Eliška Selinger: Jarní detox pod lupou | E15.cz

Eliška Selinger: Jarní detox pod lupou

Eliška Selinger

S prvním jarním vánkem a blížícími se letními paprsky přichází i na mnohé z nás chuť odvát pár přebytečných kil, pročistit tělo po zimě a vánočních hodech a dodat mu nový proud energie na nadcházející období plné dovolených a plavkových promenád. S přibývajícím zájmem o odstraňování zimních usazenin a toxinů se množí články plné zaručených rad na odlehčovací kúry, detoxikace a různě dlouhé a přísné půsty, které slibují zázraky, od shozených pár kil až po přidané roky zdravého života. Kolik z nich se ale zakládá na skutečných vědeckých datech? Může půst opravdu ulevit našemu tělu, nebo se svým hladem jen snažíme dobývat vzdušné zámky?

Lehké tělo, lehká mysl

„Můj první jednodenní půst byl přímo hrozný, myslel jsem, že to nevydržím a začnu jíst. Druhý už byl o něco lepší a na třetí jsem se vyloženě těšil,” popisuje svou historii vztahu k půstu jeden ze zastánců na svém webu. „Tělo je prodyšné. Lidi říkají, že svítíte, připadáte jim mladší. Máte chuť běžet. Zbystřuje se vám vnímání. Zjemní se vám smysly. Víc cítíte vůně, někdo líp vidí, slyší,“ přibližuje změněné vnímaní světa i sebe sama herec Jaroslav Dušek, asi nejznámější propagátor půstování, v jednom z rozhovorů. Přidává se tak k záplavě zastánců této „prastaré léčebné metody“, kteří na internetových stránkách a fórech popisují, jak jim pár dní bez jídla pomáhá měnit svůj svět k lepšímu.

Gattaca III: Superjídlo místo superlidí

Deskripce takových zážitků je až uniformně stejná – pocity euforie, změněné vnímání času, viditelná detoxikace, náhlý příval energie, čas pro sebe, své tělo i mysl. Pro mnohé není půst jen cestou ke zdraví, ale především prostorem pro přehodnocení dosavadního života a šancí nalézt cestu, kterou se bude ten nový dále ubírat. „Pro mne jsou půsty obdobím klidu, kdy je mi dovoleno proniknout až k podstatě, abych zde našla odpověď na každou ze svých otázek.“ Jako by se ani v nereligiozní společnosti nevytratil duchovní náboj askeze, jako by se i zde odráželo dědictví mnoha náboženských směrů, jež své zástupce navádějí k obdobím střídmosti spojeným s intenzivním rozjímáním.

Zastánci půstování vidí ve všech změnách, které na sobě během půstu pozorují, jasný důkaz jeho prospěšnosti. Kdo by pochyboval o tom, že jeho tělo ze sebe vyplavuje nechtěné toxiny, když na vlastní oči vidí, jak jeho moč mění barvu. Jak je dech cítit po usazeninách, které se nahromadily v dýchacím traktu. Jak se cítí lehčí, šťastní a odpočatí. Je snad možné, že řeč našeho vlastního těla jen šálí neznalé?

Fair trade poškozují nadnárodní firmy, které ho používají čistě jako PR a marketing, říká Daniel Kolský z Mamacoffee

Jak to vidí suchá věda

Tři základní složky výživy, z nichž naše tělo může získávat energii, jsou sacharidy, kde je nejvýznamnějším zástupcem glukóza, proteiny, obrovské molekuly z řetezce aminokyselin, a tuky, složené z glycerolu a mastných kyselin. Zatímco proteiny slouží především jako stavební materiál všech našich buněk a tuky si tělo rádo schovává do zásoby na pozdější využití, sacharidy slouží jako hlavní okamžité palivo. Všechny orgány našeho těla získávají energii především rozkladem glukózy a přežití některých, jako například mozku nebo červených krvinek, je na ní doslova závislé. Proto se naše tělo snaží udržet její stálou hladinu v krvi. A to, co se po jídle nespotřebuje přímo, se uloží v podobě glykogenu – živočišného škrobu, jehož zásoby pro všechny orgány uchováváme především v játrech.

