Byl zásah v Libyi debakl? | E15.cz

Byl zásah v Libyi debakl?

Byl zásah v Libyi debakl?
ZDROJ: AP Photo/Yuri Kozyrev, Noor Images for Time
11. června 2015 • 19:20
Evropou rezonuje otázka utečenců z afrických států a mimo nabízená řešení této krize je velmi často odkazováno na zdroj problému – nestabilitu regionu Blízkého východu a severní Afriky. Konkrétně se připomíná role západních států, které intervencí v Libyi pomohly svrhnout dlouholetou vládu Muammara Kaddáfího. Poválečný optimismus však v posledních měsících vystřídal volný pád životní úrovně a rozdělení země na několik soupeřících částí, z nichž je jedna spojena i s tzv. Islámským státem.

Intervenci v Libyi se letos několikrát věnoval také magazín Foreign Affairs. Zatímco letošní druhé číslo přineslo pohled profesora Texaské univerzity v Austinu Alana J. Kupermana, v čísle následujícím je možné číst reakci bývalých zaměstnanců Národní bezpečnostní rady Spojených států Dereka Cholleta a Bena Fishmana. Zajímavou výměnu názorů vám nyní rádi zprostředkujeme.

Jak dobře míněná intervence skončila selháním

V březnu uplynuly čtyři roky od schválení rezoluce Rady bezpečnosti OSN autorizující intervenci v Libyi. Jejím cílem měla být ochrana protestujících, kteří se měli stát cílem tvrdých zákroků režimu libyjského diktátora Kaddáfího. Dva dny po vydání rezoluce ustavili spojenci (šlo především o západní státy, ale i Katar, či Spojené arabské emiráty) bezletovou zónu a začali bombardovat vládní jednotky. Během následujících sedmi měsíců opoziční síly získaly kontrolu nad celu zemí.

Ještě v roce 2012 byla na stránkách Foreign Affairs intervence oslavována jako modelová, neboť pomáhala demokratizačním procesům arabského jara, oddálila možnou genocidu a zabránila dalšímu šíření terorizmu. Nyní však Kuperman dodává, že „zpětně viděno, Obamova intervence byla zavrženíhodný debakl. (…) Libye nejen že nezvládla přerod v demokracii, ale upadla do stavu zhrouceného státu.“
Intervence byla sice označována jako humanitární, přesto zásah dle Kupermana nakonec vedl k většímu počtu obětí. Kaddáfího síly měly při potlačování povstání mířit cíleně na bojovníky, a civilní oběti tak byli minimální. Rebelové měli však krok od prohry vyvolávat přízrak genocidy, aby přilákali zahraniční intervenci a tak zvrátili výsledek. Kaddáfí sice měl zastrašovat rebely vytrvalým pronásledováním, s možným koncem konfliktu ale svá slova mírnil. Kvůli intervenci se však Benghází Před intervencí stál konflikt životy tisíce obětí, po ní zemřelo dalších minimálně deset tisíc.

Kuperman dále zdůrazňuje, že podporou intervence si USA velmi ztížily boj proti šíření zbraní hromadného ničení. V roce 2003 předal Kaddáfí do amerických rukou programy jaderných a chemických zbraní, ta stejná země ho ale o osm let později pomohla svrhnout. Jak tento fakt zapůsobil na představitele KLDR či Íránu je poměrně jasné. Stejně tak Rusko odmítlo do budoucna podpořit cokoli připomínající libyjskou intervenci.

Zásah, jenž měl ukončit jeden konflikt, naopak dopomohl k eskalaci jiného. Syrští rebelové totiž po libyjské intervenci očekávali nasazení mezinárodních jednotek ve svůj prospěch a výsledkem tak byla masivní eskalace. S pádem režimu se navíc Libye stala „teroristickým rájem“ a k islamistickým radikálům se dostaly i protiletadlové zbraně či miny, které se dále nekontrolovaně šíří ke skupinám v Gaze, Somálsku nebo Nigérii. Intervence navíc podle Kupermana znemožnila potenciální změny zevnitř. Sám Kaddáfí měl být nemocný a dlouhodobě připravoval předání moci do rukou reformnějšího syna Sajfa, který otce tlačil i k takovým rozhodnutím jako propouštění politických vězňů.

Současný stav Libye je z mnoha stran zdůvodňován nedostatečnou poválečnou obnovou země. Kuperman však trvá na tom, že problém tkví v samotné intervenci. V případě cíleného boje státu s rebely by proto uvítal, aby mezinárodní společenství na příště upustilo od humanitárního zásahu. Rozhodnutí totiž může být ovlivněno názory cynické opozice, která přehnaně zdůrazňuje násilnost režimu, stejně jako vlastní podporu mezi obyvateli. Je přitom velmi pravděpodobné, že „intervence pouze podpoří občanskou válku – destabilizuje zemi, ohrozí civilisty a vytvoří prostor pro extrémisty“. Zdrženlivou, avšak nápomocnou cestou by měla být podpora reforem, zatímco intervence by přicházely na řadu pouze v událostech srovnatelných s těmi ve Rwandě.

Kdo ztratil Libyi?

