Daniel Müller: Ortel jako projev odporu proti nucenému pokroku shora | E15.cz

Daniel Müller: Ortel jako projev odporu proti nucenému pokroku shora

22. března 2017 • 14:00

Na konci roku 2016 vyšel závěrečný díl trilogie o městských subkulturách, tentokrát pod názvem Kmeny 90. Jako červená nit se všemi kapitolami táhne nostalgie za „zlatými devadesátými“, které pro nás měly být něčím jako opožděnými šedesátými na Západě. Šedesátá léta se tam projevovala vzedmutím protestní vlny proti statu quo. Co přinesla devadesátá léta u nás? Kromě nadšení ze svobody a kapitalismu zdědila po svém normalizačním předchůdci i východní specifikum – rasismus jako obecně přijatelnou složku vymezení se proti systému. Na této vlně se svezla skupina Orlík, která nastartovala boom skinheadství na Moravě a v Čechách. Téměř o třicet let později se v souvislosti se skupinou Ortel hovoří o oživení této situace. Proč jsou taková tvrzení zcela mimo mísu?

Den už značně pokročil a opilé obecenstvo se uvolněně baví divokým pogováním. Na pódiu to v čele početného souboru s cigaretou v ruce a v triku Reflexu rozjíždí zpěvák Tří sester Lou Fanánek Hagen. Píše se rok 1991, od změny režimu uběhl sotva rok a půl. Záznam koncertu v Bzenci se dodnes těší značné popularitě nejen v holohlavé části české populace. Zároveň představuje neocenitelný studijní materiál nejen pro fanoušky skinheadské subkultury, ale i pro zájemce o paradoxy čerstvě posttotalitní společnosti.

Již v úvodu dokumentu se nabízí pohled na opilce v obligátních bomberech, maskáčích a kanadách, doplněná ale tu o trika se symboly slovenského nacionalismu, tu o vlajky Spojených států amerických. Později přichází na scénu kapela Orlík, jejíž obecenstvo se zase baví pomocí konfederační bojové vlajky, kterou s největší pravděpodobností vnímalo jako symbol nadřazenosti bílé rasy. Celý festival finančně podporoval liberálně smýšlející Reflex, který propagoval také již zmíněný frontman skupiny Tři sestry. Prizmatem roku 2017 se jedná o neuvěřitelná a nepředstavitelná spojení.

 

Nebudu se bavit s někým, kdo mi vyhrožuje fyzickou likvidací, říká Šádí Shanaáh

Pro jejich pochopení je nutné si uvědomit, že pád tzv. komunistického režimu s sebou přinesl naprosté kulturní a ideologické zmatení. Železná opona nebyla neprostupná a ze Západu přicházely trendy, které však vinou omezení potřebných informací dostávaly v místních podmínkách specifický obsah i formu. Důležité však bylo v konečném důsledku jediné – vymezit se proti nepříteli, což byl tehdejší uvadající normalizační systém. Do radikálních důsledků tento odpor dovedlo zejména hnutí punk, které v osmdesátých letech nahradilo přežité máničky v roli té nejradikálnější kulturní opozice. Z hnutí punk následně vzešli skinheadi, ostatně obdobně jako koncem sedmdesátých let ve Velké Británii.

České skinheadství je nicméně raritní v tom, že jeho původci nepocházeli ani tak z řad učňovské dělnické mládeže jako na Západě, nýbrž z kulturního a intelektuálního prostředí. Nejslavnější a komerčně nejúspěšnější oi! kapela, kterou je bezesporu Orlík, měla ve svých řadách známé herce – Daniela Landu a Davida Matáska. Ke skinheadům patřil dále budoucí kandidát na prezidenta Vladimír Franz, novinář Jiří X. Doležal, úspěšný textař Lou Fanánek Hagen a další. Žádní bezmozci. S pádem režimu však nastal problém, neboť nově nabytá svoboda přinesla možnost hnutí volně propagovat, což k němu ale přitáhlo také spoustu individualit, co na tom s inteligencí zas tak dobře nebyli. Ani výše zmínění protagonisté neměli úplně jasno v tom, co ze skinheadského hnutí chtějí udělat. Na jednu stranu akceptovali krajně pravicová hesla a názory jako nedílnou součást identity hnutí, na druhou mu chtěli vnutit jakýsi sokolsko-skautský charakter „správných kluků“, kteří sice občas zlobí, ale pod uniformou rebela jsou vlastně Mirkové Dušínové se sklony k pravdě a lásce nejenom k vlasti.


Susanne Regina Meures: Jedním z největších omezení svobody je to, když si nemůžete vyzkoušet různé životní styly

Při zpětném pohledu je asi evidentní, že to byly plány předem odsouzené k záhubě, nicméně není poctivé špinit jmenované jako „bývalé nácky“, jak se to stalo například Vladimírovi Franzovi během jeho politické kampaně či Danielu Landovi vlastně v průběhu celé jeho sólové kariéry. Ideově zmatení nebyli jen oni, ale celá společnost, což by šlo demonstrovat na x případech. Když například společnost Monitor na jaře roku 1990 vydala kompilaci českých punkových a oi! kapel s názvem Rebelie!, bez skrupulí na jeho obal umístila anarchistické „áčko“, zatímco Tři sestry v jedné z umístěných písní pěli o tom, že „padlejch holek armáda lehne s negrem na záda“. Orlík běžně figuroval v hitparádách a jak se v některých publikacích uvádí, být skinhead bylo vlastně pop.