Co když sacharidy ale přestanou do těla přicházet? Tělo má dvě základní priority důležité pro přežití hladovění – zásobit glukózou orgány, které ji potřebují, a zároveň co nejvíce šetřit tělesné proteiny, jež nikde nejsou uloženy jen tak do zásoby, a tak jakákoliv jejich spotřeba znamená nějaké omezení funkce. Pokaždé, když přestaneme jíst, tělo začne čerpat své rezervy – první se vyplavuje glukóza uložená v glykogenu. Poté tělo sáhne po zdrojích, z nichž si může cukr rychle vyrobit – tedy po některých aminokyselinách, které získá rozkladem svých bílkovin, a po glycerolu, základní kostře molekul tuků. Tento postup dovede zajistit přísun potřebné energie na zhruba 24–48 hodin. A co když ani to nestačí? Tělo má v zásobě ještě poslední trik – ketolátky. Z mastných kyselin, „druhé polovičky“ molekul tuků, začnou játra masivně vytvářet kyselé molekuly – acetoacetát a dihydroxybutyrát, ty budou částečně suplovat roli glukózy, šetřit tak drahocenné proteiny potřebné pro správné fungování a pomohou tělu přežít i delší hladovění. A když ani to nestačí a tuky dojdou, začne tělo rozkládat více a více svých proteinů – což nakonec může narušit funkci životně důležitých orgánů a způsobit smrt. Doba, kterou naše tělo může vydržet bez jídla díky přizpůsobivosti svého metabolismu, se pohybuje v řádech týdnů nebo i měsíců – v závislosti na tukových zásobách.

Petr Hruška: Každý systém, ve kterém zároveň není i kousek srdce, je jen dalším nefunkčním aparátem

Kyselé produkty ketolátek se po celou dobu vyplavují i z těla ven – moč se stává kyselejší a tmavší, dech začne zapáchat po acetonu. Buňky rychle se obnovujících sliznic (např. střevní nebo ústní) začnou odumírat, protože jejich proteiny byly spáleny v zájmu přežití. „Již první den se sliznice dýchacího traktu znečišťuje, jazyk se pokrývá bělavým povlakem, dech jemně zapáchá, moč se zbarvuje a obsahuje usazeniny,“ popisuje údajné detoxifikační projevy jedna ze stránek propagující půsty. Věda ovšem na místě zázračné očisty vidí spíše jasné a prachobyčejné metabolické projevy snahy přežít hlad.

Na každém šprochu pravdy trochu

I když existuje dostupné racionální vysvětlení všech „detoxikačních“ změn popisovaných během půstování, nebylo by správné smést celou ideu ze stolu do nekonečného odpadkového koše pavědeckých nesmyslů. Právě naopak. Půstování, které se stalo trendem lifestylových časopisů našeho století, si našlo svou cestu i do vědeckých žurnálů. A data, jež se zatím podařilo nashromáždit, vypadají přinejmenším zajímavě.

Kromě výzkumů zaměřujících se na nobelově oceněnou autofagii, tedy proces „samojedení“, který je v buňkách spuštěn právě nedostatkem živin, a který, jak se zdá, může mít blahodárný vliv i na zdraví (více se můžete dozvědět v našem starším článku Autofagie), se výzkumnící zaměřují i na studie, jež sledují vliv občasného hladovění na tělo jako celek. 