Kupermanovi oponenti Chollet a Fishman považují všechny výše zmíněné argumenty za lákavé. Přesto mu vytýkají, že bohužel nemluví o tom nejdůležitějším. Pomíjí totiž fakta, se kterými byli tehdejší politici konfrontováni.
Když na začátku roku 2011 krize v Libyi vznikla, objevily se také informace o svévolném zatýkání, týrání a zabíjení Kaddáfího režimu. Svět proto začal tlačit na Radu bezpečnosti, která schválila rezoluci vyzývající ke konci násilí a vyhlašující zbraňové embargo i sankce proti představitelům libyjského režimu. Věci se však neuklidnily a Kaddáfího rétorika vyvolala i v jinak skeptickém Rusku obavu z možné humanitární katastrofy.

Pokud Kuperman zdůrazňoval Kaddáfího záruky občanům a opozici, Chollet a Fisherman poukazují na výzvy k „pochytání krys“ a „zrádců“. Dále upozorňují na množství reportáží o stovkách uprchlíků směřujících do Benghází, kdy pak následná situace obléhání města Kaddáfího silami mohla vést k masakru.

Původně měla být intervence opravdu vedena jen kvůli ochraně civilistů a směřovat k příměří. Navzdory diplomatické snaze USA, Africké unie i Ruska se však Kaddáfí své moci vzdát nechtěl a opakoval, že je povstání vedeno „zahraničními agenty“ či Al-Káidou. Někteří z libyjských představitelů měli po válce přiznat, že úzký vládnoucí kruh nikdy nepřipustil možnost porážky a trpěl „vrcholnou arogancí a špatným odhadem“. Kaddáfího syn Sajf navíc nemohl být možným řešením, když byl sám součástí problému. Krátkou dobu sice v očích mezinárodního společenství hrál roli reformátora, cílem však nebyla demokratická změna, ale Libye neomezovaná zahraničními sankcemi. Pokud přeci jen měl nějakou auru modernizace, měla se vypařit na počátku povstání, kdy slíbil „boj do poslední kulky“.

Ve své rétorice proti proběhlé intervenci se Kuperman vyhýbá i dalšímu klíčovému problému. Dala se vůbec situace v poválečné Libyi zvládnout lépe? Chollet a Fishman neopomíjejí paradox, kdy po změně režimu libyjská vláda trvala na mezinárodní pomoci, zároveň však zdůrazňovala svoji nezávislost. Mnoho zemí se tak programů obnovy ani nechtělo účastnit, aby nezískalo nálepku neokolonialistů. Bez funkčních post-konfliktních mechanismů a dostatečné koordinace však byly asistenční programy posuzovány libyjskou stranou dlouhé týdny a ještě delší dobu trvalo jejich spuštění. Například snaha nahradit milice profesionální armádou skončila díky nedostatku zdrojů, rekrutů a nekompetentní administrativě. Autoři připouštějí, že „mezinárodní společenství mohlo po Libyjcích žádat víc“, možnosti však byly omezené. Obnova ministerstev a interakce s místním obyvatelstvem je navíc vždy „rozhodně jednodušší pod ochranou US nebo koaličních vojsk“, které však libyjská intervence nezahrnovala.

Přestože se Chollet a Fisherman s Kupermanovým závěrem rozchází, jeho výzkum má především ukázat, jak je pro politiky těžké čelit dilematům spojeným s neúprosným časem a rozcházejícími se informacemi. Dále pak ve shodě s H. Kissingerem připomínají, že zatímco akademik si své téma může vybrat a má na zpracování dostatek času, politikovi je řešení problému uloženo a omezeno časovým presem. Veškeré chyby pramenící z jeho rozhodnutí jsou navíc nevratné.

  • První demokratické volby po pádu Kaddáfího režimu se konaly v roce 2012 za velkého zájmu voličů a byly spojeny se značným optimismem. Nejenže si však nová libyjská vláda neudržela vnitřní stabilitu, ale nezvládla ani odzbrojit množství milic (mnoho z nich islamistických), které během povstání bojovaly dohromady proti Kaddáfímu. Po změně režimu byly legalizovány a část z nich se v rámci nejen kmenových rozepří obrátila proti sobě
  • Dva roky od konce Kaddáfího režimu dokonce vyhlásila východní část Libye kvůli slabé centrální moci svoji vlastní regionální vládu. V květnu loňského roku nakonec došla země až na pokraj občanské války. Sekulární generál Chalífa Haftar ovládl vzdušné síly a zaútočil na islamistické milice v Benghází i tripolský parlament s islámskou převahou.
  • Červnové volby ukázaly, kam se země posunula, když oproti 1,7 milionu voličů předchozího hlasování přišlo jen 630 tisíc lidí. Sekulární síly sice volby prohlásily za své vítězství, islamisté však výsledek odmítli. Proti sobě tak dnes stojí dva parlamenty. Koalice islamistických sil s názvem Libyjský úsvit ovládá Tripolis, zatímco mezinárodně uznávaný parlament podporovaný koalicí Operace důstojnost prchl do Tobruku.
Autor: Ondřej Puczok
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!