To vše se nakonec zvrhlo v to, že po republice běhalo několik tisíc holohlavých kluků, které se snažily podchycovat organizace s názvy jako Národní obec fašistická a podobně. Absolutní panství fašizoidních tendencí v rámci skinheadského hnutí ukončilo až etablování skupiny okolo Vladimíra Červeného, tzv. Půlnočního, v polovině devadesátých let, která se nejenom zajímala o původní obsah hnutí, ale s neonacisty se i fyzicky konfrontovala. To už ale od celé záležitosti dali výše zmínění dávno ruce pryč a tyto boje se odehrávaly na daleké periferii veřejného zájmu. Situace z počátku devadesátých let však zakódovala do veřejného povědomí rovnici „skinhead = krajní pravičák“ a to pro velkou část společnosti platí dodnes. Skinheadů jako takových nicméně znatelně ubylo a jejich řady se ani příliš neomlazují.

Komentář: O vašem úspěchu rozhoduje bohatství rodičů i datum narození

O skupině Orlík se v nedávné době začalo znovu mluvit v souvislosti s úspěchy kapely Ortel. Velmi často a velmi nepřesně bývá tato skupina dávána do souvislosti právě se skinheady, byť při bližším zkoumání s nimi nemá vizuálně ani hudebně příliš společného. Polemiky okolo Ortelu však objasňují to, jak moc se společnost od počátku devadesátých let změnila. Exaltovaný nacionalismus a jistá kýčovitost, jež byla Orlíku, který jinak ve své kategorii produkoval hudbu velice nápaditou, také vlastní, se již Ortelu nepromíjí – ten se z těchto důvodů stává terčem posměchu a kritiky. Taktéž je stěží představitelné, že by se Reflex stal partnerem události, kde bude Ortel hlavním tahákem. Doba je jinde a vymezení hranic a táborů taktéž.

Význam Ortelu na hudební scéně je dle mého názoru symbolický a z toho pramení jeho důležitost. Nedá se říct, že pozornost přitahoval svými hudebními dovednostmi, protože při poctivém objektivním poslechnu nelze dospět k jinému závěru, než že se jedná o kapelu (bez urážky) formátu zábavy v kulturáku na okresním městě. Upřímně řečeno – Orlík hrál zcela jinou (nejen bílou) ligu. Co tedy tkví za úspěchem Ortelu? Ortel je produktem „třídně rozdělené společnosti“, přičemž je reprezentantem té „ublížené“ „lidové“ strany, tj. té, která se vymezuje proti intelektuálům z kaváren a sluníčkářským neomarxistům z Prahy. Vzít si na sebe triko s logem skupiny je něco jako disidentské gesto, akt projevu odporu proti této odporné společnosti politické korektnosti, feminismu nebo evropské integraci. Druhá strana, ta „elitní“, „vzdělaná“ a „tolerantní“, jí to zase vrací svým hipsterským sarkastickým humorem a výsměchem na sociálních sítích, který ovšem často také neslouží k ničemu jinému, než k sebeutvrzení sebe samých coby těch lepších. Polemiky okolo Ortelu jsou vlastně průvodním jevem „studené občanské války“, o které se občas přehnaně hovoří. Nic víc, nic míň.

Nemá tedy cenu srovnávat nesrovnatelné. Ortel není Orlík a rok 2017 je na hony vzdálený roku 1991. Zatímco začátek devadesátých let byl otevřeným hřištěm, kde si každý zkoušel, co si může dovolit a kam až zajít, dnešek je toho opakem. Mantinely sociálních bublin se zužují a v některých kruzích je žádoucí prezentovat očekávané a očekávatelné postoje a názory. Nenaplnění těchto očekávání může vést až k obavě z vyloučení jednotlivce z kolektivu, ke kterému náleží. Kdo se odvážil veřejně říct před druhým kolem prezidentských voleb roku 2013, že nepřeje výhru Karlu Schwarzenbergovi? Kdo řekne veřejně, že se mu líbí hudba Ortelu nebo filmy Zdeňka Trošky? A vice versa. Toto ovzduší pak omezuje volnou soutěž myšlenek a idejí, vede k myšlenkové zakrnělosti a staví ve svých důsledcích zdi mezi sociální skupiny. Otázkou zůstává, je-li to v zaběhnuté a zasmrádlé demokracii možné i jinak. Paradoxně se tak čerstvě posttotalitní doba jeví zpětně jako vzácný dějinný okamžik nádechu takřka anarchistické svobody, kdy si mohli veřejně známé osobnosti dovolit šířit (dnes již) nepřijatelné názory. Naše dnešní přítomnost je už plně normalizovaná. Uvidíme, co přinese zítřek.

Autor: Daniel Müller
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!