Francii zachvátila vlna okupací a násilných pouličních bojů. Revoluce? | E15.cz

Francii zachvátila vlna okupací a násilných pouličních bojů. Revoluce?

Francii zachvátila vlna okupací a násilných pouličních bojů. Revoluce?
ilustrační foto, autor: Olivier Ortelpa zdroj: http://bit.ly/29wqOSs
• 
8. července 2016 • 21:00
„Stalo-li se Národní shromáždění buržoazním divadlem, je třeba proměnit všechna buržoazní divadla v národní shromáždění!“ Tak znělo jedno z mnoha neotřelých hesel, kterými pokryli zdi francouzských ulic studentští aktivisté v květnu roku 1968.

V kontextu hlubokých společenských proměn, vzedmuté vlny světového politického aktivismu mládeže a touze vymezit se proti ideologickému statu quo světa svých rodičů, rozpoutali lidé dozrávající již do světa relativního blahobytu a konzumu karneval pouličního násilí. Pod rudými a černými prapory s dlažební kostkou či zápalnou lahví v ruce „děsili buržousty“ napříč západní Evropou. Nejsymboličtěji pak právě ve Francii. Píše se rok 2016 a téměř po půl století začíná trochu mimo zorné pole české společnosti opět kokrhat galský kohout na krvavé slunce. Francii zachvátila vlna okupací a násilných pouličních bojů. Revoluce?

Tentokrát všechno začalo snahou vládnoucích socialistů stimulovat zaměstnanost mládeže reformou zákoníku práce. Proti částečné liberalizaci pracovního práva se okamžitě postavily desetitisíce mladých lidí a odborářů. Lidé zaplnili ulice. Demonstrantům nešlo jen o boj proti reformě, stále častěji byly slyšet také hlasy zklamané levicovou vládou. Kritika levice zleva. Manifestace velmi rychle přerostly v sociální hnutí. Mladí lidé začali okupovat náměstí nejen přes den, ale zůstávali také v noci a živě diskutovali, díky tomuto aspektu dostalo hnutí jméno - Nuit debout, což znamená „Noc vzhůru“. Byla to jakási moderní agora. Nebo měla být. Idea tolerantního občanského aktivismu dostala trhliny, když například levičáky (což je pojem popisující krajně levicového aktivistu, nikoliv urážka z českého internetového fóra) rozzuřila přítomnost filosofa Alaina Finkielkrauta na jednom ze setkání. Byl nevybíravým způsobem vyhnán. Hnutí každopádně nabylo na síle a začalo se hovořit o francouzské obdobě španělských Indignados. Tématy hnutí se staly mimo jiné boj proti TTIP (Transatlantické obchodní a investiční partnerství), biologické zemědělství a různé představy o «vylepšení demokracie».

Trochu stranou od hnutí mládeže pak porůznu probíhaly stávky a protesty pracujících. Policie působící v zemi, která se stále ještě neprobrala z šoku jí způsobeného islamistickým terorismem a navíc se potýkající s nájezdem chuligánů ze všech koutů kontinentu v rámci probíhajícího mistrovství Evropy ve fotbale, nejednala vždy v rukavičkách. Policejní násilí nemůže na radikály zapůsobit jinak než jako rudý hadr na býka, a tak místy docházelo k tvrdým srážkám. Druhým hlavním nepřítelem je pak Socialistická strana. Socialisté v očích krajní levice opět zradili lid. Pokolikáté již?

Kvůli obavám z levičáckých výtržností například letos v létě neproběhne setkání socialistů a spojenců v La Rochelle, ale jinde. Jeden z představitelů strany k tomu pro Figaro říká : „Hrozilo násilí na našich aktivistech […] V tomto hnutí proti zákoníku práce se ustavila antidemokratická ultralevice, která si vzala za cíl zničit Socialistickou stranu.“ Velice často se mluví o novém «květnu 68».

O tom, že prožívají „nový máj 68“, však sní či se toho děsí Francouzi opakovaně právě od konce šedesátých let. Faktem zůstává, že se naopak francouzská společnost posouvá ideově doprava, především mladí lidé, u kterých donedávna převažovala levicová orientace. Právě boj proti odkazu květnových událostí, po nichž sice politicky drtivým způsobem zvítězila pravice, ale kulturně z dlouhodobého hlediska převážila většina z hodnot „pouličních výtržníků“ (dnes velmi často zjednodušeně označováno za „neomarxismus“), je agendou nejen Národní fronty, ale i republikánské pravice kolem Sarkozyho. Jak tedy vysvětlit, co se na jaře 2016 stalo? Snoubí se tu dle mého názoru dva hlavní faktory.

zdroj: http://bit.ly/29DQrmFzdroj: http://bit.ly/29DQrmFAutor:

Prvním z nich je neoddiskutovatelná krize „západní liberální demokracie“. To, že se Francis Fukuyama pravděpodobně mýlil, když tvrdil, že „dějiny skončily“ definitivním vítězstvím liberalismu a kapitalismu, bylo jasné poměrně velice brzy. Dnes se jeho tvrzení zdají možná až naivní. „Západ“ je v krizi a jejím logickým průvodním jevem je razantní nástup protestních, někdy radikálních a občas extremistických hnutí.

