17. listopad 2017: Společný boj za skutečnou svobodu všech za to stojí | E15.cz

17. listopad 2017: Společný boj za skutečnou svobodu všech za to stojí

Sára Drahokoupil Vidímová

Zveřejňujeme projev Sáry Drahokoupil Vidímové, který přednesla u příležitosti 17. listopadu v Karolinu.

Vaše Magnificence pane rektore,

Spectabilis paní děkanky a páni děkani,

Vaše Excelence,

Vážené členky a členové akademické obce Univerzity Karlovy,

Vážené hostky, vážení hosté.

V první řadě bych ráda poděkovala za příležitost, že mohu právě já dnes před Vámi promluvit na půdě naší Almae Matris.

Sedmnáctý listopad je dnem, kdy si připomínáme dvě významné události v našich dějinách. Společnými jmenovateli těchto událostí byli studenti a jejich boj za svobodu. A svoboda je právě to, o čem dnes večer chci mluvit. A budu o ní mluvit z perspektivy někoho, kdo se narodil v devadesátých letech, někoho, kdo nezažil předchozí režim ani jeho pád.

Ráda bych využila tuto ojedinělou možnost a zde – ve Velké aule Karolina – vám předestřela, jaké myšlenky nás – současné studenty a studentky – napadají, když přemýšlíme o svobodě a demokracii.   

Ptáte se, jak generace tzv. nezkažená minulostí svobodu vnímá? Jaké mají děti sametové revoluce v současném světě šance?

Nebudu mluvit za všechny, budu mluvit za sebe. Od nepaměti v souvislosti se sedmnáctým listopadem slýchávám, že žiji v nejlepší možné době, mohu svobodně studovat, svobodně cestovat, svobodně říkat, co si myslím. Ano, jistě všichni žijeme, mimo jiné díky mezinárodním společenstvím, v míru, což se mnohým z našich předků bohužel nepoštěstilo. V tomto ohledu svobodní jsme.

Ovšem, chápeme-li sedmnáctý listopad jako svátek pro všechny, a tím myslím skutečně pro všechny, je na místě se ptát, zda jsme opravdu všichni svobodní.

Co tím mám na mysli? Skutečná svoboda pro všechny totiž neplatí, když jste bez domova a bez šance najít práci. Nežijeme ve skutečně svobodné společnosti, pokud nás z ní na roky dopředu vyřadí exekutor kvůli jedinému pochybení. Nejsme svobodná společnost, pokud se u nás žádná žena neodváží kandidovat na prezidentku. Nejsme svobodná společnost, pokud upíráme dětem možnost získat dobré vzdělání. A nejsme svobodná společnost, pokud necháme akademiky, akademičky, učitele, učitelky, doktorandy a doktorandky živořit za pár tisíc korun měsíčně. Nejsme svobodná společnost ani, pokud nemůžeme všichni využívat možností, které se nám nabízejí, jako třeba vyjet na Erasmus a získat zkušenost se studiem v zahraničí.

Odkaz sedmnáctého listopadu tak pro mne znamená chtít skutečnou svobodu. A to není výraz naivity, ale výraz odhodlání. Chtít skutečnou svobodu je důkaz, že jsme se nevzdali. A v letošním roce to cítím silněji než kdy dříve.

Možná vám to celé přijde zvláštní. Ještě mi není ani třicet a u příležitosti tohoto významného svátku vám zde podávám nepříliš radostnou zprávu o tom, jak se v české společnosti cítím. Dovolím si vám to krátce vysvětlit.

Lidé ve věku mých rodičů mi často říkají, že na mé generaci leží velká odpovědnost. Že právě my jsme ta budoucnost státu a na nás je, abychom si poradili se všemi jeho problémy. Že generace narozená ve svobodných poměrech je jiná než ty předchozí a se současným světem si lépe poradí. Že my jsme ti, kdo nebudeme zatíženi nebo dokonce pokřiveni zkušeností života v nedemokratickém režimu.

V mnohém mají pravdu a skutečně je na nás, abychom navazovali na statečnost a odhodlání studentů a studentek z let 1939 a 1989. Ale někdy se mi zdá, že to říkají právě proto, aby sami zakryli svou bezradnost. Aby zakryli strach z toho, že jsme si dobře vědomi, že nežijeme všichni ve stejně svobodných poměrech. Aby možná zakryli vlastní selhání.

Proto tady chci dnes všechny ujistit, že i já tenhle pocit a strach sdílím. Nerada bych ovšem toto své vystoupení rámovala bezradností. Naopak, nyní máme my všichni, kdo zde sedíme, příležitost se společně snažit o skutečnou svobodu všech. Pokud totiž platí, že skutečná svoboda není pro všechny, a já se domnívám, že tomu tak bohužel je, dostáváme se do situace, kdy se společnosti rozdělují na ty, kdo mohou využívat veškeré benefity, které 21. století nabízí, ale také na ty, kdo jsou těmi samými benefity biti. Mohou pak propadat nostalgii po nedemokratickém uspořádání. A těmto tendencím se musíme umět postavit. Myslím si tudíž, že jedině, když se budeme snažit o skutečnou svobodu všech, se nám podaří udržet Českou republiku v srdci Evropy.

A to bez přílišného přehazování odpovědnosti z generace na generaci, zkrátka společnou prací ve prospěch instituce, na jejíž půdě se nyní nacházíme, ale samozřejmě také České republiky a Evropy.

Domnívám se totiž, že skutečná svoboda znamená společnou starost o to, jak v naší zemi žijeme, společnou ochranu veřejného prostoru, v němž jsme vyrůstali a který chceme dále rozvíjet, znamená to také společný boj proti nenávisti, xenofobii, sobectví, cynismu, i těm, kdo prosazují vlastní zájmy i za cenu prolomení základních pravidel slušnosti a solidarity.

Tohle všechno pro mě znamená sedmnáctý listopad. Věřím, že skutečná svoboda za náš společný boj stojí.

Děkuji za pozornost!

Martin Babička: Kdo zpochybňuje smysl médií veřejné služby, zpochybňuje demokracii

Autor: Sára Drahokoupil Vidímová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!