Eliška Klimentová: Co mě česká škola (ne)naučila | E15.cz

Eliška Klimentová: Co mě česká škola (ne)naučila

Eliška Klimentová

Podle posledních průzkumů počet českých studentů na zahraničních univerzitách sice klesá, ale i tak studuje mimo Českou republiku zhruba dvanáct tisíc vysokoškoláků českého původu, z toho asi tisícovka ve Velké Británii. Součástí této tisícovky jsem i já. Od roku 2014 je mou almou mater skotská University of St Andrews. Čeká mě čtvrtý, závěrečný ročník, což je podle mého dobrá příležitost k ohlédnutí se na začátek. Nevyhnutelně se pak vtírá otázka: co bych si bývala přála, aby mě česká střední škola naučila? A za co jsem naopak vděčná? Obojího je hodně a narovinu: ani jeden systém není dokonalý. Co by ale měly zlepšit české školy, aby se jejich studenti v zahraničí prosadili?

Jazyk

„Tak to musíš umět fakt dobře anglicky.“ Častá první reakce poté, co prozradím jméno a místo školy. Hodnotit mou úroveň angličtiny je úkol pro někoho jiného, ale pravdou je, že českým školám by rozhodně prospělo více rodilých mluvčích. Nikoli proto, že by čeští učitelé a učitelky nebyli výborní, ale proto, aby se český žák či student naučil jednat v situaci, kdy anglicky mluvit musí. Tedy pokud si nemůže v průběhu konverzace vybavit nějaké slovíčko, musí jej nějak opsat nebo nahradit, a pokud vyrobí v konverzaci menší hrubku, prostě jít dál.

Dnes to totiž často vypadá tak, že při prvním zádrhelu student či studentka zavyje onu památnou větu: „Já nevím, jak se to řekne,“ a s nadějným výrazem čeká, až z vyučujícího vypadne nápověda. Vyučující mají také sklony opravovat studentům hrubky přímo v průběhu konverzace. Obojí je sice přínosné pro rozvoj slovní zásoby a gramatiky, ale také to ve studentovi zabíjí jakoukoli spontánnost a přirozenost. Zkušenost mě naučila, že naprostá většina rodilých mluvčích mi rozhodně špatné použití předpřítomného času opravovat nebude a to ani v případě, že si jej náhodou všimnou. Co naopak ocení, je uvolněná, plynulá komunikace.

Anna Rousková: Mohou si studenti v zahraničí dovolit volit?

Další kapitolou je pak odborná angličtina. Rozhodně bych bývala ocenila možnost naučit se už na střední škole alespoň základní fráze z těch hlavních oborů odborné angličtiny, jako jsou finance, právo nebo věda. Tím nemyslím, že by maturant měl mít slovník jako harvardský právník nebo oxfordský lékař, ale pojmy jako affiliation (příslušnost, zejména v právním či obchodním smyslu slova), rowan (strom Čechům známý jako jeřáb), či abdomen (podbřišek) používám rozhodně častěji než dělení kondicionálů.

Eseje

Jak před několika lety ukázalo maturitní fiasko, napsat dobrou nebo alespoň přijatelnou esej dá práci a musí se to umět. Esej není úvaha a úvaha není výklad. Esej má svou danou strukturu, musíte umět pracovat se zdroji, měli byste bez problémů zvládat tyto zdroje citovat a obvykle jste omezeni počtem znaků. Jakmile jsem přijela do Skotska, navalilo se na mě ve všech předmětech hned několik esejí najednou a to studuji přírodní vědy. Rozhodně by mi tenkrát bývalo pomohlo, kdybych věděla, jak se taková esej vlastně píše.