Je notorietou, že v západní Evropě je to především posilování krajní pravice, nelze však opomenout, že tam má krajní levice hlubokou tradici (sahající až do období Velké francouzské revoluce, chcete-li) a zdaleka neřekla své poslední slovo. Malá odbočka do českých luhů a hájů. Nedávno vyšel na jednom českém polobulvárním webu výčet důvodů, pro které nemůže být KSČM „cool pro mladé“. Jedním z nich bylo, že hlásá boj proti kapitalismu. „Kdo by chtěl bojovat proti kapitalismu? Rozhodně ne nikdo mladší třiceti let!“. Jak zkratkovité, nepřesné a vysloveně hloupé je toto tvrzení, se může autor přesvědčit pohledem na mládež západní a jižní Evropy, ale koneckonců i Spojených států. Kdo podporoval Bernieho Sanderse? Nevzdělaní důchodci s nostalgií vzpomínající na studenou válku a s vroucí sympatií k bolševickému Sovětskému svazu? Nikoliv.

O krizi kapitalismu a nutnosti jeho nahrazení „něčím jiným“ mluvil poměrně nedávno (žel vágním) způsobem i Petr Pithart v Událostech, komentářích. Neoliberální kapitalismus je obecně opět široce vystaven zpochybnění. Nastupuje životní nejistota, kdy ani poměrně solidní vzdělání nezaručuje životní jistoty a prosperitu, kdy se množí neblahé vyhlídky na prekérní kariérní život. Není to nic nového, tento fenomén už tu pár let je. Stačí si například pustit úvod výborné americké komedie Pleasantville: Městečko zázraků. Středoškolák David raději uteče do fiktivního předměstského ráje amerických padesátých let, jeho středoškolští a vysokoškolští kolegové z našeho reálného světa však takovou možnost nemají. Někteří tudíž volí útěk směrem k fiktivnímu ne-kapitalistickému ráji budoucnosti.

Druhým, neméně důležitým faktorem, je určitá teatrálnost Francouzům vlastní. Přehnaná gesta, vroucí láska, nepřekonatelná nenávist, místy až směšný patriotismus, pláč, smích, jakoby divadelně dramatický projev politiků politiků při volebních kamapaních i oficiálních příležitostech,… Vše děláno naplno, vše děláno zcela vážně. Národy jsou různé, na vlažné a umírněné Středoevropany (a Čechy pravděpodobně zvlášť) pak musí zmíněné projevy působit jako z jiného světa. Do této tradice patří i záliba Francouzů ve stávkách a demonstracích. Vždyť co je taková manifestace? Prapory, transparenty, jednota kroku i ducha. Emoce. Karneval. Nechci tím v žádném případě říct, že obsah by byl nedůležitý. Jen je místy alespoň stejně důležitý jako forma. Nelze pochopitelně říct, že by všichni Francouzi byli „celoživotními barikádníky“ a stoupenci „akce pro akci“. Někteří (a není jich pravda vůbec málo!) jsou z tohoto národního rysu unaveni, neztotožňují se s ním. Nedávné události však dokazují, že revoltujících (či revolučních?) „romantiků“ (používám zde toto slovo absolutně bez pejorativního nádechu) je ve francouzském národě stále dost.

Závěrem se sluší odpovědět na otázku vznesenou úvodem. Bude revoluce? Nebude. Hlavní naděje vždy vkládá komunistická i anarchistická levice do dělnické třídy. Dělnická třída svými postoji a přesvědčením kráčí za Národní frontou. Odkaz května 68 i ideový rámec krajní levice je frontistům zcela vzdálen, příčí se jim. Střední třída, dezorientovaná a zklamaná z neslavného vládnutí Socialistické strany, ve velké míře pravděpodobně skončí v náruči republikánské pravice. Bude to tak hlavně proto, že hlavním tématem všech nadcházejících voleb nejen ve Francii bude téma bezpečnosti, což je oblast, ve které podle veřejného mínění současná vláda fatálně selhala. Pohyb nalevo od leva však lze v kontextu obavy z islamistického terorismu očekávat jen stěží. Bojovníkům z ulice tak opět zbydou oči pro pláč. Oči pro pláč po zásahu slzným plynem od příslušníků bezpečnostních složek.

Autor: Daniel Müller
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!