Co dělat s pokrytectvím korporátního feminismu? | E15.cz

Co dělat s pokrytectvím korporátního feminismu?

16. května 2017 • 16:00

Newyorská socha Nebojácné dívky zvedá vlnu kritiky jak v kruzích zarytého antifeminismu, tak v těch feministických, zároveň k ní však týdně proudí tisíce lidí, kteří ji jako inspiraci ukazují svým dcerám. Mnohé levicové magazíny se zas vysmívají snahám nadnárodních oděvních firem, jejichž výrobky využívají feministických hesel, zatímco Ivanka Trump mluví o ženské emancipaci. Z této velmi různorodé diskuze plné paradoxů vyvstává důležitá otázka: Mají se korporátního feminismu více bát feministky a feministé, nebo jejich hlasití odpůrci?

Součástí moderní doby je velmi skličující a naprosto nevyhnutelný fakt – vše autentické, originální a neotřelé nakonec semele komerce a přetvoří to v předražené (mnohdy nekvalitní) zboží, co se pak prodává ve velkých řetězcích. S každou další americkou celebritkou, která si nechá udělat nový „punk look“, se punk posunuje blíže ke smrti (přičemž Jack Lydon, bývalý zpěvák Sex Pistols, se na tom vesele podílí a vydělává si účinkováním v reklamách na máslo). Už několik let také poslouchám naříkání nad skutečností, že se prodávají oficiální značkové conversky s Kurtem Cobainem. Tyto neúprosné procesy se samozřejmě nedějí jen na poli hudby a nikoho z nás by teda nemělo překvapovat, že nevyhnutelně musel nastat den, kdy někoho napadne zpeněžit i feminismus. Pohleďte!

Dávám patriarchátu rok, maximálně dva, říká doktorandka sociologie Vanda Černohorská

Nosit tento kus oděvu je asi tak stejně autentické, jako když si někdo v H&M koupí tričko s Ramones – bylo mimochodem komerčně velmi úspěšné. Mé prvotní naštvání vystřídalo zamyšlení nad tím, co vlastně komerční využití feminismu, které kolem sebe v poslední době vidíme stále častěji, pro tuto škálu politických a sociálních hnutí vlastně znamená. První poznatek spočívá v obavě, že tyto procesy mohou feminismus, stejně jako se to stalo třeba s grungem, vyprázdnit natolik, že ony skutečné myšlenky budou zastíněny a vymazány z veřejné debaty bezobsažnou „feministickou“ symbolikou (co by za to někteří dali!). Feminismus ale není žádný grunge, takže druhá připomínka týkající se tohoto jevu může být pro feminismus nakonec pozitivní – z univerzit a názorově velmi uzavřených kruhů se přesouvá do veřejného prostoru, kde mohou myšlenky, na kterých se zakládá, šířeji působit. Může to však doopravdy fungovat?

I české média, konkrétně třeba Finmag, si začala všímat rozruchu okolo nové sochy Nebojácné dívky v New Yorku. Umělec Antonio Di Modica na konci 80. let, tedy v době, kdy akciové trhy po celém světě krachovaly, na Wall Street bez povolení nechal nainstalovat sochu obrovského býka, jenž měl symbolizovat „sílu a moc amerického lidu“. Útočící býk nakonec na Wall Street mohl zůstat a právě proti němu od května stojí socha Nebojácné dívky, která Di Modicovo dílo reinterpretuje jako symbol patriarchálního útlaku. Tato socha, na rozdíl od Di Modicova díla, ovšem není žádným guerillovým uměním – byla udělána na zakázku jako reklama zadaná investičním fondem State Street Global Advisors k příležitosti prvního výročí fondu Gender Diversity Index (Index rozmanitosti pohlaví).

Emma Smetana: Moderování na Nově byl svým způsobem experiment

(Nejen) Di Modicovy stížnosti na to, že globální korporace využívá feminismu a jeho dílu dává úplně jiný (naprosto negativní) smysl, jsou zcela jistě oprávněné. Z feminismu se stává jen reklamní nástroj, s nímž budou nadšení rodiče fotit své malé holčičky a následně fotky házet na instagram. Je ovšem nutné podotknout, že z jiného pohledu působí Di Modicovy nářky ohledně toho, že někdo posouvá výhradně pozitivní význam jeho díla, poněkud úsměvně. Vzpomeňme si na hnutí Occupy Wall Street. Vzpomeňme si na to, že jedním z hlavních důvodů odporu vůči Hillary Clinton byl fakt, že je „loutka Wall Street“. Vážně věříte tomu, že v tomto kontextu v posledních letech nikoho nenapadlo sochu býka, který do vysoké míry symbolizuje právě i Wall Street, vnímat negativně? Vsaďte se, že napadlo. Je ovšem pravda, že onen význam „patriarchálního útlaku“ byl přidán nově a většina lidí by se shodla na tom, že i uměle. Pohřbívají tedy tyto „reklamní předměty“ celý feminisimus tím, že za peníze těch nejbohatších využívají povrchních feministických gest?

Možná nakonec ani ne. Článek na Guardianu zmiňuje davy lidí, jež k soše denně přicházejí a chápou ji jako výzvu mladým dívkám k odvaze a ambicím, což jde proti tradiční představě tiché a poslušné holčičky, která nemůže nic pořádně udělat, aby si nezašpinila šaty. Mnozí lidé k této soše vodí i své dcery. Samozřejmě, že se dá spravedlivě říct, že socha je svým způsobem „falešná“ a je správné ji za to pranýřovat; pocity, které vyvolává, jsou ovšem pravé. Podobně nakonec mohou sloužit i ona trička Dioru – jakmile ženy i muži uvidí, že feminismus není apriorní tabu (což u nás mimochodem ve většině veřejných debat stále je), mohou se o něj začít otevřeně zajímat a utvořit si vlastní názor. Anebo mohou zůstat pouhou nálepkou, jejíž nositel si dál pojede svůj život, dotčený skutečným feminismem asi jako majitel ručníku s Che Guevarou, který neví nic o marxismu, lze (legitimně) namítnout. I to je možné, z hlediska feminismu to však stojí za to risknout, protože může více získat než ztratit.