Eliška Klimentová: Když vzdělání nestačí. Situace vědy v post-brexitové Británii

Na střední škole jsem sice psala hodně, ale většinou šlo o úvahy, kde se jiný zdroj než můj vlastní názor vyžadoval jen zřídka. Esej znamená naopak nejen zdroje vyhledat, ale ještě je zpracovat, na jejich základě vytvořit závěr a ten pak, opět s pomocí doložitelných faktů, obhájit. Není to jednoduché v češtině, natožpak pokud si člověk na cizí jazyk teprve zvyká. Naopak na britských středních se esejistické psaní učí tzv. do zblbnutí a moji britští spolužáci tak přede mnou měli náskok několika let. Navíc, byť s odbornou angličtinou jsme zpočátku válčili všichni, naše jazykové schopnosti byly neporovnatelné. Takže ano, psaní odborných textů by se mělo stát součástí přírodovědných předmětů. Naučme studenty, jak se pozná kvalitní zdroj (není to Wikipedie), jak se správně cituje, jak informace analyzovat a jak si svůj závěr s jejich pomocí obhájit. Prospěje jim to nejen ve škole, ale i v běžném životě.

Chyby a omyly

Chyby děláme všichni. V rámci studia neurověd trávím spoustu času v laboratoři, kde čas od času nevyhnutelně (no dobře, dalo by se tomu vyhnout, jen já jsem prostě děvče šikovné) něco rozbiji, poškodím nebo něčemu nerozumím. Jestli mě na St Andrews něco naučili, tak to, že špatně není chybu udělat, ale zamlčet ji nebo ji dokonce popírat. Napravit se totiž dá jen chyba, o které se ví. Svého vedoucího nerozčílím tím, že se mi v ruce zlomí skleněná pipeta, jakkoli je drahá, ale byl by nepříčetný, kdybych ji vrátila zpátky mezi nepoškozené, kde by mohla někomu ublížit. Stejně tak není tak velký problém rozlitá chemikálie, ale je potřeba ji hned uklidit, protože jen vy víte, co jste tam vlastně vylili. Několikrát se mi také stalo, že jsem dobrou známku dostala i přesto, že pokus nevyšel, pokud jsem si byla schopna obhájit, proč to nefungovalo. Chyba a neúspěch se zde bere jako součást učení a bylo by skvělé, kdyby to tak braly i české střední školy.

Anna Rousková: Podle čeho vybírat studenty na VŠ?

Studentské aktivity

Většina zdejších studujících je zapojená v bezpočtu studentských spolků, takzvaných societies, a univerzity societies štědře podporují. Tím nejen pomáhají studentům budovat síť kontaktů, často i těch profesionálních, ale societies navíc univerzitu reprezentují i navenek. Podobná kultura je navíc i na britských středních školách, takže studenti si od mala zvykají na to, že se mají do podobných organizací hlásit. Myslím si, že české školy by rozhodně měly tomuto druhu iniciativ vycházet vstříc. U studentů tím podporují jejich vlastní iniciativu, kreativitu, ale například i schopnost si na danou věc sehnat peníze, komunikovat mezi sebou, dělat kompromisy a skutečně udržet takový spolek v chodu. V současné době už tento trend proniká i do České republiky, ale pořád je u některých škol patrná jistá skepse. Pokud se tak něco podobného objeví, školy to většinou tolerují, ale málokdy aktivně podporují. To na druhou stranu znamená, že podobné iniciativy jsou založené čistě na nadšení a elánu lidí okolo. Oproti tomu zde jsem se už měla tu pochybnou čest setkat se s tím, že studenti byli už ze střední školy naučení vstupovat do societies hlavně proto, že to pak vypadalo dobře v životopise. Jinými slovy, societies určitě ano, i na středních školách, ale proto, že vás to baví a chcete něco změnit, ne proto, že vám to vylepší CV.

Mám ráda jak svou bývalou střední, tak svou současnou školu. Na závěr je nejlepší říci to, co odpovídám na strachy těch, kdo by na britskou univerzitu rádi, ale nevěří si: na začátku spoustě věcí nebudete rozumět. Všechno bude nové a vaši britští spolužáci nepochybně budou mírně ve výhodě. Na vše se ale dá zvyknout – nepotrvá dlouho a nebudete si pamatovat, že jste něco neznali nebo neuměli. Tedy až na ta jména stromů, ta neumím doteď.  

Martin Kosík: Zavedení školného prostě není dobrý nápad

Autor: Eliška Klimentová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!