpůrce této stavby, oběsil přímo nad jeho vchodem; „skvělý město“, kde obyvatelé naprosto běžně věří mýtům, že Romové mají MHD zadarmo; „skvělý město“, které je atraktivní turistickou destinací především pro seniory z Německa, kteří se zde tu a tam objeví, aby se podívali na majetek, který kdysi patřil jejich rodinám.

„Skvělý město“, které další ročník několika denního festivalu dokumentárních filmů, sociálně kritických debat a hipster večírků bezpochyby potřebuje a všichni jsme za ně rádi… A třeba tu po nich letos zbyde i něco víc než jen pár prázdných lahví od Club Maté.

Vít Klusák: Konzumerismus u nás dospěl tak daleko, že politici se propagují obdobně jako vložky

Autor: Jakub Haubert
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!