Přestože výsledky jsou získané především na zvířecích modelech, nelze proto jejich závěry automaticky přenést na člověka, a těch lidských studií je zatím pomálu a v natolik různorodé kvalitě, že z nich nelze složit žádný definitivní závěr, první závany něčeho zajímavého již zachytit lze. Mnoha studiemi bylo prokázáno, že snížení energetického příjmu u myší na 60–80 % toho, co by snědly bez jakéhokoliv omezování, při zachování příjmu všech živin potřebných pro fungování těla (tedy omezení všech kalorií „navíc“) vedlo k prodloužení jejich života o zhruba 40 %. Což není málo. Obdobný efekt byl zachycen i u jiného přístupu – tzv. alternate-day fasting (ADF), kdy se v životě myší střídají dny, kdy se mohou cpát dle libosti, s dny, kdy je jejich příjem energie radikálně omezen – někdy ten den nejedí vůbec, jindy pouze minimum toho, co by snědly obvykle. A k pláči všech kulturistů se prodloužení života objevilo i u omezení jedné ze základní trojice živin – proteinů – 16 z 18 experimentů porovnávaných v review věnovaném tomuto tématu vykázalo prodloužení života hlodavců na nízkoproteinové dietě v průměru o 20 %. Předpokládá se proto, že by omezení příjmu proteinů mohlo být zodpovědné za asi polovinu efektu omezení všech kalorií.

Tak výrazné výsledky samozřejmě nemohly nechat v klidu jediné zvídavé vědecké srdce. Design studií se samozřejmě musel trochu uzpůsobit, protože na zavíraní lidí do klecí a odměřování jejich potravy na mikrogramy jsou etické komise přeci jen trochu citlivější a výsledku, zda se průměrný věk účastníků prodlouží o 40 %, by se nejspíš nikdo z výzkumníků nedožil. Stejně tak není příliš možné provádět studie na dětech, starších lidech a lidech vážně nemocných, protože na tenkém ledě nechce nikdo zodpovědný riskovat nejistý a potenciálně nebezpečný krok, který může účastníka stát zdraví nebo život.

Lidské studie tak místo délky života měří markery, jež s ní mají něco společného – cholesterol, triglyceridy, krevní tlak, glukoza a vše, co souvisí s její regulací. Délka studií se pohybuje spíše v řádu měsíců než let. Mnoho studií i tak potvrdilo, že omezení příjmu energie o 20–25 % toho, co by člověk snědl bez omezování, ale při zachování příjmu všeho důležitého, může už po pár měsících snížit cholesterol, krevní tlak, riziko atherosklerozy a zlepšit regulaci glukózy (a tedy snížit riziko rozvoje diabetu) a podle jedné studie dokonce i zlepšit výkon stárnoucího mozku. Výsledky ADF u lidí jsou zatím víceméně neznámé – vliv na regulaci glukózy je sporný, údaje o dalších krevních markerech nejsou. Některé studie naznačují zlepšení u pacientů trpících alergiemi nebo autoimunitním onemocněním, ale ani zde si věda zatím není jistá. A co se týče omezení konkrétních složek výživy, třeba již zmíněných proteinů? Data na lidských pacientech v podstatě chybí. Stejně jako údaje o efektu hladovek delších než několik dní.

Přes pozoruhodná zjištění panuje okolo celého tématu stále více otázek než odpovědí. Přestože se na první pohled zdá, že nějaká forma omezování nám opravdu může prospět, nikdo si nemůže být zcela jistý, a to zejména pokud se ptáme na vliv dlouhodobě dodržovaných restrikcí nebo dopadu na jinou než zdravou, dospělou populaci. Bohužel, problémem každé studie, která by chtěla zjistit, jak se naše zdraví bude mít po 20 letech pravidelného půstování, je fakt, že… taková studie bude zkrátka trvat 20 let. A tak se nezdá, že by v dohledné době, jestli vůbec někdy, kdokoli mohl zcela zodpovědně říci, zda se ta trocha euforického hladu vyplatí. Na druhou stranu není ani zcela v pořádku tvrdit, že je to jednoznačně zbytečné. Takže pokud máte chuť zahrát si na chvíli na pokusné myšky, můžete nějaký ten střídmější den do svého kalendáře zařadit a máte slušnou šanci, že to vašemu tělu dobře udělá. Vždy však zodpovědně, s ohledem na vaše zdravotní limity a s myšlenkou na to, že páchnoucí dech nemusí být příznakem zdravé detoxikace, ale voláním o pomoc. A pořád ještě i s vědomím, že jste si odpolední kafe s dortem možná odepřeli pro nic za nic.

Studenti jsou často pasivní a zlenivělí, myslí si rektor UK Tomáš Zima

Autor: Eliška Selinger
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!