Jakub Horák: Základní průser tady je, že tu chybí nějaká duchovní rovina

Jsou i jiné strategie, jak feminismus podojit a v očích mnohých zesměšnit. Existuje několik žen, které si založily firmu, jejíž produkty i marketing byly cíleně zaměřeny na ženskou emancipaci (marketingově to, alespoň ve Spojených státech, funguje skvěle), jejich chování vůči vlastním zaměstnancům však bylo pěstí na oko obrazu, jenž se o sobě firma snažila šířit. Samozvaná podporovatelka ženské emancipace Sophia Amoruso, zakladatelka firmy s oblečením s názvem Nasty Gal, např. vyhodila ze své firmy několik žen z toho prostého důvodu, že otěhotněly. Letěl i muž, který chtěl odejít na „otcovskou dovolenou“. Miki Agraval, výkonná ředitelka firmy Thinx, jež prodává menstruační spodní prádlo a otevřeně se stylizuje jako progresivní a feministická, zase proslula nízkými platy svých zaměstnankyň a zaměstnanců, šikanou na pracovišti a osobním útokem na každého, kdo se ji pokusil kritizovat. Aby toho nebylo málo, Agraval byla navíc bývalými zaměstnankyněmi obviňována ze sexuálního obtěžování. Jak feministické, že?

Přesto by tyto konkrétní případy neměly diskreditovat celý feminismus. Pokud mi někdo na farmářských trzích prodá obyčejné, chemicky ošetřené jablko za trojnásobek ceny, také si chvíli zanadávám na hnusnou komerci celého toho bio-šílenství, ale bylo by velmi hloupé, kdybych kvůli něčemu takovému měla úplně zanevřít na šetrnější zemědělství. Ve zmíněných případech se navíc nejedná o feminismus, pouze o jeho zneužití.

Feminismus je sice třeba otevřít a představit v jeho nejrůznějších podobách – nemusí to vždy znamenat podporu kvót, nemusí být dokonce pouze levicový, nemusí chtít všechny ženy „nahnat do mužských profesí“ – je ale třeba stanovit i určité hranice. Žena, která je ředitelkou nadnárodní firmy a šikanuje své zaměstnankyně, není feministka, ani kdyby to o sobě prohlašovala stokrát denně. Žena, která je na jakékoli vysoké pozici, nemusí být automaticky feministka. (Pokud si myslíte, že z vás dělám blbce, když vysvětluji, že žena-kariéristka nemusí být automaticky feministka a naopak, tak se velice omlouvám. Tento fakt totiž stále nebyl plně pochopen.) A jen tak mimochodem – muž, který říká, že dovolil své manželce dělat kariéru a vzhledem k tomu, že teď manželka pracuje stejně jako on, jí čas od času dokonce pomůže vyprat (společné prádlo), také není feminista.

Zneužívání ženské emancipace, zvláště ve Spojených státech, je velmi častým jevem. „Korporátní feminismus“ však slouží jen neuvěřitelně malému procentu nejbohatších žen, přičemž tuto úzkou skupinku častěji než jejich talent určuje spíše sociální původ. Od žen jako jsou Ivanka Trump, Sheryl Sandberg nebo dokonce i Hillary Clinton sice slyšíme řeči o ženské emancipaci, často však tyto výroky jdou přímo proti tomu, co daná dáma v praxi politicky podporuje, nebo jsou naprosto odtržené od života běžných žen (asi jako ti akcionáři, kteří nechali nainstalovat sochu Nebojácné dívky).

Feminismus prostě vytáhnou pouze tehdy, když se jim to hodí. Americký Christian Science Monitor však upozorňuje na to, že se tahle situace začíná pomalu měnit, jelikož si americká média, ženy i muži uvědomují, že pro běžnou ženu s běžnými starostmi je někdo jako Ivanka Trump (která si stěžovala, že během kampaně svého otce byla natolik zaměstnaná, že si mnohdy nemohla zajít ani na masáž) naprosto nefunkčním modelem. „Korporátní feminismus“ tak běžného člověka, jenž musí řešit problémy typu hlídání dětí, hypotéky nebo péče o nemocného příbuzného, akorát naštve a je možné, že tato fáze „feminismu“ Českou republiku úplně mine (pokud ovšem Česká republika někdy dospěje k jiné než feminismus trollící fázi).

Komerční využití feminismu je poměrně ambivalentní záležitostí a je rozhodně na místě neustálá bdělost ohledně komerčního využití feminismu. Zároveň by se mělo upozorňovat především na ty, kteří pro svůj vlastní zisk využívají feministické nálepky a jejichž činy zároveň feministickým cílům aktivně brání, zcela je ignorují nebo jsou nějakým způsobem neetické („feministické“ tričko, které vyrobilo za mizivé peníze dítě kdesi ve třetím světě, ztrácí jakýkoli smysl). Pokud však ženám i mužům záleží na rovnosti příležitostí, neměli by „komerční feminismus“ a priori odmítat – když totiž vaši oblíbenou punkovou kapelu znáte jenom vy a dalších dvacet lidí, je v tom jisté kouzlo autentičnosti, pokud jste ovšem feministka/feminista, mělo by vám jít o větší společenský dopad. Feministky a feministé, a to zvláště v Česku, by měli být za detabuizaci feminismu a jeho posun do mainstremu rádi.

Autor: Karolína Kašparová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!