Andrea Procházková: Blíží se konec pomerančů v Čechách? | E15.cz

Andrea Procházková: Blíží se konec pomerančů v Čechách?

Andrea Procházková: Blíží se konec pomerančů v Čechách?
Oslava na Melantrichu, 24. listopadu 1989. Václav Havel oznamuje rezignaci Miloše Jakeše a celého vedení ÚV KSČ.
• 
ZDROJ: ČTK
23. srpna 2016 • 15:35

Když mi rodiče vyprávěli o době nesvobody, krvavých válkách a zbytečných křivdách, vždy nezapomněli dodat, že my jsme ti, kteří mají štěstí. Tvrdili, že naše generace bude žít v lepším a především bezpečnějším světě. Budeme se moct starat o to, jakou barvu auta si vybereme a nebudeme se muset bát o osud a život našich dětí. Jenže poslední dobou se zdá, že se možná mýlili.

Narodit se do naší generace má určitě mnoho výhod – možnost cestovat, koupit si kolik kilogramů ovoce chceme, říct svůj názor, poznávat nové kultury a dokonce i měnit svět. Bohužel jsme si ale dostatečně neosvojili něco jiného…

Ať si jsme si toho vědomi či ne, náš život bereme jako samozřejmost. Co kdybychom nemohli nahlas říct, co si myslíme? Zaletět si na prázdniny k moři? Nebo si jen koupit ten pitomý pomeranč ze Španělska? Mnoho z nás pouze přihlíží běhu událostí jako bychom nebyli jeho součástí, jako by se nás nic z toho vůbec netýkalo. Tohle chování může vést pouze k tomu, že tyhle samozřejmosti brzy ztratíme a naše pracně vybudovaná bublina nezájmu splaskne o to rychleji.

V dnešním světě je důležité nebýt vnitřně přesvědčený, že my jsme ti, co vlastní patent na pravdu. Je nezbytné se nepovažovat za nejchytřejší a především si nemyslet, že jsme ti nejlepší. Po zámořských objevech byla Čína nejmocnější říší na světě – měla střelný prach, kompas, knihtisk. Byla kolébkou všeho nově vznikajícího a předurčena k dirigování světových dějin. Jenže se nechala unést pocitem své výjimečnosti a ztratila pokoru. Přestala se rozvíjet, zpomalila, až nakonec zamrzla. Nestaňme se dřívější Čínou. Poučme se z jejího příběhu, protože ona tak učinila. Západ dnes sice dominuje téměř ve všech oblastech, ale vše nasvědčuje tomu, že v budoucnu budou psát scénář našich životů opět asijské země. Díky své hrdosti totiž nedokážeme přiznat, že chybujeme. A když si nepřipustíme naše selhání, nikdy ho nebudeme moci napravit.

Bez pravdy se nedokážeme orientovat nejen v dnešním světě, ale ani ve svých životech. Václav Havel říkával, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Jenže jak poznáme pravdu? Dokážeme ji vždy spolehlivě odlišit od polopravdy – či v horším případě od lži? Média nás každý den zahlcují stovkami zpráv – některé se vyskytují častěji než ostatní. Díky tomu máme dojem, že se stále dokola opakují stejné situace a jejich frekvence se neustále zvyšuje. Ale z toho, že se nepíše o vraždách spáchaných místními, automaticky nevyplývá, že ubližují pouze uprchlíci. A když se nepíše o tom, jak politici rozhodli správně, tak to neznamená, že dělají vše špatně.

Jde jen o úhel pohledu. Jako skvělý příklad nám poslouží mapa světa. Každý kontinent má ve středu mapy sám sebe jakoby se právě od něj odvíjelo veškeré dění. Vnímáme svět jinak a současně se snažíme najít kompromis a divíme se, že to jde ztěžka. Jenže pravdou zůstává – ať se nám to líbí nebo ne – že všichni jsme na stejné mapě, na stejné lodi. A i když se potopí pouze jedna její část, půjdeme ke dnu i my ostatní.

Pojďme se jednou za čas zastavit a zamyslet se nad tím, zda to zrovna teď nejsme právě my, kdo vidí věci zkresleně. Není totiž nic horšího než člověk prosazující nepravdu, jako by pravdou skutečně byla.

Autor: Andrea Procházková
 
>
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!